S mým tatínkem Ludvíkem Vaculíkem vedu průběžný rozhovor o jeho životě. Ten totiž obsahuje osmdesátiletí, na jehož začátek si jako čtyřletý už může pamatovat. Nezajímá mě tak, co se za těch osmdesát let obecně stalo, to se člověk může dočíst, ale jak se proměnila společnost — co se s námi děje bez ohledu na historické milníky, na vývoj techniky atd. Posouvá se někam povaha v závislosti — na čem? Na životních zkušenostech? Mění se  schopnost vnímat souvislosti a jejich důležitost? Je to ještě i po osmdesáti letech pořád táž společnost? Atd. Mám totiž podezření, že politické poměry nás formují nakonec méně, než jim přisuzujeme. Lépe: nějaký skrytý potenciál společnosti má schopnost získávat na kvalitě i v nejhorších poměrech — a co když to, bohužel, platí i obráceně?

Napadlo mě to v souvislosti se zveřejněným poznatkem České správy sociálního zabezpečení, že stále více lidí odchází do předčasného důchodu. Hlavní příčinou je prý pokles ekonomiky a rostoucí nezaměstnanost, ale to mohou být jen vnější okolnosti. Do předčasného důchodu totiž odcházejí také lidé, které sama krize „z pracovního procesu přímo nevypuzuje“, o místo nepřicházejí, ale opouštějí je sami, jaksi navzdory krizi, která každou pracovní příležitost dělá cennější, než normálně je.

To by zaměstnavatele asi mělo zneklidňovat, ale nezneklidňuje, protože za krize se každé uvolněné místo snadno obsadí. A připočteme-li k tomu lidi, kteří se už nemohou dočkat řádného starobního důchodu, musí nás napadnout otázka, jak je to možné v našich svobodných a tržních poměrech, které přeci více a lepších zaměstnaneckých možností daly, než vzaly? Proč se jak za starých časů tak těšíme do důchodu, když o naší profesní kariéře nerozhodují kádrováci, ale kvalifikace, schopnosti a píle? Svobodné dvacetiletí nám přeci dalo dostatek příležitostí, abychom se mohli dopracovat na místo, které odpovídá našim zájmům a schopnostem, splňuje naše ambice. Z důchodového věku bychom měli být naopak nešťastni! Proč to tak není?

Ukazuje se, že lidé povětšině liknaví nebyli — vskutku se vesměs dobrali vytouženého a pracovali na něm rádi a dobře. Jenže během toho kvapícího dvacetiletí se organizace různě restrukturalizovaly a racionalizovaly, šéfové se měnili a normalizovali poměry. Výsledkem často bývá pracoviště z ekonomického hlediska možná efektivní, ale z lidského hlediska dosti strastiplné. Přitom na povaze samého díla se nezměnilo nic, změnily se toliko okolnosti jeho vzniku a  poměry na pracovišti, takže člověku se začíná hnusit i to, o čem se mu za totality ani nesnilo, a dělá to tuze rád.

Tatínek mi vyprávěl o poměrech v Československém rozhlase v první polovině šedesátých let. Troufl si tehdy na autentické reportáže — v tkalcovně klidně minul ředitelnu a s mikrofonem šel za tkadlenami rovnou ke stavům. V učilišti za učni. V dětském domově za dětmi, atd. Pravdivější obraz o poměrech soudruhům vadil. Tatínkovi nadřízení (například Dáša Maxová) museli pořad vysvětlovat, obhajovat, chytře — marxleninsky: „Náš pracující lid je již dostatečně vyspělý, a nemůže mu nikdo diktovat, co má do mikrofonu říkat. Soudružky tkadleny své práci rozumějí a mají zájem problémy řešit. Ale nejprve se o nich musí mluvit. A o to šlo v pořadu soudruhu Vaculíkovi.“ Dnes to zní hrozně, ale: Dáša Maxová se snažila vytvářet co nejlepší podmínky pro co nejsvobodnější práci a své podřízené srdnatě obhajovala. V zájmu demokratizace poměrů riskovala své postavení, což byla otázka cti, tehdy v rozhlase hojně sdílená. Jinak by k Pražskému jaru nikdy nedošlo.

Pracuji ve stejné instituci o čtyřicet pět let později. Byl jsem svědkem toho, jak ředitel (dřívější) Českého rozhlasu Plzeň jednal s nějakými papaláši, kteří si přišli stěžovat na komentář mého kolegy. Psal o zmanipulovaném výběrovém řízení na ředitele klatovské nemocnice, což se té vrchnosti (kde je jí konec) nelíbilo. A náš ředitel k mému údivu se začal omlouvat, že nemůže za to, že má tak nekvalitního komentátora, a jakmile v plzeňských provinčních poměrech najde lepšího, hned ho vymění: „To víte, Lída Rakušanová je jenom jedna,“ dodal.

Přitom opak byl pravdou — komentátor byl výborný a konkurs vskutku zmanipulovaný. To je bohužel modelová situace. Mnohý dnešní manažer, cítí-li se na svém postu ohrožen, nehledá pravdu, ale rovnou se distancuje od těch, kdo by mu mohli u vrchnosti přivodit nějaké nesnáze a ohrozit ho. Takové preventivně vytěsňuje ze svého okolí, chytře je upozaďuje, nedává jim odměny, nezvyšuje plat, přehlíží je, nezdraví, odstavuje či jinak je zastrašuje, přestože politické poměry jsou svobodné a společnost demokratická. Někdy takovej dobře placenej tykevnatec dokonce podlehne představě, že v tom tkví podstata řídící funkce. Takže který jeho podřízený by se netěšil do důchodu? Proto se ani nedivme, že dřívější výplatu důchodu loni získalo více než 32 tisíce lidí a předpověď na tento rok je ještě horší. Tenhle problém pochopitelně nevyřeší žádná důchodová reforma, to je věc zhoršeného potenciálu společnosti v jinak příznivých poměrech.