Pláčete na špatném hrobě, pane Stránský!

Jana Časnochová-Vrzalová

Jana Časnochová-Vrzalová reaguje na vyjádření spisovatele Jiřího Stránského, který v návrhu na obnovení státní svátku 17. listopadu - Mezinárodního dne studentstva vidí pokus o odstranění toho, co se stalo v listopadu 1989.

Takhle to přece nemůžeme nechat. Pan Stránský to přehnal!“ obraceli se na vedení Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) nejen jeho členové, kteří 17. prosince 2013 poslouchali ČRo Radiožurnál.

Rozčílilo je konstatování Jiřího Stránského, známého českého spisovatele, dramatika, překladatele, básníka a skauta, ale také politického vězně minulého režimu, jenž se v souvislosti s návrhem na obnovení státního svátku 17. listopadu - Mezinárodního dne studentstva - nechal slyšet, že „všechno, co bylo organizováno komunistickou stranou, byl vždycky podvod … a cítím v tom nějaký záměr. Nevím jaký. Myslím, že jde o to odstranit to, co se stalo v listopadu 1989“.

Jednou z předkladatelů návrhu je totiž poslankyně za KSČM Kateřina Konečná.

Když si odmyslíme skutečnost, že zmíněná poslankyně byla řádně zvolena ve volbách, takže má legitimní právo a dokonce povinnost hájit zájmy svých voličů a sympatizantů, je třeba mít na paměti, že obnovu uvedeného státního svátku už v roce 2012 žádal předseda ČSBS Jaroslav Vodička a požadavek zopakoval o rok později opět před Hlávkovou kolejí v Praze 17. listopadu. Tedy ani KSČM, ani žádná jiná politická strana, s touto myšlenkou nepřišla.

Pro ČSBS není důležité, kdo z poslanců či poslankyň ji přijal za vlastní a rozhodl se přispět k její realizaci. Podstatné je, aby jediný mezinárodní svátek mající původ v českých zemích, byl znovu obnoven a abychom si jím důstojně, podobně jako jinde ve světě, připomínaly tragické události listopadu roku 1939. Ostatně, nejde o svátek komunistický.

Sedmnáctý listopad coby Mezinárodní den studenta byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně na manifestačním shromáždění delegátů studentů 26 národů světa. Chtěli tím vyjádřit „hlubokou úctu popraveným a uvězněným československým studentům, kteří první v Evropě dali podnět k masovému odporu proti nacistickým okupantům na podzim roku 1939“, jak se píše v Prohlášení spojeneckých studentů.

ČSBS je organizací dobrovolnou, nestranickou a nezávislou, která sdružuje účastníky národního boje za osvobození ve druhé světové válce, jejich rodinné příslušníky a pozůstalé i sympatizanty. Jejím posláním je mj. přispívat k rozvoji České republiky v duchu humanitních tradic zakladatelů našeho státu a zásad Charty lidských práv.

Usilovat o posilování národní hrdosti a lidské důstojnosti i o mravní čistotu společnosti na základě principu rovnosti občanů, ale také se podílet na uchování paměti národa. Usilovat, aby dějiny národního boje za svobodu byly pravdivě zpracovány a aby byl objektivně hodnocen jejich význam pro současné i budoucí generace.

Jsme organizací, která sdružuje lidi různého politického přesvědčení, lidi hluboce věřící i ateisty. V našich řadách jsou rovněž členové, kteří byli předchozím režimem tvrdě postiženi a teprve po listopadu 1989 rehabilitováni. Mnozí z nich jsou současně členy Konfederace politických vězňů.

Ostatně i současný předseda ČSBS Jaroslav Vodička, jinak syn volyňských Čechů, jehož tatínek do ČSR přišel jako voják Svobodovy armády, patří právě k té skupině rehabilitovaných. V roce 1968 totiž vstoupil do KSČ na podporu tehdejšího Dubčekova vedení. Při stranických prověrkách v roce 1970 byl za své postoje ze strany vyloučen a později propuštěn z armády. V roce 1990 byl rehabilitován a povýšen do hodnosti podplukovníka.

V současné rozhádané společnosti, kdy se politici spíše přou o to, kdo jaké křeslo ve vládě obsadí, než aby naslouchali hlasům svých voličů, je možná pro někoho nepochopitelné, že je zde organizace, kde není zvykem se dělit na ty zprava či zleva, na ty… Členy ČSBS totiž spojují program a cíle.

Rovněž za druhé světové války, za protektorátu odbojáři měli společný cíl — osvobození ČSR — a v tomto duchu žijící pamětníci i jejich následovníci jednají dál. Tedy i ti, kteří, podobně jako Jiří Stránský, mají špatné zkušenosti z doby, kdy v Československu byla zakotvena vedoucí úloha KSČ.

Věřím, že pan Stránský, oceněný coby Hrdina Paměti národa, postoje ČSBS pochopí a možná své zamítavé stanovisko přehodnotí.

Podle předsedy PS PČR Jana Hamáčka (ČSSD) je návrh na změnu názvu nešťastný a on údajně pro změnu hlasovat nebude. Poněkud zarážející postoje člověka, jehož strana se tak ráda hlásí k odkazu prvního a druhého odboje a jejíž vedoucí představitelé často s projevy vystupují na pietních akcích, věnovaných památce našich odbojářů.

Podle něj je to „spíše úkol i pro politiky, aby ve svých vystoupeních připomínali nejen 17. listopad 1939, ale také, aby nezapomněli na rok 1939 a například na Jana Opletala“.

