Potřebujeme novou společnost?

Eva Hájková se zamýšlí nad tím, co je a čím se vyznačuje společnost. Nakonec podle ní budou mít pravdu asi neoliberálové, když tvrdí, že společnost, jakou jsme dosud znali, pomalu přestává existovat. Tmel, který ji držel pohromadě, se drolí.

Oblíbeným heslem ProAltu, za něž se svorně stavěli vlastně všichni bojovníci proti neoliberalismu, byla věta: Společnost se škrtnout nedá. Jak si vlastně Margaret Thatcherová mohla dovolit tvrdit, že žádná společnost neexistuje, že existují jen jednotlivci a rodiny? Vždyť přece všichni víme, že to není pravda. Víme dobře i to, že člověk bez společnosti nemůže dlouhodobě existovat.

Ale co se tou společností vlastně přesně rozumí? Když pomineme zvláštní významy slova, jako například obchodní společnost nebo vědecká společnost, jimiž se označují užší zájmové skupiny lidí, případně spolky, představíme si pod pojmem společnost obvykle národ, obyvatelstvo jednoho státu nebo určitého kulturního okruhu (západní společnost, evropská společnost). Dřív se společnost většinou spojovala s představou jediné kultury, dnes se častěji hovoří o multikulturní společnosti.

Pojem společnost má tedy víc významů a může mít i mnoho přívlastků, které význam pozměňují nebo upřesňují (např. občanská společnost). Sociologie mluví o společnosti tradiční nebo moderní, jež prý povstala v epoše revolucí a zrodil se v ní duch svobody a individualismu. Marxističtí klasikové hovořili o třídní společnosti, která se vyvinula ze společnosti beztřídní, a zase se k beztřídnosti vrátí, pouze na mnohem vyšším vývojovém stupni.


Každá společnost potřebuje nějaké pojidlo, které ji drží pohromadě. Foto Tomáš Slavík, Mediafax

Karl Popper psal o otevřené a uzavřené společnosti. Za otevřenou společnost považoval takovou, která se řídí liberálně-demokratickými principy - společnost, jaká se vyvinula v západním civilizačním okruhu. Politický systém otevřené společnosti zajišťuje možnost personálních změn na vedoucích místech údajně nenásilnými prostředky.

Naproti tomu uzavřená společnost je prý společnost s autoritativními rysy. Z toho, co o těchto Popperových pojmech vím, se mi zdá, že autor mezi společností a státem (či soustátím) nijak výrazně nerozlišuje. Nemám však o něm tolik informací, abych to mohla s jistotou tvrdit.

Vím ovšem, že v některých jazycích či zemích se nerozlišuje mezi státem a národem. Definovat nebo odlišit od podobných pojmů pojem společnost bude jistě také dost problematické. Někteří lidé považují za společnost obyvatele jednoho státu a jejich vzájemné vztahy, zejména na bázi dobrovolnosti.

I ta Thatcherová prý ve svých pamětech nakonec couvla od svého výroku, že společnost neexistuje a napsala, že je to „živá struktura jednotlivců, rodin a dobrovolných spolků“. Patrně jí vadilo zejména to, když si lidé pod pojmem společnost představovali sociální stát.

Po zmínce o Železné lady působí asi nevěrohodně psát cokoliv o ženství nebo ženském prvku, ale možná je přesto docela příznačné, že (alespoň v češtině) je stát rodu mužského, kdežto společnost rodu ženského. Myslím, že lze napsat, že společnost je něco víc, než pouhý stát, dokonce platí, že společnost může existovat i bez státu (viz zmíněná beztřídní společnost). Případně může, jak jsme na to zvyklí z dějin, koexistovat se státem. Aby obyvatelé státu tvořili společnost, měli by být v jistém smyslu navzájem solidární nebo by měli mít alespoň nějaký společný zájem.

To se u společnosti vždy předpokládalo, i když to byla společnost třídní. Od doby, kdy kapitalismus přerostl hranice států, hrozí jejich společnostem rozklad. Jak by ne, když zájmy některých skupin obyvatelstva natolik přerostly společný zájem, až tyto skupiny usoudily, že společnost k ničemu nepotřebují? Kapitalismus se před ničím nezastaví! Za bývalého režimu jsme byli zvyklí dívat se desítky let na tytéž tváře politiků, bez naděje na změnu.

