Spisovatel a novinář Michal Mareš (1893—1971) nepatří mezi autory zařazené na seznamy, s nimiž by se měl člověk seznámit, chce-li složit maturitní zkoušku. První Marešova polistopadová kniha vyšla v roce 1999, nese název Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince a je Marešovou nedokončenou autobiografií. Teprve dvacet let po listopadu se seznamujeme s druhým titulem, pod nímž je Mareš podepsán a který nám podává unikátní zprávu o radši zapomenutých hrůzách v Sudetech — a nejen tam.

Anarchista, reportér, válečný zločinec — tím vším Mareš byl, a jak lze nad knihou vzpomínek usoudit, nijak si nestěžoval na nepohodlí, jež je rubem těchto profesí. Životní elán mu rozhodně nechyběl. Co víc, své životní eskapády dokázal bravurně převyprávět. Mezi válkami se bratřil ve společnosti pražských bohémů, znal Haška, takže je jaksi samosebou, že nepatřil k zakřiknutým oukropečkům. Naopak, když potřeboval něco říct, dokázal být pěkně hlučný.

Jeden příklad za všechny: poté co byl Mareš po válce vyloučen z KSČ, píše svým bývalým spolustraníkům o svém nečekaném vysvobození z pařátů NKVD, která jej zadržela pro podezření z pomoci německému agentovi. Mareš: „Kde jste byli, když mi byl dán rozkaz: čelem ke stěně?! Ale síla mého čistého svědomí i to vše překonala zvoláním: »Ne, soudruzi! Ke zdi se nikdy neotočím, na srdce, prosím, měřte a na čelo. Starý revolucionář se nebojí smrti ani od svých soudruhů!« — »Eto ošibka budět.« — šlo řetězem střelců a dali klesnout zbraním. Ještě podobná repríza, podobné zakončení. Člověk naučí dívat se i do těch černých malých otvorů, z nichž vyprskne oheň smrti. Strach? Ne, ten jsem neměl.“

Nakladatelství Academia vydalo v edici Stíny objemný svazek obsahující Marešovy poválečné reportáže. Jak napovídá už název knihy Přicházím z periferie republiky, jsou zařazené texty svědectvím o českém pohraničí. Mareš se zde bez obav z pronásledování a urážek českými hejslovany exponoval coby neodbytný žurnalista a pronásledoval do slova příšerné zločiny, jichž se dopouštěli někteří čeští kolonizátoři.

Metoda, jíž Mareš jako novinář používal, nebyla rozhodně dnešní. Žádné čekání na zprávy tiskové agentury — když bylo třeba, sedl do auta a vyrazil do terénu. Hovořil s lidmi, vyptával se na policejních stanicích a své texty posílal do Peroutkova Dnešku a Svobodných novin. Výsledná práce se podobá sociologickému průzkumu a možná zachycuje víc z reality než telefonáty průzkumných agentur.

V jednom z prvních textů zařazených do knihy, nazvaném Proč volila vesnice komunisty, se Mareš vyptává lidí, co je dle jejich názoru důvodem vítězství komunistů ve volbách roku 1946. Odpovídají rolníci, funkcionáři, továrník, či učitel a nám před očima vzniká složitá mozaika poválečné doby. Nemůže nás přitom nenapadnout otázka, jakou zprávu o politických názorech nějaké zapadlé moravské výspy jednou dostanou naši potomci? Budou snad sčítat vytelefonovaná Paroubkova procenta?

My si dnes můžeme díky Marešově reportáži například přečíst, že bývalý purkmistr staroslavného města a věrný národní socialista vidí vítězství komunistů takto: „Proč volil venkov komunisty? Inu, to máš tak. Jednou se lid zblázní s nacisty a podruhé ho chytne bláznovství zleva, a jsme tam, kde jsme. To se nedá nic dělat, to bylo, je a bude. Ale komunistický aparát, panečku, kam se my ostatní hrabeme!“

Nejcennější částí knihy jsou zprávy o zločinech a masakrech, které se v pohraničí děly. A protože se editoři rozhodli Marešovy texty doplnit replikami zasílanými čtenáři či redaktory jiných periodik, zejména pak komunistické Tvorby, nemůžeme Marešovu sondu odmítnout jako zaujatou. Opoziční hlasy, hartusící proti Marešovi drsnými výhružkami, ale také vlastními zkušenostmi, dávají historické zprávě náležitou váhu.

Marešovo dobrodružství začíná v roce 1946 raporty z vylidněných oblastí, kde stojí obilí, aniž by ho někdo sklidil, a kde po nocích v dešti pobíhají bolestí šílené krávy, které nemá kdo podojit. Přivandrovalí frajírci nosí zlaté hodinky a za podivných okolností se ztrácí majetky po odsunutých Němcích. Čím více článků Mareš o těchto „politováníhodných nedopatřeních“ píše, tím více se ozývají hlasy oponentů — Mareš je najednou ten, kdo kvůli kravám a obilí kazí veliké dílo revoluce. Nikdo neví, že je to teprve začátek.

