Vánoční mše a Bitva národů

Lipsko bývalo v době před Bitvou národů krásným, kvetoucím městem. Do tehdejší podoby se už ale nikdy plně neobnovilo. O sto let později zde navíc byl postaven pomník, který oslavuje válku.

Na závěr roku 2013 jsme se vypravili do Lipska, byl to koneckonců rok dvoustého výročí Bitvy národů, v níž spojené evropské země definitivně porazily Napoleona, nikoli však myšlenky francouzské revoluce. Ty pak vedly k novému uspořádání zemí a států na nich vzniklých, k velikánskému pokroku, který na své nezadržitelné cestě vpřed a vzhůru přinesl nesčetná neštěstí.

O tom ale psát nechci, nás zajímal hlavně ten pomník, který tam sto let po bitvě postavili obyvatelé již sjednoceného Německa jako výraz mocnosti a mohutnosti země a jejích vítězných dějin.

Stavba je to příšerná, před ní leží vodní hladina obdélníkového bazénu, jehož smysl člověk nechápe. Architektonické i sochařské dílo vyjadřuje spojení s proslulými kolosy staro- a středověku, jak si to ostatně žádal básník Ernst Moritz Arndt, účastník bitvy, který chtěl, aby „byl velký a vznešený jako kolos, jako pyramida, jako kolínský dóm.

Když člověk vyleze až úplně nahoru, rozprostře se výhled do roviny kolem dokola a při tom pohledu si lze dobře představit, co to bylo za bojiště a jaká to musela být hrůza. Uvnitř monumentu je mnoho alegorických soch, z nichž šestnáct stejných stráží mohylu padlých a čtyři naprosté příšery asi dvanáctimetrové představují germánské ctnosti.

Během dějin se snažili někteří autoři interpretovat pomník jako slitovnou připomínku válečné hrůzy a oslavu míru, kdo ale v tom objektu stojí uvnitř nebo se rozhlíží z něj, na takový výklad nepřistoupí – ta věc prostě oslavuje válku. Ta ostatně vypukla už za půl roku poté, co byl monument roku 1913 slavnostně odhalen.

V dohledu od památníku Bitvy národů za areálem starého lipského výstaviště s architektonicky zajímavými výstavními pavilony stojí dvojitý starý plynojem ve tvaru širokého a nízkého válce. V něm byla letos instalována atrakce, moderní v době světových výstav na konci 19. století, totiž kruhové panorama. Není to už iluzivní malba jako naše Maroldovo panorama bitvy u Lipan nebo Radslavická panorama ve Wroclawi, není to naštěstí ani panoramatický obraz oné bitvy.

Autor Yadegar Asisi, v Lipsku narozený výtvarník perského původu, vytvořil za pomoci malby, kresby, fotografie a počítačové koláže nejrůznějších motivů a detailů pohled na město po bitvě.

Díváme se od pobořené věže kostela svatého Tomáše (toho slavného, kde byl kantorem J. S. Bach) do ulic města a jeho nejbližšího okolí na ulice zaplněné pochodujícími vojsky, vozy, naloženými potřebami důstojníků, ale také na hromady raněných v prostorách, které se proměnily v lazarety, na lidi, kteří se v obavách dívají z oken, zda jejich dům a byt nebude zabaven pro potřeby špitálu a jejich zásoby zda nepadnou za oběť hladovým regimentům, podle dobových obrazů vidíme město takové, jaké bylo na konci roku 1813 a jak stoupáme a scházíme z lešení, jež je postaveno uprostřed výjevu, mění se naše perspektiva z totálního nadhledu až po podhled jakoby z kanálu.

K tomu běží zvukový doprovod, odpovídající popisům bitvy. Začíná hromovým výstřelem z děl, při němž mnoha vojákům praskly ušní bubínky, a končí vyzváněním zvonů a večerkou ve třech jazycích – německy, rusky a francouzsky. Mění se i světlo – od svítání do soumraku a noci, kdy se po troskách města rozleje měsíční světlo.

To samo o sobě by byla jen vzrušující podívaná, kdyby po vnějším obvodu plynojemu nebyla instalována výstava k dějinám a reáliím města Lipska té doby.

Na ní si člověk uvědomí, jak kvetoucí město, až přepychové, to bylo v době vrcholného klasicismu, kolik v něm bylo jemnosti a rafinovanosti, včetně kultu pití kávy a nejrůznějších lahůdek, jak to tu bylo úrodné a pěstované v nivách tří řek, na nichž město leží. Jak se dařilo stromům, květinám i zelenině. A pochopitelně vzkvétající obchod na trase mezi mořem na severu a horami na jihu.

