Smích Chapmanových

Výstava Slepý vede slepého od britských umělců Jake a Dinose Chapmanových v galerie Rudolfinum poukazuje na onen znecitlivělý bod válečné křivdy, která je sice oprávněná, ale zároveň se v nás stala jakýmsi étosem.

Doslova mrazivý vítr přináší do současného boje o ministerská křesla probíhající výstava Slepý vede slepého od britských umělců Jake a Dinose Chapmanových. Při kontaktu návštěvníka s figurínami gestapáků, či ukřižovaných hamburgerů se nelze ubránit pocitu strachu, abychom v nich nenalézali souvislosti se stupňujícím se nacionalismem v Evropě (Jobbik, Naše Slovensko).

Ani galerie Rudolfinum nezůstává „jen“ galerií, ale stává se součástí výstavy, němým svědkem dramatických dějin 20. století, které provázely nenadálé společenské zvraty a chaos.

Málokdo tuší, že místo, kde se galerie Rudolfinum nachází, bývalo středověkým smetištěm, káznicí, pilou či jízdárnou a především také parlamentním „rejdištěm“ ultra-pravicových a ultra-levicových ideologií.

Klasicistní budova byla krátce po vzniku Československé republiky přestavěna z tehdejšího Domu umění na Poslaneckou sněmovnu Národního shromáždění. V důsledku Mnichovské dohody byla činnost obou komor Poslanecké sněmovny a Senátu NS v roce 1938 omezena a Rudolfinum krátce posloužilo jako sídlo zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Chapmanovi skládají mozaiku z politických symbolů, které vedly k omezování svobody a brutalitě. Figuríny dívek s přišitými zvířecími tvářemi výstižně demonstrují nečitelnost mocenského boje politických stran.

Tvůrci stojí čelem k naléhavým tématům, před kterými se návštěvníci dříve narození leckdy mohou cítit doslova jako po zásahu střepin. Nejde tu o nic menšího než o prolomení válečného tabu s očišťující ironií - nám dosud neznámým prvkem - aniž bychom snižovali význam historických souvislostí.

Výstava Slepý vede slepého poukazuje přesně na onen znecitlivělý bod válečné křivdy, která je sice oprávněná, ale zároveň se v nás stala jakýmsi étosem. Umělci nejsou lacinými vypravěči: naopak, reflektují 20. století po svém. Zejména jeho kořeny, postavené na oběti jedince, ovládaného nebezpečnými manipulátory.

Můžeme jen doufat, aby naši společenskou chřipku nezačal léčit demagog, vzdáleně připomínající Kotlebu či Hitlera, potlačujícího demokratické principy konsensu s cílem uplatnit novou technologii moci.

O to naléhavěji se do pocitů návštěvníka vryje apokalyptické dioráma, zobrazující rejdiště plné miniaturních nacistů, kteří pojídají druhé nacisty, bez možnosti vysvobození. Jazyk Chapmanových je mrazivý, ale i humorný. Jde přitom o smích, ze kterého tuhne tvář, ale který současně přináší osvobozující pocit: smích, kterého se nám tak zoufale nedostává. A Rudolfinum přitom zůstává i nadále němým svědkem.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.