Sociální propast amerických měst

Stálý spolupracovník DR sledující dění ve Spojených státech upozorňuje na studii prestižního think tanku, která přibližuje poslední trendy ve vývoji chudoby a nerovnosti. Získaná data popírají kromě jiného i tezi, že bojovat s chudobou lze nejlépe ústupky velkým firmám.

Aa1

Štěpán Steiger

01.03.2014 08:01

A5

Newyorské nebe při pohledu z ulice zastíněné mrakodrapy. Foto Michael Ashton, flicrk.com

Brookings Institution je jedním z amerických koncepčních středisek (think tanks) – sama se označuje jako „koncepční středisko pro veřejnou politiku“ (public policy think tank). Založena v roce 1916, je jednou z nejstarších a podle Globální zprávy 2012 o koncepčních střediscích, vydané Pensylvánskou universitou, také jednou z nejváženějších. Její členové (pracovníci) „představují různé názory“, ústav sám je považován za nestranický. (Na rozdíl třeba od krajně konzervativní Heritage Foundation, jež přijala za člena Václava Klause, když skončil jeho prezidentský mandát.) Důkazem je kupříkladu i analýza debat v Kongresu, z níž vyplývá, že zprávy Brookings Institution citovali téměř stejně často politici konzervativní jako liberální.

Nejnovější zpráva tohoto ústavu byla vydána 20. února s názvem Jak čelit příměstské chudobě v Americe (Confronting Suburban Poverty in America) a jejími autory jsou Alan Berube a Elizabeth Kneeboneová. Zpráva dokládá, jak se v metropolitních oblastech po celých Spojených státech ostře prohlubuje společenská nerovnost. Pozoruhodné jsou závěry zprávy zejména ve třech ohledech. Zaprvé, rozsah nerovnosti je obrovský a velice rychle roste i ve městech, jež jsou jako celek považována za úspěšná. Zadruhé ze zprávy vysvítá, jak drtivý je v těchto městech růst bídy a hospodářské nouze. A zatřetí je zřejmé, že tyto podmínky nejsou výsledkem přechodného ekonomického poklesu, nýbrž jsou dány spíše hospodářským systémem a staly se trvalými životními fakty.

Podle této studie platí pro celé USA, že domácnost v 95. percentilu příjmu – tj. vespod nejvyšších pěti procent – měla v roce 2012 příjem devětkrát vyšší než domácnost ve 20. percentilu (tj. na vrcholku dolní pětiny výdělečně činných). Velká města však mají úroveň nerovnosti mnohem vyšší: v Atlantě byl tento poměr 18,8, v San Francisku 16,6, V Miami 15,7, 15,3 v Bostonu a 13,3 v hlavním městě, Washingtonu.

Zpráva rovněž dokumentuje, že v letech 2007 – 2012 masivně poklesly dělnické příjmy. Například v Indianapolisu – kde byla uzavřena celá řada průmyslových podniků – se příjem typické domácnosti ve 20. percentilu snížil o 5800 dolarů, čili o více než čtvrtinu, na 16 883 dolarů. Ve floridském Jacksonvillu se příjem domácnosti v této skupině propadl o 7800 dolarů, čili o 30 procent, na 17 411 dolarů.

„Městu kde jsou bohatí velmi bohatí a chudí velmi chudí, hrozí perspektivně řada problémů,“ konstatuje zpráva. „Bude muset svádět boj o zachování prostředí škol se smíšenými příjmy, jež dovede děti z nízkopříjmových skupin k lepším výsledkům. Daňový základ, který poskytuje finance nutné pro udržení základních městských služeb, se může ukázat nedostačující. A nemusí uspět v poskytování bydlení dostupného i pro pracující ze střední třídy a jejich rodiny.“ Nepřímo se tak připouští, že současný společenský řád nedokáže poskytnout většině městských obyvatel vyhlídky uspokojivého bydlení, zdravotní péče nebo vzdělání.

Studie rovněž ukazuje, že města s nejvyšší mírou ekonomického růstu (včetně San Franciska, Bostonu, New Yorku, Chicaga a Los Angeles) vykazovala také nejvyšší růst příjmové nerovnosti. Zcela je tak vyvrácena korporátní propaganda – rozšiřovaná jak sdělovacími prostředky, tak oběma politickými stranami –, že působivou odpovědí na nerovnost a chudobu je podpora ekonomického růstu vytvářením hospodářského a politického prostředí „přátelštějšího“ vůči ekonomické sféře. Alan Berube, jeden ze dvou autorů zprávy, to vyjádřil pro agenturu Associated Press jednoznačně: „Mezi ekonomickým úspěchem a nerovností existuje jistý vztah.“

San Francisco, jež zažilo příliv výdělečně činných osob s vysokými příjmy plynoucími z technologické konjunktury v zálivu, je toho příkladem. Podle jiného výzkumu Brookongs Institution je San Francisco jednou z nejvýkonnějších amerických městských ekonomik, která navíc v nedávné době vytvořila víc nových pracovních míst a zvýšila objem své výroby rychleji, než je americký celostátní průměr.

Přesto se příjem typické domácnosti ve 20. percentilu propadl v letech 2007 – 2012 o 4309 dolarů na 21 313 dolarů, kdežto příjem typické domácnosti v 95. percentilu stoupl o 27 815 dolarů na 353 576 dolarů. Tato čísla vyvracejí převládající názor – papouškovaný celou politickou elitou – že nerovnost může být zmírněna (či dokonce odstraněna) rozšiřováním podnikatelské aktivity různými „podněty“. „Vytváření pracovních míst“ je výslovný účel masivních daňových slev a subvencí pro korporace, jež v mnoha případech neplatí daně buď vůbec, nebo jen v minimální výši.

Ve státu New York, jehož metropole je co do nerovnosti šestým americkým městem, vede guvernér Andrew Cuomo (demokrat) celonárodní reklamní kampaň, která nabízí desetileté osvobození od daní pro každého podnikatele, jenž v jeho státě založí nový podnik.

Studie Brookinghs Institution přitom ukazuje pouze část celého obrazu – její údaje totiž nezahrnují loňský „rozběh“ akciového trhu, na němž NASDAQ (elektronický systém automatických kotací zejména technologických firem) zaznamenal vzestup o 38,3 procenta. Mark Zuckerberg – hlava Facebooku – tak mohl konstatovat, že jeho čisté jmění se více než zdvojnásobilo na 23 miliardy dolarů, zatímco jmění jeho miliardářského „kolegy“ Larryho Ellisona, šéfa firmy Oracle, se zvýšilo o 7 miliard dolarů na 43 miliardy. Ellisonův „plat“ obnášel 78,4 miliony dolarů.

Zuckerberg i Ellison žijí oba v sanfranciském Zálivu, necelou hodinu jízdy od Oaklandu, kde typická domácnost na spodní příčce 20. percentilu má roční příjem 17 646 dolarů. Některá města vykazují obrovské příjmové rozdíly hlavně proto, že jejich chudí jsou bez prostředků. Například v Miami vydělával typický člen 20. percentilu v roce 2012 ročně pouze 10 438 dolarů – proti 12 278 dolarům v roce 2007.

Změnu této situace ovšem nemůžeme očekávat. Navzdory všem řečem (včetně prezidentských) o rostoucí nerovnosti nejsou chudnoucí Američané pro žádnou z obou velkých politických stran „zájmovou skupinou“.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.