Chci přispět X

Média, celebrity a úředníci

Média mají jasno, svět by báječně fungoval, kdyby byl plný obyčejných lidí a zářných osobností, jejichž prozíravé a moudré názory by se jaksi samy prosazovaly do praxe. To jen ti nepřející úředníci to vždycky zkazí.

Všimli jste si také? Média jsou přeplněna osobnostmi. Zvláště z těch hodně pestrobarevných stránek se dozvídáme názory televizních herců, zpěváků, sportovců, bavičů, jejich manželek, milenek a dětí. To všechno jsou osobnosti. Lidé, kteří něco znamenají a mají názory. Osobnosti jsou populární, můžete třeba spolu s ostatními hlasovat, který moderátor umí lépe předčítat text před kamerou, jemu/jí pak zvýší plat.

Může být i problematická osobnost, jako například politik nebo „kontroverzní podnikatel“. V Česku je občas těžké rozeznat, kdo je kdo. Nebo jistý pán, který možná otrávil manželku a dceru na cizokrajné dovolené. Alespoň jednou týdně nám přičinliví televizní zpravodajci přinesou jeho nové eskapády. Až se naučí psát knihy jako uprchlík Krejčíř, vydělá majlant.

Vrcholem v pyramidě osobností jsou celebrity. To jsou ty osobnosti, které prodávají náklad novin nejlépe, popřípadě úžasně zvyšují sledovanost. Stát se sledovanou celebritou není lehké, ale někdy stačí málo, třeba podpírat jinou, postarší problematickou celebritu při cestě na ples, anebo se poprat o Ivetu a stále na někoho podávat trestní oznámení.

Většina lidí ale musí pro postavení celebrity provádět odpudivější věci, něco jako překusovat žížaly či žvýkat střevlíky, kteří za nic nemůžou. Nebo vydražit na afterparty střevíček, vypít z něj šampaňské a potom zvracet do bazénu. Článek s barevnými fotografiemi vás pak nemine.

Být politikem a zároveň k tomu celebritou je asi vůbec nejtěžší. Patrně proto, že vymetání večírků a provádění alotrií na veřejnosti spolehlivě zajistí, že politikem být přestanete. Každopádně však stále zůstanete v mediálním povědomí jako osobnost, tedy člověk - s nadáním k dobru i zlu, jak říkával nebožtík Erich Fromm.

Eticky mnohem méně komplikované je to pod vrcholem pyramidy. Média totiž znají obyčejného člověka. To je ta nebohá paní, co její dítě trpí vzácnou chorobou a potřebuje vozík/auto. Nebo ten tělesně postižený, který nemá peníze pro roztomilého pejska. Jiní obyčejní lidé přispějí, dovezou, zachrání, do druhého dne, do příštího zpravodajství.

Běžný člověk je i ten policista, který vytáhl topící se dítě, a hasič, který vynesl stařenku z hořícího domu. Obyčejný člověk je jako antický hrdina, který snáší své strázně s neochvějnou vůlí. Svět nezpochybnitelného dobra, který nás smiřuje s ihned následujícími pohyblivými obrázky sesuvů půdy, záplav, vražd, distribuce drog a válečných konfliktů.

Dobrý obyčejný člověk má pochopitelně v médiích protipól. Je to ta masa ohavných neosobností bez názoru, bez postojů, bez svědomí, beze jmen a bez tváře. Cosi hmyzího, šedého, amorfního, zalezlého kdesi v neosobní kanceláři, jehož jediným cílem je obyčejného člověka týrat a vymýšlet na něj další příkoří. Úředník. Pravda, většinou v plurálu. Když se cokoli pokazí, mohou za to oni – úředníci.

Média mají jasno, svět by báječně fungoval, kdyby byl plný obyčejných lidí a zářných osobností, jejichž prozíravé a moudré názory by se jaksi samy prosazovaly do praxe. To jen ti nepřející úředníci to vždycky zkazí. Líní, zákeřní a zkorumpovaní, ujídají z našeho chleba, mají zbytečně velké kanceláře, a ještě dostávají odměny.

