Živly za okny a v nás

Martin Malenovský

Povídky mladé lotyšské autorky Ingy Ābele jsou dramatem lidské psychiky. Některé se odehrávají ve chvílích, kdy jde do tuhého a kdy je nutné zaujmout postoj nebo přehodnotit názor.

Kniha Vítr proměnlivých směrů je první z pera lotyšské spisovatelky Ingy Ābele, která vychází v českém překladu. Jde o soubor pěti povídek situovaných do současného pobaltského venkova. Nejen zmíněný vítr, ale i další přírodní živly promlouvají do osudů postav v této vnitřně procítěné próze, kde nejčastěji skloňovaným slovem je čas.

Pro autorčin vyjadřovací styl je typický bohatý metaforický jazyk, zalíbení nachází v drobnokresbě detailů krajiny a vláken mezilidských vztahů. „Večerní vítr pozřela mlha. Po několika hodinách se ale vítr přihnal ze severu zpátky s jiným, hrubým výrazem. Nebe vypadalo jako zraněné. Mraky místy krvácely.“

Typické je časté odbíhání od přítomného děje, vlastní roztěkané lidské mysli, do světa fantazie, snů a vzpomínek, k čemuž obvykle dochází ve vnitřních monolozích ženských hrdinek. Prózy proto působí značně lyrickým dojmem. Iluzivnost lineárního času pociťuje čtenář a někdy i samy postavy: „To se stalo předevčírem nebo včera. Možná to byla vteřina, možná dlouhá léta. Ievě se to všechno pomotalo, nastala nekonečná přítomnost.“

Přestože se jednotlivé příběhy zdají na první pohled velmi různorodé, nalézáme několik základních témat, která představují zřejmý svorník všech zařazených textů. Jsou jimi zejména čas, jeho působení, význam a relativnost. Časté jsou také zmínky o tělesnosti, erotice, stáří a konstantou všech povídek je téma rodiny a mezilidských vztahů.

Na působivosti získávají ty pasáže, v nichž postavy odhalují propast mezi deklarovanou vnější fasádou a skutečnými pocity. Alegorickou narážkou na tuto tvůrčí metodu je i scéna, ve které manželská dvojice navštíví obnažené „útroby“ rozestavěné výškové budovy. Až jednou hotovou stavbu zalidní každodenní provoz, pod vnější uhlazený nátěr už také nikdo nepronikne.

Na rozdíl mezi vysloveným a prožitým ukazuje především povídka Rodina u moře. Bez okolků odkrývá zákulisí zdánlivé třígenerační selanky, kterou chtějí dospělé děti potěšit starého otce. Léty vršené barikády se ale překlenout nepodaří. Navíc se ukazuje, že to, co dospělí staříkovi vyčítají, začínají jejich vlastní děti pociťovat k nim samotným.

„Táta neposlouchal, nebo možná poslouchal. Možná přemýšlel nad svými záležitostmi, možná ale taky nemyslel na nic. Jako vždycky. Kalvis občas musel zakřičet ze všech sil, než ho otec zaslechl a okřikl, že moc řve (…) K čemu jsou společně odžité roky, napadlo Bertoldse. Za chvíli bude kluk v pubertě. Ale sami jsme spolu nikdy nebyli (…) Já neznám jeho a on nezná mě. Je možné společně strávit život a nepoznat se?“ Opakování podobných schémat mezilidských vztahů v různých variacích se v knize vyskytuje častěji.

Nalézáme-li v některých povídkách lyrizovanou všednodennost, v druhém typu příběhů je naopak člověk zachycen v mezních životních situacích, a tehdy převládá epická složka. Vidíme to zejména ve dvou na sebe volně navazujících povídkách (Vítr proměnlivých směrů s podtituly Muž a Žena), které daly název celému souboru. V nich dochází za mimořádných vnějších okolností ke zkoušce manželského vztahu.

V první z nich je zaskočená dvojice uvězněna v závějích sněhu uprostřed mrazivé silvestrovské noci, což přivede ženu k přehodnocení společného života s partnerem:  „A tak tu tedy jsme. Jako mávnutím kouzelného proutku se jedné noci všechno změní v poušť. Noci pravd jsou chladné. I v poušti jsou noci chladné. Vítr žene sníh a osamění. A pravda se drží na skále, zatímco hřejivé kvetoucí lži, kterým je tak pohodlné věřit, bují v bažině.“ Situaci nakonec zachrání duchapřítomný muž a krize je zdánlivě urovnána.

Druhá povídka, která komplementárně navazuje, je jakoby převráceným zrcadlovým obrazem té první. Příběh se odehrává za horkého května, kdy nepozorností dojde při pálení trávy k rozsáhlému požáru. V hlavních postavách poznáváme dvojici z předchozího příběhu. Tentokrát však muž rezignuje a v životní zkoušce obstojí naopak žena, která v sobě objeví netušenou sílu.

Ve všech povídkách se objevuje zmínka o meteorologické předpovědi hlásící proměnlivý vítr. Tato zdánlivě bezvýznamná skutečnost a prvek náhody se však zásadně promítá do osudů postav. Jednou je příčinou zaváté silnice, podruhé rozšíření nekontrolovatelného ohně. Ženě zápasící s plameny opět vytane na mysl otázka po smyslu vztahu. Tentokrát zůstává otevřená, leč s pesimistickým výhledem.

Protože více než o děj jde v povídkách o atmosféru okamžiků, není kniha určena k rychločtení. Protagonisté povídek ve svých úvahách často říkají neobyčejné pravdy, které by se v jiných situacích mohly rozpustit ve všednodenní banalitě. Jelikož však autorka vytvořila opravdové postavy s malými i velkými problémy, mohou tyto těžké věty vyznít v plné síle a zarezonovat účastí čtenáře.

Inga Ābele. Vítr proměnlivých směrů. Kniha Zlín 2009.