Antepréteritum

Ondřej Vaculík vypráví svůj třídílný sen, ve kterém se stal členem vyjednávacího týmu ve věci otevření turistické stezky na Šumavě. Celá věc se ukázala poněkud složitá.

Zdál se mi podivný sen; trojdílný, tři noci po sobě, na pokračování: Stal jsem se členem vyjednávacího týmu ve věci otevření turistické stezky na Šumavě z Filipovy Huti či Modravy na Roklan, neboli Grosser Rachel (1453 m. n. m.), který je z naší strany stále nepřístupný.

Dostanete se k němu z bavorského městečka Spiegelau po silničce na východ, kde je asi po pěti kilometrech parkoviště. A pak vzhůru a stále vzhůru po turistické stezce označené tetřevem. Výstup je to namáhavý, ale Němcům s trekingovými holemi, které jsme tehdy viděli poprvé, to šlo znamenitě.

Kdysi, až do železné opony, se od nás na Roklan chodívalo také, cesta prý vedla podél Roklanského potoka. Když jsme na Roklanu před několika lety byli, zdálo se nám, že ten namáhavý výstup od nás, z naší strany, se nám stále dluží, takže poměry u nás pořád nejsou normální? Navždy už?


Vyjednávání naučné stezky na Šumavě se může protáhnou i na tři noci po sobě. Foto Richard Beneš, Mediafax

A teď se mi ve snu zdálo, že se dodatečně pokoušíme dojednávat nápravu poměrů a konečně zapravit letitý dluh. Hovoříme s představiteli nějaké instituce, nejsou to však správci národního parku ani ochranáři, ale jacísi vysoce postavení úředníci.

Neustále jim musíme něco dokládat, osvědčení o způsobilosti, musíme dokazovat prospěšnost projektu a zaručit jeho trvalou udržitelnost i to, že stezka bude průchodná oběma směry, tedy nepovede jen na západ. Dále jsou tam pochopitelně bezpečnostní hlediska, dokonce hlediska hygienická a žádá se po nás čestné prohlášení, že po stezce se vydá pouze bezúhonný člověk. To je zhruba obsah snu z první noci.

Druhá noc mě zastihuje, jak před jakousi zkušební či výběrovou komisí, zaplavenou neobvykle žlutým umělým světlem, obhajuji předpoklad, že po tak náročné stezce se vypraví pouze opravdoví milovníci přírody, zdatní turisté, kteří nebudou cestou po nikom nic vyžadovat, ale budou se vděčně kochat.

Zejména tu vděčnost musím před komisaři velmi zdůrazňovat, aby souhlasně pokývali hlavami, cítím, jak je mi to podlézání nepříjemné, ale říkám si, tady nejde o tebe, o tvé pocity, trochu pokory i trochu ponížení, a stezka bude a o to jde.

Zároveň nad ránem, kdy se polospánek mění v polomdlo a vkrádá se obvyklé znechucení v obavách ze dne podobnému snové noci, mi napadá, že to mé urputné vyjednávání je nějaké divné a dozajista bude mít neblahé konsekvence, protože kdy se mi co zdálo s dobrým koncem? Spíše se mi zdávalo hroznější, než jsem se byl hrozil.

Takže toho třetího pokračování se docela bojím a honem před spaním listuji v publikaci Parní symfonie a prohlížím si černobílé fotografie parních lokomotiv z dob, kdy ještě jezdily. Jen někdy se mi, jak se říká, zadaří, a vskutku se mi pak zdá o parních lokomotivách, nepamatuji se, že by se mi v posledních letech zdálo něco potěšlivějšího.

Ovšemže ne, ten sen pokračuje třetím dílem, třetím dějstvím, kdy záležitost se stezkou spěje zdánlivě ke zdárnému konci, komise to vyhodnotila příznivě. Ještě jde o to, aby stezka z obou konců byla označena výložníkem – ten úředník tomu opravdu říká výložník – s upozorněním: „jen pro zdatné turisty“ a za tím musí být podle předpisu tři vykřičníky. A ty tam musí být také bavorsky, upozorňuje úředník a koulí očima.

Neseme mu to ke kontrole, ale přichází jiný úředník: „A kde máte návštěvní řád stezky?“ Horečně přemýšlím, kde ho vezmeme, snad by se dal odněkud opsat, jen ho trošku pozměnit, přizpůsobit pro roklanské podmínky. I to se nám nakonec podařilo a já už cítím, jak do snu proniká ráno a do mé mysli se vkrádají obvyklé obavy a už vím, že teď něco přijde, co celý záměr zhatí, jen zatím nevím, co to bude.

Úředník pročítá návštěvní řád a pokyvuje hlavou, ano, stezka je otevřena pouze v letním období za příznivého počasí, a tu se zarazí a táže se nás: od kolika hodin a do kolika? Od pěti ráno do dvaadvaceti, odpovídám, protože celá trasa měří skoro dvacet kilometrů a počítá se, že ji náš zdatný turista půjdete tam i zpět, nezůstane ve Spiegelau nebo Grafenau, na to turista nemá peníze.

A tu ten úředník odšroubovává pero se zlatým hrotem, škrtá nám před očima v návštěvním řádu a mění návštěvní hodiny od deseti do dvanácti hodin. Ale to je nemyslitelné, protože nezvládnutelné, hrozím se. Ta podmínka je, pane kolego, jako antepréteritum nepřekročitelná.

Probůh, co to řekl? Jistě je tím celý projekt zhacen. Vstávám a honem hmatám po slovníku cizích slov. Netuším, kde se takové slovo v mé mysli vzalo, odkud se vynořilo. Slovník zas odkládám, neboť jsem už vzhůru, a v bdělém stavu vím, oč jde, netřeba slovníku, vím to velice přesně – ano, o to jde.

Chápu, sen je symbolický, má vést k poznání, proč tolik lidí má touhu uniknout z našich veřejných poměrů a zařídit si výlučný život, aby mohli pracovat jenom na svém a žádné veřejné zařizování ve prospěch někoho nebo něčeho se jich netýkalo – pryč od věcí veřejných, stižených fosiliismem. Marně přemýšlím, jak tohle antepréteritum správně vystihnout: dostalo se nám více, než jsme se obávali? Nebo se mně jen zdálo více, než čeho jsem se hrozil…

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.