Tohle město se již nikdy v podobě před Bitvou národů neobnovilo, v jeho okolí bylo rozmetáno čtyřicet vesnic a člověk ani nedokáže pomyslet, kolik muselo být vykopáno hrobů (i pro koně) a jak musely ruce, zahlazující rány po bitvě, chybět v jiné práci. Celkový počet mrtvých se pohybuje okolo 100 000.

O tomto díle, které se od letošního roku stalo velkým turistickým magnetem a za něž jeho autor dostal lipskou „Tourismuspreis“ v kategorii osobnost roku, není pochyb, že neoslavuje válku. Dokonce, jakkoli je to nová móda a Asisi seká jedno panorama za druhým po Německu i jinde v Evropě, teprve s tímto výjevem v plynojemu je expozice k Bitvě národů celá.

Když jsme šli zpátky do města, zvedal se v nás hněv, že pouhých sto let poté, co kvetoucí město bylo rozsekáno, zamořeno tyfem, pokryto mrtvolami, vyjedeno a vypito do posledního drobku a kapky, jehož pole a zahrady nasákly krví a jehož vesnice, z nichž do něj přijížděly vozy naložené potravinami a výrobky, lehly popelem, se tady demonstrovala touha po válce a budoval se monstrózní pomník. Jenže v tu dobu už se jednotlivé oběti úplně ztratily v pojmu národ.

V kostele svatého Tomáše probíhala v neděli 29. prosince dopoledne vánoční bohoslužba Michaela Praetoria, kterou místní muzikologové a theologové rekonstruovali podle barokních zápisů a zvyklostí.

Kostel byl zcela plný, zpívalo několik sborů, akustika neuvěřitelná, některé hlasy se nesly jakoby i z podvědomí tohoto osudem zkoušeného města, v němž se obchod a znaky prosperity prolínají s destrukcí, luxus s úpadkem, manifestace buržoazní prosperity s panelákovým socialismem a se současnými projevy punkového a anarchistického protestu a životního stylu.

Člověk slyší, ale ve velkém, plně obsazeném kostele nevidí všechny zpěváky, protože jsou rozmístěni po tribunách, na kůru i v presbyteriu, kde je ostatně z pod náhrobní desky dozoruje sám J. S. Bach.

Paní farářka mluvila z kazatelny o Božím narození, ale hlavně, jak patří k Vánocům i k městu Lipsku, o míru, a zmínila se výslovně o mimoevropských oblastech, kde se bojuje. Bylo mi milé, že tuhle mírovou bohoslužbu sloužila žena a že jsem v jejích slovech zaslechla i přání, aby víra v Boha nevedla k rozněcování válek, ale k jejich uklidnění.

A pak ve vlaku jsem myslela znovu na to, že tehdy ti spojenci, z nichž někteří Napoleona zradili až v té Bitvě národů a někteří už dříve, v podstatě ukončili francouzské dobyvatelské tažení Evropou, nemohli ale potlačit projevy občanství a jeho nově nabývaných svobod. Napřed že to však musel Napoleon prohrát.

A napadlo mě, jestli v rámci nějaké dějinné spirály i současní šiřitelé občanských a demokratických hodnot nemusejí napřed totálně prohrát, aby se pak ve zpustošených zemích modernější, k člověku uctivější uspořádání prosadilo stejně.

Když si však člověk plně uvědomí to neustále příšerné zacházení s lidskými životy, zlomil by nad celou civilizací hůl.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 30.Prosince 2013, 17:36:14

Jestli nemusejí napřed totálně prohrát, aby se prosadilo to, co chtěli prosadit? Možná, že nejen šiřitelé občanských a demokratických hodnot, ale i šiřitelé socialismu museli nejprve totálně prohrát. Ovšem jestli se prosadí bez násilí to, co původně chtěli prosazovat násilím, to se teprve uvidí. Já tomu docela věřím.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Vitězství nebo prohra? Pondělí, 30.Prosince 2013, 22:38:14

V Paříži mají Avenue Grand Amée a Arc Triomphe, v Londýně Waterloo Station a Trafalgar Square. Napoleon je ve Francii hrdina, v Británii Nepřítel.

U nás je to tak, že v bitvě u Lipska veleli dva lidé spjatí s Českým královstvím, Schwarzenberg a Radecký, takže "my" jsme jaksi vyhráli, ale nijak silně se to nepociťuje.

Ale taky se dá připomenout: Německo nejen zvítězilo, jak se to později vlastenecky německy bralo. Vyhrálo Prusko, německý Rýnský spolek prohrál. Prohráli také Poláci proti Rusku, smrtí Poniatowského skončil polský stát. Vliv Ruska se rozšířil na západ, předznamenáno bylo sjednocení Německa v miltaristickém pruském duchu oproti možná civilizovanějším německým státům na jihu Německa. Ale kdyby jsou chyby.