Posléze v Dnešku vyjde text interpelace poslance Václava Tichého ministrům vnitra, spravedlnosti a národní obrany. Mareš otiskuje výpovědi lidí mučených samozvaným partyzánem, který v České Kamenici s býkovcem v ruce nastolil „novou, lidovědemokratickou vládu“. Upozorňuji, že uvedená citace není pečlivě vybrána — v knize podobných textů najdeme celou řadu.

„Osoby, proti kterým nebylo zavedeno trestní řízení a u kterých chyběl důvod k zatčení, byly týrány tímto způsobem: přes holá chodidla byly tlučeny a celé tělo jim bylo rozšviháno karabáčem (...). Tlučení pěstí do obličeje a kopání do břicha bylo docela běžným zjevem. Jiný např. musil dát hlavu mezi dvě židle, svléci kalhoty a byl řezán tak dlouho, až omdlel. Byl polit studenou vodou, a když nabyl vědomí, byl tlučen znova (...). Dále například jedna dívka byla seřezána tak, až se pokálela, načež musela svoje výkaly sníst. Jinému byla propálena plamenem ruka. Vlastní otec, jemuž syn musel napřed ukázat, jak má rozbitá záda, musel pak syna, ležícího na lavici, do těchto rozbitých zad karabáčem bít.“

Případ České Kamenice byl vyšetřován — i přesto se ale našli tací, kteří se snažili ve jménu velikého díla a vyhnání úhlavních nepřátel, totiž Němců, masakry zlehčovat. Mareš se jim pochopitelně stal terčem, třebaže nebylo zrovna jednoduché jej zasáhnout.

Není účelem recenze probírat všechny texty. Stačí snad říct, že ten, kdo si stále myslí, že se tenkrát udělaly „tragické chyby“, bude v nemírném šoku, rozhodne-li se knihu přečíst. Zvláště příjemné chvíle pak při čtení zažije tehdy, až zjistí, že mnozí katani vyvázli s pár lety anebo se ztratili někde ve spletišti funkcí StB. Spravelnosti opět bylo učiněno zadost...

Sám Mareš na své aktivity zle doplatil, hůře než Peroutka, Tigrid a jiní, jejichž jména se v knize vyskytují. Po únorovém převratu byl znovu zatčen a na sedm let vsazen do kriminálu.

Vyjma některých závěrečných textů týkajících se Zlína, které mi nakonec připadají jako zbytečné a vzhledem k závažnosti předchozích reportáží jaksi nicotné, považuji svazek Přicházím z periferie republiky za zcela ojedinělý dokument. Ačkoliv nejde o beletrii — nechme stranou některé „haškovské“ marešoviny — můžeme knihu položit vedle románu Kateřiny Tučkové jako protizávaží non-fikce. Téma odsunu a následné kolonizace se díky těmto titulům otevírá ze všech úhlů pohledu. Ke slovu se dostávají aktéři, kritici i zastánci.

Že si Mareš nedal pokoj ani za mřížemi a že stůj co stůj dělal čest svému rodokmenu, dosvědčuje svědectví pankráckého spoluvězně Pavla Javora: „Setkal jsem se s ním poprvé v přízemí »na kříži«, kde ústí tři chodby. Čekal jsem tam, až mne zavolají k ohlášené návštěvě. Naproti mně přiváděl dozorce staršího robustního vyšetřovance s bakuninským plnovousem. Nechal ho rovněž stát na kříži a odešel. Vězeň chvíli stál, pak vytáhl veliký kus salámu, ukrytý pod košilí, a poznamenal přitom, že již dva měsíce provádí hladovku. Když šel kolem nějaký dozorce, vězeň ho zastavoval a starostlivým způsobem ho vybízel: »Pánové, pojďte mě zavřít, já jsem zvyklý být pořád zavřenej a tady jsem už takovou dobu bez dozoru.«“

Na záložce knihy se uvádí, že Marešův život „by mohl být ukázkovým příkladem osudu českého levicového intelektuála ve zvratech 20. století“. K tomu se sluší dodat, že ani náhodou nebyl tenhle intelektuál oním směšným shrbencem, jenž se zalekne každého, kdo ohrožuje jeho místo. Psal si po svém, přestože Peroutka ze strategických důvodů odmítal tisknout některé jeho články. Je pak naprosto pochopitelné, že takový člověk není ani chvíli bez dozoru.

Michal Mareš. Přicházím z periferie republiky. Editor Michal Jareš. Academia, Praha 2009. 596 stran.