Dnes se politika stává velkým orlojem, kde se v okénku moci střídají různé tváře, jako tváře apoštolů. K jejich svatosti mají ovšem daleko. Někteří z nich mají možná blíž k tomu lakomci, který třese měšcem. Hlavně ale běží vše stále dokola jako na tom orloji. Možná nám chybí kokrhání kohouta, abychom procitli z demokratického snu a všimli si, jak se otevřená společnost pomalu a bez násilného převratu mění v uzavřenou. Možnost výběru a možnost personálních změn na vedoucích místech byla sice zachována, bohužel však jde o změny málo podstatné.

Nakonec paradoxně zjistíme, že vlastně ti neoliberálové budou mít asi brzy pravdu. Že společnost, jakou jsme dosud znali, pomalu přestává existovat. Tmel, který ji držel pohromadě, se už drolí. A bez nějakého pojidla se společnost přece neobejde...

Když tak člověk bezradně sleduje to rozpadání, napadne ho mimoděk úryvek z Komenského díla Kšaft umírající matky jednoty bratrské, které poukazuje na velké společenské proměny na počátku 17. století těmito slovy:

Což prohlášeno jest v Písmě božím, že věk jeden pomíjí a jiný nastává, ačkoli země na věky trvá, to se splnilo na všech, kteříž byli před námi, a plní na všech nás, kteříž jsme nyní, a plniti bude na všech, kteříž budou po nás....všudy jedno pomíjí a druhé nastává; i nyní co se pod nebem děje, vidíte; pomíjejí a proměnu berou království některá a v nich národové, jazykové, práva, náboženství: proto bezpochyby, že nastává jiný věk; pomíjejí i církve jednoty: proto nepochybně, že obnoviti chce Bůh tvář země své.

Tak to tedy vypadalo v době, kdy se kapitalismus rodil. A dnes, kdy je kapitalismus u konce s dechem, se zdá, že také „jedno pomíjí a druhé nastává“. Také dnes „proměnu berou království některá a v nich národové, jazykové, práva, náboženství“. Věřící by si bezpochyby mohli myslet, že „obnoviti chce Bůh tvář země své“.

Jenomže člověk neví, jak se k tomu má postavit. Má se snažit držet rozkládající se společnost pohromadě, když stále většímu množství lidí chybí vůle být jejími členy? Nebo se má zaměřit na vytváření nové společnosti? A lze to vůbec? Lidé jakoby dnes bloudili zrcadlovým labyrintem a nebyli schopni najít cestu jeden k druhému.

Napadlo mě, že všechno nakonec může mít nějaký význam. Jako když zatřesete kaleidoskopem, aby se barevná sklíčka přeskupila v nový obrazec. Co když se společnosti národních států rozpadají právě z toho důvodu, aby mohlo dojít k nějakému přeskupení? Třeba ke vzniku planetární polis. Nebo pospolitého lidství, což (jak jsem vyčetla ze staršího filozofického slovníku) mělo být i konečným cílem komunistické samosprávy po odumření státu.

Někdo si možná pomyslí, že celoplanetární společnost je neuskutečnitelná pro obrovský územní rozsah, ale nezapomínejme, že společnost není totéž, co stát. A že se může skládat z menších a ještě menších společností, které ovšem nemusí navzájem soupeřit, ale naopak, mohou být všechny prodchnuty stejným duchem.

Nedávno tu byl v jedné diskusi vysloven názor, že církev je společnost (nebo že společnost je církev?) To mě docela zaujalo. Nebyla tím ovšem myšlena žádná konkrétní církev, nýbrž církev vůbec, církev jako něco, co je nezávislé na státních institucích, jako společenství věřících, které si může vytvářet vlastní pravidla soužití. Kdo jsou vlastně věřící? Jsou to ti, co věří v Boha, v články nějaké víry, jak si to většina z nás představuje? Jsou to ti, co praktikují některé ze známých náboženství?

Nebo jsou věřícími i ti, kdo věří, že lidé spolu mohou žít v míru, že mohou spolupracovat, ba dokonce, že mohou být přáteli? Takovým věřícím by teoreticky mohl být přece úplně každý. I ateista. Mezi věřícími v Boha a ateisty ve skutečnosti není žádný propastný rozdíl. Co když potřebujeme právě takovou církev pro věřící ateisty? Nemusí se jí samozřejmě říkat církev. Komenský, z něhož jsem výše citovala, také nenazýval svou církev církví, nýbrž jednotou. Do té své jednoty si přál postupně pojmout celý známý svět, což tenkrát bylo ještě nesplnitelné.