Filip Outrata - Praha

Jednou jsme byli v Lipsku Úterý, 31.Prosince 2013, 00:13:26

a to obří vodní koupadlo u pomníku Bitvy národů využili jako hrací plochu pro nějaké legrační plavidla, bylo to velmi veselé až karnevalové... tak se mi to líbilo, jak se to vskutku prapodivné místo změnilo. To jen na odlehčení tragického tématu.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Dobro a revoluční "spravedlnost" Úterý, 31.Prosince 2013, 08:25:1

Moc krásný článek, jako ostatně všechny od paní Zemančíkové.

Mechanismus, že něco dobrého musí nejdříve prohrát, aby to znovu vstalo z popele a vydalo konečně své plody, je ovšem nepravdivý.

Jen si vezměme Francouzkou revoluci. Nešlo v ní o nějaké osvobození utištěných, ale o přístup měšťanů k výkonu úřednických povolání. Ta revoluce byl strašný masakr. Výsledkem byly tisíce, možná statisíce mrtvých a totální chaos. Z této anarchie vyrostl Napoleon a znamenalo to další hekatomby mrtvých po celé Evropě. Mělo snad být umírání obyčejných Francouzů v napoleonské armádě a drancování všeho živého snad nějaké uvolnění okovů poddaných? Připomíná to snad někomu, včetně milionových obětí na životech nějakou cestu k dobru?

Kopií děsivé Francouzké revoluce byla VŘSR v Rusku, jak to hrdě přiznávali sami inspirovaní revolucionáři. Ostatně bonapartismem se předváděli jak Kerenský, tak Stalin. Co bylo výsledkem? Desítky miliony povražděných v galazích, vraždění všude, kam noha vojáka Rudé armády vkročila, a násilné podřízení si celé východní Evropy včetně vraždění, věznění a mučení tamější opozice. Že by se snad ruský mužik za bolševické despocie cítil jako občan nějak svobodně oproti jeho postavení za báťušky cara, to je naprostý nesmysl. To že má být nějaká cesta k dobru?

V katechismu katolické církve stojí jedna pozoruhodná a velice jednoduchá věta: „Zlem se k dobru nepropracuješ.“ Že je platná, o tom se přesvědčujeme nejen dnes a denně, ale i při každém nahlédnutí do historie.

Kdepak, opravdová svoboda člověka a jeho důstojnost se řídí úplně jinými pravidly než „revoluční spravedlností“.

Přeji Vám všem jen to nejlepší v novém roce 2014.

Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 31.Prosince 2013, 09:09:27

No dobře, pane Vyleťale. Až na to, že ve francouzské revoluci nebojovala jen buržoazie za to, aby se mohla stát hegemonem. Bojovali v ní i utlačovaní, nemajetní a bezprávní lidé za svá práva. Náhodou právě tehdy byly jejich zájmy v jedné rovině se zájmy té buržoazie, takže se spojili. Samozřejmě jen dočasně.
Mezi námi dvěma je rozdíl v tom, že vy vždycky říkáte "oni", kteří jakoby neměli nic společného s lidem, jenž je asi podle vás v podstatě dobrý, chce mít pokoj a jenom ho kdosi svádí. Kdežto já v těch revolucích vidím nějaké "my", které jednak bojuje za svá vlastní práva, jednak i za ten lid, s nímž se ovšem tak zcela neztotožňuje. Protože lid je všelijaký a podle mého názoru je ho třeba spíš vychovávat.
Pochopitelně, že pokud lze něčeho pozitivního dosáhnout bez násilí, je to mnohem lepší. Násilí má totiž bumerangový efekt.

Petrasek Milan - penzista

Já bych se pane Vyleťale Úterý, 31.Prosince 2013, 10:05:38

domníval, že paleta násilností ze kterých vznikají konečné inscenace epochálních masakrů je podstatně pestřejší.
A připojil potěšující zjištění. Je možné, v historii i současnu lidské civilizace, nacházet křesťanské společnosti odlišné postoje k usměrňování lidského sadismu.
Lapidárním příkladem je rozdílnost výchovy dětí mezi válečnými a mírumilovnými indiánskými kmeny. Ve válečných kmenech matký bijí a frustrují děti již v kojeneckém stadiu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 31.Prosince 2013, 10:37:24

No, dejme tomu, pane Petrásku. Ale když se pak ty "různě vychovávané" kmeny střetnou, tak kdo to obvykle vyhraje?

Petrasek Milan - penzista

Ten kdo má poslední slovo paní Hájková, Úterý, 31.Prosince 2013, 17:42:22

ale pouze v tom případě, že bych měl pravdu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.