Ano, je to úkol pro politiky, ale měli by začít právě tím, že přispějí k obnově toho, co tu bylo zrušeno — tedy, aby se 17. listopad znovu stal Mezinárodním dnem studentstva. A protože členové ČSBS v žádném případě neusilují o zrušení toho, čeho bylo dosaženo po listopadu 1989, navrhl předseda Jaroslav Vodička rozšíření názvu na Mezinárodní den studentstva — Den boje za svobodu a demokracii.

Na závěr poznámka: v souvislosti s obnovením názvu jsme přichystali petici, kterou lze najít na našich webových stránkách a na Facebooku. Nezaškodilo by, kdyby si komentáře, které k ní řada lidí připojuje, řádně pročetli oba pánové — Jan Hamáček i Jiří Stránský. Třeba by změnili názor.

    Diskuse
    MP
    January 9, 2014 v 10.05
    Pokud si vzpomínám
    17. listopadu 1989 byla svolána vzpomínková akce k výročí listopadu 1939. Z té pak vyrostla ta, která se oslavuje na Národní třídě (a i když ta demonstrace měla dvě části, povolenou a nepovolenou, byla jedna). Rušit jedno kvůli druhému je poněkud nešťastné.
    January 9, 2014 v 14.47
    odkaz na konci textu nefunguje
    petice zde: http://www.petice24.com/mds_do_kalendare_patri

    Za svobodu a demokracii bojovali studenti v roce 1939 i v roce 1989. Ti v roce 1939 nadto nasazovali a často i obětovali své životy. Ten, kdo to neví, je hloupý nebo nevzdělaný nebo má jiný záměr. Antikomunistická hloupost je podobná té komunistické - tedy odsuzovat něco jen proto, že se k tomu hlásí ti druzí. V této věci je ovšem dobře, že komunisté připomínají rok 1939 a ČSBS data obě.

    Rozšíření názvu svátku podporuji, proto jsem petici podepsal.
    JR
    January 9, 2014 v 21.20
    Nejde jen o to, na co se vzpomíná.
    Se svátky a výročími se to má tak, že nehovoří pouze o minulosti. Za pomoci svátků totiž vytváří současná společnost vědomě vlastní obraz minulosti, jehož prostřednictvím primárně vyzdvihuje ty hodnoty, které považuje za zásadní. Minulost se tak stává v prvé řadě nástrojem.
    Pan Stránský (se svou životní zkušeností) má jistě důvod, proč se hlásit k antikomunistickému podání 17. listopadu. Ten svátek pro něj něco symbolizuje a jeho prostřednictvím se vůči něčemu vymezuje. Pokud volá ČSBS po změně, pak ji dosavadní antikomunistický výklad z nějakého důvodu nevyhovuje., ale v principu dělá to samé, co pan Stránský. A obě strany si budou myslet, že právě ten jejich pohled je objektivní a pravdivý. Budiž. Vždy je ale nutné domýšlet, kdo a co nám chce nějakým symbolem sdělit.
    ČSBS chce sdělovat něco jiného, než pan Stránský. Z principu s tím problém nemám, organizace na to má právo, to je znakem občanské společnosti. Zaznít by ale mělo, že ani ČSBS není organizací "bez chuti a zápachu". Je to organizace pamětnická zaujímající již z principu konkrétní postoje k minulosti, s tím i k současným poměrům. Možná je nestranická, zároveň ale s konkrétními politickými preferencemi a v kontextu moderních dějin přinejmenším s vyhraněným názorem na české Němce či odsun (zavánějícím principem kolektivní viny).
    Co tím vším chci říci - nejde jen o to, na co se vzpomíná, ale také proč. ČSBS není nezájmová organizace bez konkrétního profilu a názoru. A každé vzpomínání a zacházení s historickými daty je účelové – vždy se děje s nějakým cílem. No a také jde o to, co se má zapomínat, protože druhou stranou vzpomínání je zapomínání. Jedna paměť zatlačuje tu druhou. Nedělejme proto z ČSBS a priori nevinného beránka, který se jen bouří proti zavádějícímu Stránskému.
    January 10, 2014 v 0.00
    ČSBS a pan Stránský
    ČSBS není nevinná, ale pan Stránský také není nevinný. Nikdo z nás není nevinný. V tomto případě jde o to, že pan Stránský chce vzpomínat jen na 17. listopad v roce 1989, kdežto ČSBS na oba 17. listopady. Pan Stránský nepopírá význam 17. listopadu v roce 1939, ale nechce na něj vzpomínat prostřednictvím názvu svátku, protože to chtějí komunisté - a to je podle mě špatně. Myslím, že určitou roli sehrálo přejmenování toho dne po revoluci, v níž nějakou roli sehrál Václav Havel. Vrácení části názvu vnímá nyní pan Stránský jako "kontrarevoluční". Nesouhlasím s tím, myslím, že bychom měli připomínat obě tato data nezávisle na tom, jestli to podporují komunisté či ne. V této věci považuji antikomunistickou ideologii za škodlivou. Tím zároveň netvrdím, že by se komunisté nedopouštěli mnoha špatných věcí, likvidace demokracie na prvním místě. Ale antikomunismus nás udržuje v postkomunismu a brání v tom, abychom žili ve funkční ústavní demokracii. Samozřejmě to není jen antikomunismus, mnohem horší je nedodržování zákonných a ústavních pravidel, podle kterých se demokracie hraje či má hrát.