50 let od chvíle, kdy umlkla Brazílie

František Kalenda

V pondělí 31. března uplyne přesně půlstoletí od okamžiku, kdy brazilská armáda svrhla prezidenta a zahájila dvacetiletou vládu generálů. Za převratem i za důsledky diktatury přežívajícími dodnes se ohlíží František Kalenda.

Když 31. března roku 1964 započala brazilská armáda s americkou podporou operaci, která následující den vyústila v sesazení a útěk prezidenta Joãa Goularta, byla Brazílie uprostřed studené války hluboce rozdělená: na půl ve strachu z komunistického převratu, na půl v obavě z vojenské „kontrarevoluce“. Zároveň ale dožívala i nedlouhé období fascinujícího uvolnění, svobody a umělecké tvořivosti. Vargasova populistická diktatura byla dávno pryč a za vlády lidí jako byl Juscelino Kubitschek, prezident českého a romského původu, vstupovala na půdu světového společenství nová, sebevědomá velmoc. Ta budovala supermoderní město Brasília a dala světu autory jako Jorge Amado nebo režiséra Glaubera Rochu, zakladatele brazilské nové vlny.

Pro mnoho pamětníků bylo právě tvůrčí umlknutí tím, co pro ně symbolizovalo období diktatury. Umění se rozdělilo na přijatelné a nebezpečné. Mít v knihovně někoho z desítek zakázaných spisovatelů se rovnalo nepřátelství vůči státu; podle oficiálních pravidel cenzury z roku 1970 byla cenzurovaná díla morálně rozkladná a dokonce sloužila k „uskutečnění podvratného plánu ohrožujícího národní bezpečnost.“

V roce 64 nastoupivší vojenský režim umlčoval kreativitu i její tvůrce. A umlčoval je nemilosrdně; některé mučením, jiné vynucenou emigrací. Ani v zahraničí přitom nenašli nepřátelé diktatury klid. Známý historik Luiz Felipe de Alencastro vzpomíná, jak se s ostatními emigranty v Paříži obávali stýkat, aby na sebe nepřipoutali pozornost. Jak jeho přítelkyně, socioložka Violeta Arraes, utíkala ze svého domu a nedokázala spát, když Francii navštívil obávaný policejní důstojník Sérgio Fleury, který měl na svědomí mimo jiné masakr ve čtvrti Lapa. Když se Alencastro odhodlal k psaní článků kritických vůči diktatuře, zvolil kvůli osobní bezpečnosti ženský pseudonym. Prý proto, že nikoho mezi machisty v tajné policii by ani nenapadlo, že nějaký muž by se chtěl ponížit takovým krokem.

Režim generálů umlčoval i další nepřátele, třeba indiánské kmeny a ochránce přírody; jejich protesty přehlušil tisíci buldozery, které poslal „kolonizovat“ Amazonii. Právě diktatura započala do té doby nevídanou destrukci amazonského deštného pralesa pod heslem pokroku a šíření civilizace. A ačkoli nebyla brazilská diktatura tak krutá jako souběžná argentinská, uruguayská nebo chilský, také ona umlčela některé oponenty definitivně. Na čtyři sta lidí bylo zavražděno, zemřelo na následky mučení nebo zmizelo.

Období diktatury skončilo v roce 1984. Ale období mlčení do jisté míry pokračuje. Zákon z roku 1979, tedy ještě přímo z doby před pádem diktatury, pardonoval všechny ty, kteří se podíleli na jejích zločinech. Mnozí, jež umlčovali násilím, přitom stále žijí. Někteří tvrdí, že se obrátili, tak jako Cláudio Guerra, nyní evangelikální pastor a autor memoárů, ve které popisuje kariéru jednoho z nejmocnějších policistů v zemi. Jiní, nespokojení se současnou situací v zemi, pořádají pochody na podporu nového vojenského převratu; jeden takový pochod se uskutečnil minulou sobotu v Sãu Paulu, zúčastnilo se ho ubohých čtyři sta lidí.

Brazílie stále marně hledá cestu, jak se vyrovnat s temnou minulostí. Zrušit spornou amnestii, aby mohla potrestat žijící zločince, se politické elity neodváží. Místo toho se hledají skuliny, jako pokus soudit plukovníka Sebastiãa de Mouru za jeho akce proti guerillovým bojovníkům v Amazonii; díky tomu, že se těla některých umučených zajatců nikdy nenašla, prokuratura argumentuje neplatností amnestie. Vláda prezidentky Rousseffové také na začátku svého mandátu ustanovila Národní komisi pravdy určenou k vyšetření a informování o činech diktatury, jež by podle představ autorů měla přispět k sebereflexi umlčovaného národa. Nálezy této komise ovšem nemohou být využity v trestním stíhání potenciálních viníků.

Připomínku padesáti let od převratu tak stále provází pochybnost, že oběti diktatury se ještě za svého života nebo za života pachatelů dočkají spravedlnosti. V sousední Argentině se to povedlo; díky soustředěnému tlaku přeživších a příbuzných stanuli před soudem ti nejdůležitější proponenti krutovlády, včetně Rafaela Videly, který minulý rok zemřel ve vězení. Že však podobný osud jednou potká ty, kteří mučili a vraždili v Brazílii, je možné jen doufat.