Na závěr roku 2013 jsme se vypravili do Lipska, byl to koneckonců rok dvoustého výročí Bitvy národů, v níž spojené evropské země definitivně porazily Napoleona, nikoli však myšlenky francouzské revoluce. Ty pak vedly k novému uspořádání zemí a států na nich vzniklých, k velikánskému pokroku, který na své nezadržitelné cestě vpřed a vzhůru přinesl nesčetná neštěstí.

O tom ale psát nechci, nás zajímal hlavně ten pomník, který tam sto let po bitvě postavili obyvatelé již sjednoceného Německa jako výraz mocnosti a mohutnosti země a jejích vítězných dějin.

Stavba je to příšerná, před ní leží vodní hladina obdélníkového bazénu, jehož smysl člověk nechápe. Architektonické i sochařské dílo vyjadřuje spojení s proslulými kolosy staro- a středověku, jak si to ostatně žádal básník Ernst Moritz Arndt, účastník bitvy, který chtěl, aby „byl velký a vznešený jako kolos, jako pyramida, jako kolínský dóm.“

Když člověk vyleze až úplně nahoru, rozprostře se výhled do roviny kolem dokola a při tom pohledu si lze dobře představit, co to bylo za bojiště a jaká to musela být hrůza. Uvnitř monumentu je mnoho alegorických soch, z nichž šestnáct stejných stráží mohylu padlých a čtyři naprosté příšery asi dvanáctimetrové představují germánské ctnosti.

Během dějin se snažili někteří autoři interpretovat pomník jako slitovnou připomínku válečné hrůzy a oslavu míru, kdo ale v tom objektu stojí uvnitř nebo se rozhlíží z něj, na takový výklad nepřistoupí — ta věc prostě oslavuje válku. Ta ostatně vypukla už za půl roku poté, co byl monument roku 1913 slavnostně odhalen.

V dohledu od památníku Bitvy národů za areálem starého lipského výstaviště s architektonicky zajímavými výstavními pavilony stojí dvojitý starý plynojem ve tvaru širokého a nízkého válce. V něm byla letos instalována atrakce, moderní v době světových výstav na konci 19. století, totiž kruhové panorama. Není to už iluzivní malba jako naše Maroldovo panorama bitvy u Lipan nebo Radslavická panorama ve Wroclawi, není to naštěstí ani panoramatický obraz oné bitvy.

Autor Yadegar Asisi, v Lipsku narozený výtvarník perského původu, vytvořil za pomoci malby, kresby, fotografie a počítačové koláže nejrůznějších motivů a detailů pohled na město po bitvě.

Díváme se od pobořené věže kostela svatého Tomáše (toho slavného, kde byl kantorem J. S. Bach) do ulic města a jeho nejbližšího okolí na ulice zaplněné pochodujícími vojsky, vozy, naloženými potřebami důstojníků, ale také na hromady raněných v prostorách, které se proměnily v lazarety, na lidi, kteří se v obavách dívají z oken, zda jejich dům a byt nebude zabaven pro potřeby špitálu a jejich zásoby zda nepadnou za oběť hladovým regimentům, podle dobových obrazů vidíme město takové, jaké bylo na konci roku 1813 a jak stoupáme a scházíme z lešení, jež je postaveno uprostřed výjevu, mění se naše perspektiva z totálního nadhledu až po podhled jakoby z kanálu.

K tomu běží zvukový doprovod, odpovídající popisům bitvy. Začíná hromovým výstřelem z děl, při němž mnoha vojákům praskly ušní bubínky, a končí vyzváněním zvonů a večerkou ve třech jazycích — německy, rusky a francouzsky. Mění se i světlo — od svítání do soumraku a noci, kdy se po troskách města rozleje měsíční světlo.

To samo o sobě by byla jen vzrušující podívaná, kdyby po vnějším obvodu plynojemu nebyla instalována výstava k dějinám a reáliím města Lipska té doby.