Překvapivě i tato šedavá, beztvará hmota má pro média jakousi vnitřní diferenciaci. Tedy od špatného k horšímu. Úředníci pracující pro komerční firmy jsou takřka benigní, ostatně, co takový personalista nebo fakturant v malém podniku může celoplanetárně zkazit. Brány pekla se otvírají až u státních úředníků, kam patří i magistrátní a podobná drobotina, a samotné smrduté dno je vyhrazeno úředníkům Evropské unie, sborově nazývaných „bruselští byrokrati“.

Každý politik, dbalý své pověsti a kandidující ve volbách, neřkuli pokud aspiruje na místo v panteonu celebrit, nesmí zapomenout připravit si rázná opatření na potření tohoto epidemického zla. Jeho nejtěžší úlohou je potom před médii utajit, že má se státními úředníky něco společného, neřkuli, že jsou to jeho podřízení a vykonávají jeho povely.

Občas se pravda stane, že některý státní úředník získá v médiích jméno a tvář, aniž jde o trestní stíhání. Dokonce promlouvá a má snad i názor. Pak to už pro média jednoduše není úředník, ale odborník. To média umí. Něco takového napůl, polo-osobnost, jako antický kentaur – člověk nahoře, dobytek dole (to se v televizi neukazuje). Zvlášť pokud je to z banky a mluví nepříliš srozumitelně o makroekonomických věcech, řekne se analytik. To zní ještě lépe.

Jestli média něco drobně trápí, je to fakt, že neví, kdo všechno je úředník a kolik jich tím pádem je. Ale máme tu aspoň úřední přehledy, kolik lidí pracuje pro stát. Veřejná správa má 282 tisíc zaměstnanců, tak to všechno jsou oni, ti prohnilí státní úředníci, které musíme vzít pořádně u krku, aby to tu začalo k něčemu vypadat.

Média se nezabývají tím, že tu jsou započítáni i ti policisté vytahující topící se děti a hasiči vynášející stařenky z plamenů. Co zaměstnanec státu, to úředník… a lenoch.

Pro média se zákony, vyhlášky, předpisy a nařízení sepisují samy, také přídavky na děti či dotace se připravují a odesílají na účty samy, stejně jako se samy vytváří stavební a investiční plány, normy, klasifikace, strategické zásoby surovin, espézetky, výplaty a já nevím co ještě. Úředník je v lepším případě zbytečný, v horším nepřítel.

Milý čtenáři, vůbec nedoufám, že by tento ironický článek mohl něco změnit v práci našich masmédií. Nečekám, že si novináři uvědomí, že obyčejný člověk a úředník je často ta samá osoba. Neočekávám, že snad zítra ve večerních zprávách bude dlouhá reportáž o paní z úřadu práce, která se mezi kontrolami vyplácených sociálních dávek snaží najít nezaměstnaným pracovní místa.

Nečekám, že v sobotním vydání novin budou články o ročních účetních uzávěrkách či „Den s paní, která vyřizuje úmrtní listy“. Že všem těm pracovitým lidem za kancelářskými stoly a počítači, kteří svými formuláři a emaily udržují v chodu naši neuvěřitelně složitou civilizaci, nedbaje zdravotních rizik hemoroidů a oschlých očních rohovek, přiznají právo na osobní postoje a názory, jméno a tvář.

Nedoufám ani, že by se někteří naši politici zastyděli za svůj populismus a přiznali nahlas, že jejich rozhodnutí by bez těch stovek úředníků, kteří je provedou, zůstala jen prázdnými výkřiky.

Chci jen v tomto vánočním období vyjádřit své poděkování těm zatracovaným a podceňovaným, bez kterých by se náš svět okamžitě zhroutil do chaosu. A doufám, že oni budou nyní – aspoň na chvíli – datlovat údaje do počítačů anebo bouchat pověstným razítkem trochu radostněji.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.