Křehká síla: Tvář brazilského protestního hnutí

Stálému spolupracovníkovi DR se podařilo setkat s jednou z tváří tzv. Brazilského podzimu. Co ji k protestům přivedlo, jak vnímá dnešní podobu hnutí a do jaké míry je její příběh pro brazilské protesty typický?

P1010065_1

František Kalenda

16.02.2014 12:12

Carla Toledo Dauden

A3

Brazilská režisérka a scénáristka. V roce 2009 debutovala krátkým filmem Make Your Weather, od té doby natočila dva další snímky: The Wash (2012) a Mr. Polman Wants to Fit In (2013).

Na internetu se proslavila nahrávkou No, I’m not going to theworld cup, jíž shlédly téměř čtyři miliony lidí a která se stala jedním ze symbolů brazilského protestního hnutí.

Carla má české, resp. československé předky, kteří odešli do Latinské Ameriky před 2. světovou válkou. Přes svou babičku, plynně hovořící česky, udržuje kontakty s českou komunitou žijící v Argentině.

Carla Toledo Dauden je všechno jiného než obyčejná mladá žena z Brazílie. Žije v Los Angeles, kde působí jako úspěšná režisérka. Část jejích předků pochází z Československa, její rodina používá české motto S pomocí Boží a ona sama má české tetování Láska vítězí, napsané babičkou narozenou v české komunitě v Argentině. Co je ale důležitější, Carla se stala jednou z tváří brazilského protestního hnutí, kterému se podařilo dostat v létě roku 2013 přes milion rozhořčených lidí do ulic. Její videonahrávku s názvem No, I’m not going to the world cup (viz níže) zhlédlo na YouTube přes 3,8 milionu lidí a ještě po více než půl roce od jeho uvedení obíhá snad po všech úrovních zapojených do tzv. Brazilského podzimu.

Carla je svým způsobem dokonalým ztělesněním typického protestujícího a účastníka v této „revoluci“, která stále hýbe současnou Brazílií. Rozhovor, který jsem s ní vedl, mě přinutil se zamyslet nad tím, jak dobře ona sama reprezentuje sílu – a křehkost – obsaženou v tomto hnutí.

Carla samozřejmě není politička. Stejně tak s politiky nemá nic společného drtivá většina protestujících. Když zveřejnila svoje dnes slavné video o mistrovství světa ve fotbale, neměla ponětí, že se stane součástí mnohem silnějších nálad ve společnosti. „Byla to náhoda, že nahrávka vznikla právě v době, kdy protesty nabíraly na síle,“ říká. Ale důvody, které ji k natočení videa vedly, byly stejné jako ty, jež vedly statisíce lidí do ulic: rozhořčení nad korupcí, nad využíváním finančních prostředků na velké sportovní akce místo na smysluplné projekty a ano, také rozhořčení nad pocitem cizinců a zahraničních novinářů, že Brazilci jsou z mistrovství světa bez sebe štěstím.

„Doslova každý, koho jsem potkala, mi říkal: Aha, ty jsi z Brazílie, takže samba. A určitě pojedeš na mistrovství,“ uvádí Carla dále. Miliardy utracené na Konfederační pohár a mistrovství světa ve fotbale rozčilují obyvatele největší latinskoamerické země ještě víc ve spojení s mezinárodním stereotypem usměvavého Brazilce, co tančí sambu na karnevalu a doma u televize nejraději sleduje fotbalový zápas.



Přestože Carla není politička, její cíle jsou politické, stejně jako cíle protestujících. Reforma volebního systému a snížení nerovnosti, vyjádřené především dostupností kvalitního veřejného vzdělávání a zdravotní péče. „V Brazílii stále ještě velká část populace nemá možnost chodit do školy, neumí číst nebo musí skončit po základní škole. To je nebezpečná situace, protože takovými lidmi je lehké manipulovat. Takže snadný přístup ke vzdělání je to nejdůležitější, o co musíme bojovat. A pak je tu samozřejmě zdravotnictví. (…) Systém sám o sobě není špatný, ale nedosáhne k těm, co žijí v extrémní chudobě.“

