Vysokými kopci obklopené město Li-ťiang leží na jihozápadě Číny v provincii Jün-nan v nadmořské výšce přes 2000 metrů. Dominantou je nedaleký bezmála šestitisícový masív Sněžné hory nefritového draka.

Město je historickým centrem etnika Nasi (Naxi). Nasijská kultura se vyznačuje tradičními svátky, vlastním typem písma, specifickou hudbou, odíváním a tak dále. Nasijskou kulturu dotvářely vlivy buddhistické, tibetské i chanské. Město bylo důležitým bodem na Staré koňské čajové stezce (či jižní Hedvábné stezce).

Li-ťiang je dnes turistickou destinací a prodělává, jako skoro celá Čína, bouřlivý rozvoj. Ten můžeme sledovat na ohromné výstavbě domů a infrastruktury. V Li-ťiangu se kapitalistický rozvoj soustředí na turismus a vše s ním spojené. Jeho základem je právě tradiční kultura Nasiů.

Ta samozřejmě dostává v ekonomicky globalizovaném světě podstatných změn. Centrálně, na úrovni provinční vlády a tedy shora, byly naplánovány dokonce i místní serepetičky, které si turista prostě musí koupit, protože jsou to „tradiční místní“ výrobky. Od šátků až po jačí maso. V posledních letech se ale objevují i různé západní podniky nezdravé výživy, hadrů se „světovou“ značkou a podobně.

Na jedné straně nasijská kultura představuje zásadní lákadlo, na druhé straně mizí a stává se spektáklem. Tento proces trvá v zásadě něco málo přes patnáct let, od doby, kdy bylo staré město — brzy po ničivém zemětřesení — roku 1997 zařazeno na seznam kulturních památek UNESCO. Proto je zatím těžké posoudit, nakolik bude mít tento vývoj devastující vliv na místní menšinu a její kulturu.

Tím nechci říct, že je hodnotou nějaké konzervativní uchování kultury pro ni samu. Mělo by záležet samozřejmě na místních, jakou cestu rozvoje si přejí, a přitom v diskuzi zohlednit každý názor. Nepřítelem kapitalistického světa je ekonomická samospráva. Ale samozřejmě i politická samospráva. Hledat je v Číně je příslovečným hledáním jehly v kupce sena.

O to více pak mile překvapují některé pozitivní zdejší trendy, které jsou ve fašizující se Evropě zjevením. Jedním z nich pro mě jsou li-ťiangské autobusy. Na autobusech se tu můžete dočíst: Učte své děti nasijsky!

↗

Dialog na obrázku říká: „Babi, já mám radši, když mluvíš nasijsky!“ „Tak pojďme na bratrovu párty, holčičko.“ Vpravo se píše: Kultura se začíná předávat v rodině, učte své děti nasijsky!

Jakkoli to samo o sobě nevypadá důležitě, v kontextu místní atmosféry je to jen jeden z projevů (v České republice nevídané) tolerance, velkomyslnosti, světovosti (rozuměj: nikoli čecháčkovské malosti, maloměšťáckosti, podezřívavosti a nesnášenlivosti jiného). Píší-li někteří komentátoři o „silně xenofobní Číně“, nestačím se divit. Snad to částečně platí pro patologická megaměsta, ale na jün-nanské periferii ani trochu.

Mám sen

Představuji si místní autobus v středoevropských podmínkách. Ostravské trolejbusy s nápisem: Učte své děti romsky! Nebo v příhraničí: Učte své děti polsky, německy, slovensky, rusky, lužickosrbsky!

Takové sdělení na autobuse pak může být podobným spouštěčem, jakým bylo v USA usednutí Rosy Parksové na bílé sedadlo pro zrovnoprávnění a důstojnost Afroameričanů. Povede k uznání menšin. A zprostředkovaně pak k rozkrytí skutečných parazitů — byrokracie, bank, korporací. Například americké Hnutí černých panterů dokázalo vidět a propojit boj proti rasismu s antiimperialismem a antikapitalismem.

Že je analogie nepatřičná? Protože v USA šlo o segregaci ze zákona? Protože Nasiové jsou „původní obyvatelstvo“ Li-ťiangu, zatímco ti v kategorii Češi jsou v Ostravě (!) doma a Romáci tam přitáhli?

Nesmysl. V otázce rovnoprávnosti a uznání zdaleka nešlo jen o změnu vyhlášek, ale mnohem spíš o uznání druhými, nabytí sebevědomí a sebeúcty, potřebu vstupovat do věcí veřejných. Argumentace skrze krevní pouto k zemi je mrtvá.

Humanistický člověk, jakkoli se kmenových atavismů uvnitř docela nezbaví, měl by být v globálním světě schopen odhodit rasové a národností brýle. Současně by se měl stavět na odpor autoritářské glajchšaltovací snaze o asimilaci a integraci.

Jedna věc je právní rámec, jenž je vhodné uznat, jinou věcí jsou kulturní odlišnosti, jež potírat je nežádoucí. Jinak čekejme plochou stejnost, netvůrčí šedou apatii, či hůře, nesnášenlivost, podezírání a agresi. Proti tomu se dá něco dělat v první řadě zdola, žádné nařízení navíc ani zákon tomu příliš nepomůže.

Být „původním obyvatelem“ je vždy jen relativní. Nasiové během staletí pod tlakem jiných kmenů „táhli“ ze severozápadu Číny. Ve 13. století se Li-ťiang dostává do držení čínské císařské moci. Li-ťiangskou elitou je ustaven místní rod Mu. Neprobíhá žádná destrukce kultury ani násilné obrácení na jedinou víru.

Většina Nasiů dnes žije v kraji Li-ťiang. Oblasti jsou dnes samozřejmě promíšeny, identita však zůstává zachována. Žijí tu vedle sebe Nasiové, Baiové, Chanové, Yiové a desítky dalších národností.

A Ostrava? Ta také nebyla a není jen „česká“. Ostatně známe Ostravy dvě — Moravskou a Polskou (nebo Slezskou?). Ostrava byla a je nejen česká, ale i polská, německá, romská, židovská atd.

Političtí reprezentanti (nikoli delegáti) zřejmě nebudou těmi, kdo vyzdobí ostravské autobusy. Naštěstí máme příklad olomouckého řidiče Romana Smetany a dost street artistů (to jsou ti, s nimiž se konají monstrprocesy namísto defraudantů, vykořisťovatelů a válečných štváčů, kteří jsou společenskou elitou). A nějaký obyčejný tag za podmínku snad nestojí?

O té naší nevzkvétající Ostravě přiléhavě zpívá Záviš: „Valte pořád rovně, potom doprava, nemůže vás minout, černá Ostrava. Jako alkoholem těžká otrava, tak působí stará Ostrava, Ostrava.“

O Li-ťiangu se v jedné romantické písni zpívá: „Čekám Tě v Li-ťiangu, čekám Tě v Li-ťiangu, když s Tebou mohu sdílet zdejší krásu, nebojím se větru ani deště, zdalipak si pamatuješ, jak vypadám...“ Jak bude za pár desítek let vypadat Li-ťiang, nebo jiné místo, když přijde o svůj jazyk? Nebudou-li lidé znát na svou kulturu a jazyk, zmizí spolu s nimi. Ale ocenit ji mohou jen skrze poznání jiných, a k tomu je potřeba učit se jejich jazyky!

Věnováno Petrovi Rohelovi, vytrvalému aktivistovi, socialistovi a ostravskému historikovi.