A možná smrdět nebude třeba

Po roce 1989 se u nás auto stalo symbolem svobody, dnes je ale tato představa čím dál hůře udržitelná. I na malých městech se řidiči dusí v každodenních dopravních zácpách.
Navíc auto a jeho údržba také něco stojí.

Od 90. let jsme byli přesvědčováni, že auto je symbol svobody, a kdo ho nemá, jako by snad ani nebyl člověk. A svobodný už vůbec ne. A rebelantští Češi, údajně nic a nikoho nerespektující (vrchnost nejméně), uvěřili.

Jsou ochotni na tu automobilovou svobodu přísahat dodnes, i když půl hodiny cirkulují kolem cíle cesty a nemohou najít volné místo k zaparkování, i když se už i na malých městech dusí v každodenních dopravních zácpách, i když kvůli tomu všude (i ke mně) chodí notoricky pozdě. Klientům, kteří jedou nesvobodnou veřejnou dopravou, nebo (ta hrůza!) přijdou pěšky, se to rozhodně tak často nestává.

Navíc auto něco stojí. Už jeho pořízení, a samozřejmě provoz, údržba, opravy, či nejrůznější poplatky spojené s jeho vlastnictvím a provozem. A protože (údajně) z důvodů té svobody mají auta i ti, kdo na ně nemají, řeší se to po česku všelijak.

Dokonce i na pohled spořádaní občané ujíždějí od pump bez placení, jiní místo kvalitního benzínu či nafty lijí do nádrží leccos, z čeho se odborníkům dělá mdlo, ošvindlovávají technické kontroly, někdy až s tragickými následky.

Ignorují za stovky miliard postavené dálnice, a aby ušetřili za dálniční známky, zamořují smogem obce podél starých silnic, kde proti nim protestují místní, sice taky většinou hrdí majitelé aut, patrně ale nezvratně přesvědčení, že smrdět a hlučet tu smějí jen domácí.

Cizí i domácí si pak svorně vynucují investice dalších a dalších stovek miliard za nové a nové obchvaty obcí, které ale odvádějí kunčofty místním obchodníkům a provozovatelům služeb, včetně služeb motoristům. Drobní živnostníci krachují, movitější se stěhují k obchvatům a zastavují jejich okolí. V jednom menším městě (nejmenuje se Kocourkov) tak už mají zpracován projekt na něco, co by se asi nejtrefněji dalo nazvat obchvatem obchvatu.

A do toho ta údajně Jobova zvěst - některá města začnou zavádět nízkoemisní zóny. A zdali prý to není diskriminace chudých, tedy těch, co auto mají, i když na ně nemají („Smrdíš, sem nesmíš“, LN 11.11.).

Jestli ta otázka neměla padnout daleko dříve, už před léty, když automobilizace Čechů byla vydatně uměle urychlována drastickou redukcí veřejné dopravy, když se i vinou houstnoucího individuálního automobilismu začalo ovzduší opět zhoršovat. Ne až teď, když jsou podnikány nesmělé pokusy to vražedné čuzení aspoň trochu zmírnit, když ne zastavit.

Dnes je řada obcí, kam (a odkud!) se mimo pracovní dny nedá veřejnou dopravou dostat. Dokonce vím o jedné, kam autobus zajíždí jen dvakrát, třikrát týdně - nově už ani to ne, jak mě informovala kolegyně. Ne dnes, tehdy byl nejpříhodnější čas pozvednout prst a hlas, že může nastat výše popsané.

Že ti automobiloví šmudlové, kteří se jimi stali ne kvůli větší svobodě, ale z holé nezbytnosti, budou jednou všelijak šikanováni a diskriminováni za ty šunky hrozící, že se každou chvíli na silnici samy rozpadnou a ze kterých se šíří taková koncentrace zplodin, jako by už je někdo zapálil, aby se jejich co možná nejlevněji zbavil.

Naštěstí se možná jakési řešení rýsuje. A není to svoboda smrdět, když nesmrdět stejně nelze. Ceny benzínu po umělém podtržení kurzu koruny zase stoupají, a to chudé diskriminuje daleko více než nízkoemisní zóny, které zdaleka nebudou všude. A kde budou, tam spíše v historických centrech měst, kde zase jen zřídkakdy bývají megaobchody s megaparkovišti.

Hlavně ale, nákupní zvyklosti se začínají obracet. Zatím sice nenápadně a skoro neviditelně, ale s jistotou. Velká nákupní centra už přibývají jen tu a tam, a některá dokonce ubývají. Daleko rychleji roste množství malých obchůdků, a to i tam, kde byly před léty pro údajnou nerentabilitu zrušeny. Nejnověji jsem jen ve dvou blízkých obcích zaznamenal hned tři fungl nové či obnovené, z toho v jedné, která má sotva pár stovek obyvatel.

Jejich vzkříšení mají nejčastěji na svědomí naši vietnamští spoluobčané, kterým není líno sedět v obchodě od rána do večera, sobotu, neděli nevyjímaje, a kteří se kupodivu neobávají krachu podniku. Ale abych nekřivdil, i českých majitelů přibývá.

Tak bych řekl, že místní si brzy spočítají, že se jim nevyplatí utrácet za benzín při příliš častých nákupních výpravách do města, když krámek mají pár kroků a navíc otevřený kdykoliv. Už zdaleka neplatí, že je lépe nakoupit si po práci ve městě, protože na vsi krám zavírá v brzkém odpoledni. A ani ve městě nemá každý chuť a čas trmácet se denně za čerstvými rohlíky na kraj města do nějakého toho supergigamega. A obchodníci tu změnu společenské nálady vycítili.

Jsem zkrátka přesvědčen, že omezení způsobená nízkoemisními zónami jsou tím posledním, čeho by se chudí museli obávat. Nakonec, i jim se bude lépe dýchat. Zmíněná redukce veřejné dopravy je diskriminuje mnohem víc.

Rád věřím, že dobře situovaný člověk „socku“ (!) nepotřebuje, že auto uživí, dokonce i auto slušné, nesmrdící, dokonce i víc než jedno. Zvlášť, když je přesvědčen, že dobře situovaným nikdy být nepřestane. Chudý, příčí-li se mu švindl a zlodějny, je uživí jen za tu cenu, že se uskrovní v jiných svých potřebách. Někdy i v těch základních.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.