Každý, kdo tuší, kolik ze svého příjmu musí normální brazilská rodina zaplatit za kurzy angličtiny pro svoje děti, a každý, kdo viděl fronty nemocných v brazilských zdravotních zařízeních, kteří čekají hodiny a hodiny na ošetření, ví, že Carla má pravdu. Přístup ke vzdělání i zdravotní péči stále částečně závisí na penězích a možná ještě více na místě bydliště. A ačkoli Bolsa Família a další vládní programy výrazně snížily chudobu, miliardy investované do stadionů v zemi, kde pořád velká část lidí nedosáhne ani na minimální mzdu, jsou právem považovány za aroganci vládnoucích elit. Sociální apel v rámci Brazilského podzimu byl extrémní. A procházel napříč všemi sociálními vrstvami; podařilo se mu překonat tradiční nezájem těch zajištěných a vytvořit masivní společenskou poptávku po kvalitních veřejných službách pro každého.

Carla také symbolizuje šíři brazilského protestního hnutí. S jejím prvním videem se ztotožnili i takoví, se kterými ona sama nechce mít nic společného; třeba pravicoví militaristé volající po armádním puči, nebo v poslední době iniciativa #NaoVaiTerCopa („mistrovství světa nebude“). Tak široká míra nespokojenosti může být samozřejmě zdrojem síly – dostává ostatně miliony lidí do ulic proti současnému establishmentu. A je to právě šíře protestního hnutí, kvůli které je zmíněný sociální apel unikátní. Ale stejně tak je to zdroj křehkosti, protože umožňuje extrémistům přivlastnit si nespokojenost a využít ji k cílům, se kterými by běžný protestující nikdy nesouhlasil.

Protože běžný protestující si na rozdíl od extrémistů není jistý, jaká je vlastně alternativa. Protestní hnutí nemá žádného vůdce, dokonce ani několik, jako je tomu třeba na Ukrajině. Není proto překvapením, že Carla neví, koho bude volit v letošních prezidentských volbách. „Doufám, že o tom budu mít lepší představu, až začne prezidentská kampaň. Ale abych byla upřímná, zatím vážně netuším. Nemyslím si, že je z čeho vybírat.“ Protestující jako by skutečně neměli na výběr, vždyť všichni hlavní kandidáti pochází ze „starých dobrých“ politických stran, reprezentujících ten samý režim, který do země přitáhl mistrovství světa a Olympiádu v roce 2016. Nestačí jednoduše nevolit Dilmu, současnou prezidentku.

V Brazílii se v posledních dnech zdá, že extrémisté skutečně získávají převahu. Protesty jsou stále násilnější a šíří se paranoidní atmosféra, kdy padají dokonce obvinění vlády, že vysílá tajné agenty k vyprovokování střetů a eskalaci chaosu. V této situace lidé jako Carla, ti, kteří byli skutečným srdcem Brazilského podzimu, čekají. Mají obavy. Ale neopustil je optimismus. „Je vidět, jak moc se změnil zájem lidí o politiku a jejich priority,“ říká režisérka. „Začali se ptát, ne jenom poslouchat. A zjišťují, že oni sami jsou součástí řešení. To ještě před rokem nepřicházelo v úvahu.“ Už nemůžeme mluvit o brazilské „fotbalové generaci“, která měla mít plnou hlavu jen sexu a sportu a vážná témata nechtěla řešit; od léta roku 2013 je politika tématem pro všechny, bez ohledu na věk, rasu nebo příjem. Ve favelách se o ní diskutuje stejně jako mezi rostoucí střední třídou.

Takže jaká je budoucnost původního protestního hnutí, onoho Brazilského podzimu?

Odpověď neznám. A nezná ji ani jedna z jeho nejvýraznějších tváří. Možná se znovu dostane do světla reflektorů a najde novou sílu díky mistrovství světa. Možná naopak radikální okraje budou to jediné, co z něj zůstane. Křehkost obsažená v různorodosti je stále v jádru hnutí a mnohé z původních protestujících násilí odradilo.

Ale díky změně toho, jak Brazilci přemýšlí o jejich roli ve vlastní zemi, už lidé jako Carla dokázali změnit Brazílii.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.