Na ní si člověk uvědomí, jak kvetoucí město, až přepychové, to bylo v době vrcholného klasicismu, kolik v něm bylo jemnosti a rafinovanosti, včetně kultu pití kávy a nejrůznějších lahůdek, jak to tu bylo úrodné a pěstované v nivách tří řek, na nichž město leží. Jak se dařilo stromům, květinám i zelenině. A pochopitelně vzkvétající obchod na trase mezi mořem na severu a horami na jihu.

Tohle město se již nikdy v podobě před Bitvou národů neobnovilo, v jeho okolí bylo rozmetáno čtyřicet vesnic a člověk ani nedokáže pomyslet, kolik muselo být vykopáno hrobů (i pro koně) a jak musely ruce, zahlazující rány po bitvě, chybět v jiné práci. Celkový počet mrtvých se pohybuje okolo 100 000.

O tomto díle, které se od letošního roku stalo velkým turistickým magnetem a za něž jeho autor dostal lipskou „Tourismuspreis“ v kategorii osobnost roku, není pochyb, že neoslavuje válku. Dokonce, jakkoli je to nová móda a Asisi seká jedno panorama za druhým po Německu i jinde v Evropě, teprve s tímto výjevem v plynojemu je expozice k Bitvě národů celá.

Když jsme šli zpátky do města, zvedal se v nás hněv, že pouhých sto let poté, co kvetoucí město bylo rozsekáno, zamořeno tyfem, pokryto mrtvolami, vyjedeno a vypito do posledního drobku a kapky, jehož pole a zahrady nasákly krví a jehož vesnice, z nichž do něj přijížděly vozy naložené potravinami a výrobky, lehly popelem, se tady demonstrovala touha po válce a budoval se monstrózní pomník. Jenže v tu dobu už se jednotlivé oběti úplně ztratily v pojmu národ.

V kostele svatého Tomáše probíhala v neděli 29. prosince dopoledne vánoční bohoslužba Michaela Praetoria, kterou místní muzikologové a theologové rekonstruovali podle barokních zápisů a zvyklostí.

Kostel byl zcela plný, zpívalo několik sborů, akustika neuvěřitelná, některé hlasy se nesly jakoby i z podvědomí tohoto osudem zkoušeného města, v němž se obchod a znaky prosperity prolínají s destrukcí, luxus s úpadkem, manifestace buržoazní prosperity s panelákovým socialismem a se současnými projevy punkového a anarchistického protestu a životního stylu.

Člověk slyší, ale ve velkém, plně obsazeném kostele nevidí všechny zpěváky, protože jsou rozmístěni po tribunách, na kůru i v presbyteriu, kde je ostatně z pod náhrobní desky dozoruje sám J. S. Bach.

Paní farářka mluvila z kazatelny o Božím narození, ale hlavně, jak patří k Vánocům i k městu Lipsku, o míru, a zmínila se výslovně o mimoevropských oblastech, kde se bojuje. Bylo mi milé, že tuhle mírovou bohoslužbu sloužila žena a že jsem v jejích slovech zaslechla i přání, aby víra v Boha nevedla k rozněcování válek, ale k jejich uklidnění.

A pak ve vlaku jsem myslela znovu na to, že tehdy ti spojenci, z nichž někteří Napoleona zradili až v té Bitvě národů a někteří už dříve, v podstatě ukončili francouzské dobyvatelské tažení Evropou, nemohli ale potlačit projevy občanství a jeho nově nabývaných svobod. Napřed že to však musel Napoleon prohrát.

A napadlo mě, jestli v rámci nějaké dějinné spirály i současní šiřitelé občanských a demokratických hodnot nemusejí napřed totálně prohrát, aby se pak ve zpustošených zemích modernější, k člověku uctivější uspořádání prosadilo stejně.

Když si však člověk plně uvědomí to neustále příšerné zacházení s lidskými životy, zlomil by nad celou civilizací hůl.