V pořadu Máte slovo ve čtvrtek 11. února večer na stanici ČT2 diskutovali občané, odborníci a politici o případu chlapce, který v jedenácti letech zavraždil přítelkyni svého otce a v současnosti, po dovršení osmnáctého roku života, bude propuštěn z výchovného ústavu. Mezi diskutujícími byly nepatrné odstíny názorů, ale v podstatě se všichni shodli, že represe musí zasáhnout nějak i děti mladší patnácti let, protože společnost přece musí být před nimi chráněna. Je prý třeba je celoživotně izolovat, i když na tomto řešení se všichni neshodli. Někteří to zaobalili tak, že je potřebné celoživotní sledování a celoživotní péče. Na nutnosti nějak to řešit v zákonech se shodli přítomní politici odleva (jsou-li dnešní čeští komunisté levicí) doprava.

Ve středověku občas někde soudili a trestali např. zvířata za to, že způsobila nějakou škodu. Někdo by možná uvažoval koho soudit za to, když někam uhodí blesk. Jako moderní vzdělanci víme, že před tribunál lze postavit jen někoho, kdo za své činy nese odpovědnost a u koho lze předpokládat, že se rozhodl takto jednat. Nechme zde stranou distinkce mezi úmyslem přímým nepřímým a nevědomost zaviněnou nezaviněnou.

Je jistě těžko rozhodnout, od jakého věku lze člověku připsat mravní a právní odpovědnost za jednání. Zvažuje se přitom, kdy je člověk schopen rozpoznat následky svého jednání a kdy je schopen se ovládat natolik, aby svobodně mohl a nemusel nějak jednat. Právo jednotlivých zemí se v tom liší. U nás ve shodě se středoevropskou tradicí platí snížená míra odpovědnosti od patnácti let a plná přičitatelnost viny o tři roky později. U dětí se nepředpokládá plná schopnost rozlišení a rozhodování. Proto k nim je civilizované a humanisticky orientované právo shovívavé.

Není však laskavé porozumění zákonodárců a soudců bezohledné vůči obětem takových činů? Není to podobné případu, kdy shovívavý profesor na medicíně dá zkoušku studentovi, který látku neumí a jednou možná poškodí zdraví svých pacientů? Nenadržuje vůbec novověké trestní právo zločincům, když jim připisuje právo jakkoli se hájit, když jim neukládá povinnost vypovídat (v roli obviněných a obžalovaných) pravdivě, když jim poskytuje obhajobu i v případech, že si ji sami nedokáží opatřit, když jim ve vězení zajišťuje bezpečí, teplo, světlo, jídlo, lékařskou a jinou odbornou péči? Je to v pořádku, když zločinci sami nemusí nic dokazovat a naopak státní zástupce musí zločin dokázat jim? Nejednáme už od dokumentu Magna carta libertatum z r. 1215 se zločinci příliš v rukavičkách? Prý jsme byli nějakou dobu omámeni pseudohumanismem, ale teď jsme prohlédli a jsme odhodláni zájmy zdravé a mravné společnosti tvrdě bránit. Někteří by řekli, že je čas odložit falešné ohledy a jasně se vymezit proti zločincům. K tomu také patří přesvědčení, že je třeba soudně trestat děti bez ohledu na věk.

V době, kdy se formulovaly humanistické zásady současného práva, se děly zločiny stejně jako dnes. Existovaly i brutální vraždy. Vyskytovali se i nezletilí násilníci. Společnost však dávala přednost civilizačním hodnotám. Byla odhodlaná na příliš mladé nebo nepříčetné pachatele výchovně a léčebně působit, ale nepřipsala jim odpovědnost a vyjmula je z trestání vězením a jinými represemi.

Touha razantně trestat beze všech ohledů možná souvisí s tím, jak postmoderní měkký, háklivý člověk dává na první místo bezpečí svého majetku, své pohodlí, bezpečí a klid. Ale souvisí také s celkovým růstem individuální a instituční agresivity. Rozšiřuje se kontrola nad občany (všudypřítomné kamery, kontrola elektronické pošty a mobilní komunikace). Občané se pro své politické názory ocitají na seznamech teroristů, i když dějiny nás učí, že všechny autoritativní a diktátorské režimy posledních staletí své odpůrce prohlašovaly za teroristy. V České televizi byla nedávno v pořadu věnovaném Slovenskému národnímu povstání krátká citace filmového týdeníku Slovenského státu po porážce povstání v září 1944. Bylo tam řečeno, že bylo zajištěno bezpečí obyvatel a že Banská Bystrica byla německými jednotkami osvobozena od barbarského teroru povstalců.

Kdo by nesoucítil s blízkými obětí a kdo by nechápal jejich potřebu cítit se bezpečně a vědět, že zločin je po zásluze potrestán? Politické zneužívání zjitřených citů pro nenápadné, po krocích postupující rozšiřování represivního charakteru státních institucí však tolerovat nelze. Společnost stíhaná krizí, nejen současnou, snad přechodnou hospodářskou recesí, nýbrž hlubokou civilizační krizí, krizí současného globalizovaného okcidentálního systému ztrácí soudnost a hledá nepřátele a terče svého hněvu. Jednou jsou jim muslimové, jindy bezdomovci, pak zase Romové. Při příležitosti dnes uvažovaného tématu mladiství násilníci.

Jaké změny politické kultury, jaké ekonomické a politické reformy musí nastat, má-li současná hysterická tendence k represi skončit a mají-li se instituce vyrovnávat s riziky důstojně, humánně a civilizovaně? Je vůbec možné se z víru stahujícího společnost do války všech se všemi vůbec ještě vymanit, nebo už máme zanechat vší naděje?