Že by ryba smrděla od hlavy?

Zdeněk Bárta

Czech POINT je místem, které by mělo snížit byrokracii a zpřístupnit úřady lidem. Na Praze 5 však nefunguje ani to.

Středa 10. února, půl dvanácté. Czech POINT městské části Praha 5, Štefánikova 13. Potřebuji ověřit podpisy. Je jeden ze dvou úředních dnů v týdnu. Pěkně upravená čekárna asi s pěti čekajícími, šest okének, mačkátko vydávající lístek s pořadím přicházejících občanů. Zmáčkl jsem si číslo 45. Z Litoměřic, kde nyní bydlím, jsem zvyklý nejen na neexistenci zlořádu „úředních hodin“, ale vím, že ověřit podpis je záležitost tak maximálně pěti minut. Šest okének — to je skvělé, bude to chvilka.

Po prvních deseti minutách jsem si začal v čekárně připadat jak v pohádce o Šípkové Růžence, v místnosti je nehybný klid. Začal jsem více vnímat atmosféru — v čekárně se nahněvanost a bezmocná zlost čekajících dá krájet. Podívám se na tabuli — vyřizuje se číslo 27. Začínám tušit zádrhel.

Po bližším ohledání zjišťuji, že ze šesti okének je otevřeno jen jedno a za ním sedí mladá novicka, kterou zaučuje starší kolegyně. Jsem v čekárně již dvacet minut a sedmadvacítka se vyřizuje stále. Situace se začíná stávat tragickou. Spolučekatelé mne informují, že co podpis, to cca půl hodiny. Uvědomuji si, že nemám šanci se vůbec dostat ten den na řadu. Posílám zvěda, zda by neověřil naše podpisy nedaleký notář. Zvěd přichází s informací, že notář dnes nenotářuje.

Zaučující za okénkem na můj zdvořilý dotaz, zda se bude dnes ještě ověřovat, zvedne horní rty, vycení zuby a zavrčí jako vlčák. Ustupuji. Novicka telefonuje. Nikde žádná cedulka o tom, že by vypukla epidemie, že úřadující jsou nemocní, že se městská část omlouvá — nic. Mrtvé ticho a všude teče nenávist. Vracím se v myšlenkách i pocitech do dob bolševika. Také jsme stále čekali.

Nakonec ale vše dobře dopadá, přichází další úřednice, zjevně z nákupu, soudě dle objemných nákupních tašek s logem vedlejšího marketu. Sedmadvacítka má doověřeno, nakoupená otevírá druhé okénko a místnost se plní nadějí. Zvláště když se ukáže, že těch třináct lidí, kterých jsem se nemohl dopočítat (moje pětačtyřicítka minus vyřízená sedmadvacítka minus pět přítomných) to ještě před mým příchodem vzdalo a šlo to zkusit zřejmě na nějakou jinou městskou část. Za půldruhé hodiny jsem hotov. Ještě jsem nakonec novicce poděkoval, šťasten, že to mám za sebou.

Mám Smíchov rád, vyrůstal jsem tam a chodil do tamních škamen, pěkných pár let před primátorem Bémem (a také namátkou například Janem Švejnarem či Jakubem Železným, Vladimírem Čechem a dalšími známými lidmi) jsem navštěvoval i tamní SVVŠ, nyní gymnázium Na Zatlance. Starosta JUDr. Milan Jančík, MBA na Zatlanku nechodil, vím to, škola měla nedávno výročí, Jančík byl sice přítomen, nikoli však jako abiturient.

Starostu Jančíka jsem viděl právě při těch oslavách poprvé v životě a stačilo mi to. Zřejmě je opravdu takový, jak ho znám z jeho mediálního obrazu. Rozhodně soudě dle šlendriánu na jeho úřadě. Je neuvěřitelné, jak i takovou skvělou záležitost, jako je vynález Czech POINTu, lze zkurvit lidskou neschopností a arogancí.

Na stránkách Czech POINTu se dočtete: Končí doba zbytečného obcházení úřadů, hodinová čekání či zdlouhavé dojíždění. Už si nikdo nemusí brát dovolenou, aby si jel vyřídit výpis z katastru nemovitostí do vzdáleného města. Končí pocit beznaděje člověka před kolosem státní byrokracie. Přichází Czech POINT, nejpohodlnější způsob, jak z jediného místa komunikovat s úřady a institucemi. Czech POINT neboli Český Podací Ověřovací Informační Národní Terminál vám ušetří čas, nervy i peníze.

Mně nějak ten „pocit beznaděje člověka před kolosem státní byrokracie“ na mém rodném Smíchově neskončil, spíše se obnovil. Že by za to mohl sám kolosální byrokrat Jančík?