Dnešní západní civilizace trpí syndromem pozdní antiky. Před dvěma tisíciletími vzniklo křesťanství jako něco zcela nového, co předtím nikdo neznal. Bylo univerzalistickým impulsem, novým začátkem, který vymazal předešlé spory, staré dluhy a rozdíly mezi lidmi. Přineslo lidem víru, naději a lásku v době, kdy to nejvíce potřebovali. Vytvořilo úplně novou (nejprve málo početnou, ale postupně se rozšiřující) společnost, zpočátku nezávislou na světské moci.

Co na tom, že časem uhnulo z cesty, že se všechno zvrtlo někam, kde to být nemělo. To se v dějinách děje pořád. Vlastně se to stalo i s komunismem a podstatně rychleji než s křesťanstvím. Ať mi nikdo netvrdí, že spolu nemají nic společného. Nejde totiž o konkrétní obsah nebo náplň. Jde o univerzálnost pravdy, která je určena všem bez rozdílu.

Proč kdysi mořeplavci vyplouvali hledat daleké nové pevniny, když jim hrozilo potopení lodi? Proč vlastně horolezci šplhají na strmé skály, když jim hrozí pád? Proč lidé zkoušejí znovu, co se už jednou nepovedlo? Asi ten pocit stojí za to. Potřebujeme zažít něco podobného, potřebujeme něco nového objevit, potřebujeme prostě začít úplně znovu a od začátku. Potřebujeme víru v budoucnost, lásku k lidem a naději na novou společnost pospolitého lidství, z něhož nebude nikdo vyloučen.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 17.Května 2014, 07:03:47

Dosud žádný příspěvek, v tomto případě to znamená, že není téměř co dodat. Tedy jen pár myšlenek: Jednota bratrská se nenazvala církví, poněvadž chtěla být jednotkou mezi ostatními jednotkami jedné Kristovy Církve. Po celou dobu své existence hledala, s kým by se tedy mohla spojit, sjednotit, nikdy toho nedosáhla. Vždy našla něco v praktickém životě, co nemohla přijmout zasvé. Avšak dokázala s dalšími jednotkami spolupracovat, aniž s nimi byla spojena.
Myslím, že to je dobrý příklad vytváření jednotek spolupracujících už nejen na základě přijetí Ježíše za Mesiáše – Krista – Zachránce – Spasitele, ale na základě touhy sjedntit lidstvo k jeho záchraně a k záchraně Země, našeho společného domova. Skutečnot je taková, že čím víc se svět globalizuje (většinou povrchně,nebo za ztráty identity osobnosti, skupin, kultur, ...), tím víc se individualizuje, drobí. Snadno se seskupují pouze síly, které pracují pro sebe a usilují uchvátit veškeré bohatství a moc.
L.L.Zamenhof, tvůrce esperanta, měl ve svém mládí dojem, že se znesvářené světy usmíří pomocí jednoho společného DOROZUMÍVACÍHO jazyka. Toto jazykové nepochopení prožil v mládí ve svém vícejazyčném prostředí. Když zjistitl, že ani společný dorozumívací jazyk není dokonalým lékam, (je však pravda, že náboj přátelství, který do své myšlenky jednoho společného – zdůrazňuji – DOROZUMÍVACÍHO, ne vůbec JEDNOHO jazyka; tento náboj přátelství v esperantu a mezi esperantisty stále trvá), přidal k němu ještě úsilí o vytvoření jednoho lidstva ( v esperatu homaro) přihlášením se k několika jednoduchým pravidlům. Ani tento homaranismus neuspěl.
Nikdy nedosáhneme naprosté jednoty. Protestantské církve, které vznikly i odvržením papežství, se stále drolí, vznikají další. Římská církev, která pod papežem vypadá jednotně, není vnitřně jednolitá. Napětí, které v ní je, se uvnitř rozkládá možností vstupu do různých řádů a duchovních společenství, nebo zakládáním nových. Nebo i odchodem z této církve. Občanský život se drobí do politických stran, které nemohou spolupracovat (pouze dočasně v koalici); jak by mohly před volbami vyzývat voliče: Volte nás, my to budeme dělat úplně jinak, a jedině správně! Řešením pro vytvoření jedné světové společnosti je život v malých společenstvích, které budou hledat v dialogu ne to, co je rozděluje, ale spojuje. Které, nakolik to bude v jejich silách, budou spolupracovat. Výzva L.M.Grigniona (List přátelům kříže - 18. stol.): Přátelé kříže spojte se (vy, kdo jdete v Ježíšových stopách), protože nepřátelé kříže – ti kdo usilují o moc, se snadno spojují, stále platí, i když v širších podmínkách.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.