Páně Vladimirova lekce z arogance

Řeč je tentokrát o Vladimirovi Vladimiroviči Nabokovovi. Ale ten Putin se tam na konec taky vetře. Ale jen trochu.

Rok 1967 přinesl obdivovatelům báječně nesnesitelného charakteru spisovatele Nabokova, mezi něž se dneska počítám i já, pamětihodný dárek. Literární časopis The Paris Review vydal rozhovor vedený Herbertem Goldem, americkým romanopiscem, který se dobrovolně postavil na tu stranu stolu, co nikdy nevyhrává, protože pokládat otázky Vladimiru Vladimiroviči muselo být stejně vděčné jako snažit se rozesmát Vulkánce. Znalci vědí, že to ještě přinejmenším tři sta let nikdo nedokáže.

Herbert Gold ovšem vytrval a pravděpodobně se v průběhu interview ani nerozplakal, což mně by se dozajista stalo. Pokládal tomu geniálnímu muži, jenž se považoval za „Američana tak amerického, jako je duben v Arizoně“ (v originále pěkně znějí aliterace as American as April in Arizona), všechny možné druhy otázek: u obdivných byl pokárán za přílišnou servilitu, ty sofistikované byly zbytečně složité, obecné moc zjednodušující, postřehy citovaných kritiků pitomé a bonmoty slavných spisovatelů, s nimiž měl Nabokov konfrontovat svou osobní zkušenost, přešel s tím, že je vlastně skoro nezná, a jejich knihy jsou tak jako tak blbé.

Moje srdce plesalo: cosi masochistického ve mně miluje, když bystrý, tvůrčí člověk usvědčuje svoje okolí z různých podob maloměšťáctví, což považuji za výtečný trénink proti názorovému krnění. Vybírám a volně překládám kratší vzorky:

HB: Trápí vás obliba některého ze současných uznávaných autorů?
VN: Ne. Spousta z nich pro mě prostě neexistuje. Pokud jde o můj vkus v četbě, jejich jména jsou vytesaná na prázdných hrobech, jejich knihy jsou nicotnými atrapami. Takový Brecht, Faulkner nebo Camus pro mne nic neznamenají a často musím bojovat s podezřením, že jsou součástí jakéhosi spiknutí proti mému mozku, zvlášť tehdy, když je kritici a kolegové tupě přijímají jako „velkou literaturu“. Tyhle kopulace Lady Chatterleyové nebo ten nadutý nesmysl pana Pounda, úplného podvodníka. Všiml jsem si, že v knihovnách některých domácností nahradil doktora Schweitzera.

HB: Co jste se naučil od Jamese Joyce?
VN: Nic.

HB: A od Gogola?
VN: U něj jsem si dal záležet, abych nepřebral už vůbec nic. Jako učitel je pochybný a nebezpečný. V nejhorších dílech, třeba v těch ukrajinských námětech, je bezcenný spisovatel, v těch nejlepších zase s nikým nesrovnatelný a nenapodobitelný.

O svých studentech na Cornellu se nevyjadřoval o mnoho smířlivěji, udajně byli s to nejvýš „vyvrhnout kusy mých vlastních poznatků“ u zkoušek, načež vyjádřil politování nad tím, že se jeho přednášky nedaly obstarat prostřednictvím školního rozhlasu. Byl to prostě miláček. 


Co by asi řekl spisovatel Nabokov ruskému prezidentovi Vladimiru Vladimiroviči Putinovi? Foto archiv WEF, flickr.com

České prostředí má pro projevy arogance zvláštní slabost, ovšem pro tu její variantu, která se kromě samoúčelného urážení o nic neopírá: u nás má tvar bonmotu, nakyslého komentáře nebo jedovaté smeče. Česká politická arogance je pubertální, v evropském prostoru naštěstí celkem tolerovaná, protože je neškodná.  Ale nedávno byla vystavena civilizačnímu střetu. Setkala se s arogancí mocenskou, rozpínavou, teritoriální. Takovou, která vychází z hrubé síly a puzení obnovovat slavné říše. Z té naší, překvapivě, mnoho nezbylo.

Přemýšlím o tom, co by dnes řekl spisovatel Nabokov ruskému prezidentovi Vladimiru Vladimiroviči Putinovi v reakci na jeho nedávný projev, v němž ospravedlňoval – tedy neospravedlňoval, ale osvětloval nám, tupanům, z nepřátelských pozic – své kroky vůči Ukrajině. Jsem si jistá, že by ho taky nějak epochálně urazil, jelikož Putin se pyšní většinou vlastností, jimiž Nabokov otevřeně opovrhoval. Třeba zálibou v kultuře mas, schopností oslovit ducha kolektivu, průměru, silou těla a nulovým vztahem k umění. 

Krajinu, o níž se dnes vede spor, Nabokov také velmi dobře znal: krymská Gaspra, někdejší elegantní útočiště intelektuálů a aristokratů, se v roce 1917 načas stala jeho domovem. Jeho otec Vladimir Dmitrjevič Nabokov, šlechtic a liberální politik, tam své dva syny ukryl před odvodem do Rudé armády. Před revolučním terorem však s celou rodinou utíkal už o dva roky později a Rusko opustil nadobro. Své odcizení domovině popsal Nabokov v roce 1967 takto: 

Má podobu hluboké nedůvěry vůči podivnému režimnímu tání, o němž se dneska tolik mluví. Je ustavičným vědomím neodčinitelných hanebností. Je to naprostá lhostejnost vůči všemu, co hýbe duší patrioticky smýšlejícího Sověta. A hluboké uspokojení z toho, že jsem už v roce 1918 rozeznal povahu maloburžoazního leninismu.

Mimo současný kontext jsou podle mého názoru zhruba tři dobové výrazy. Tak. A teď si pro zlepšení nálady přečtěte ten rozhovor celý.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Snad mi to pan Sevcik promine. Pátek, 28.Března 2014, 12:54:48


Dovolil jsem si zde okopirovat jeho odkaz z jine diskuze, protoze mne po precteni prispevku slecny Valkove napadlo, ze by si ho mela urcite precist, pokud nechce zustat tupanem, abych pouzil jeji vyraz. A samozrejme nejen ona.

http://www.blisty.cz/art/72695.html

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Ten odkaz na rozhovor s Nabokovem Pátek, 28.Března 2014, 15:26:3

Nikde ho u článku nevidím, tady je:

http://www.theparisreview.org/interviews/4310/the-art-of-fiction-no-40-vladimir-nabokov

Nádhera


Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.