Být v roli pánů Haška a spol. není žádný med. To aby jeden chodil kanálama. Vzít takové doporučení vážně, hned bychom věděli, kam směřovat státní investice. V podzemí by bylo pěkně nařacháno. Ale nebude. I kdyby došlo k nejhoršímu, pučisté z ČSSD se časem nepochybně usadí v židlích dnes již předehřívaných, stejně jako jejich četní předchůdci, včetně otce zakladatele, jenž se těší i svému institutu. Kdepak, žádný stud se u nás nepěstuje.

Stud je přece přiznání slabosti, pokora nedostatkem sebevědomí a pravda tak maximálně jedna z možných interpretací. Tak nám to — pokolikáté už? — předvedli volení zástupci lidu, tentokrát členové nejvyššího vedení ČSSD, na slovo vzatí demokraté, pánové Hašek a spol. Pana prezidenta nevyjímaje.

Bída stranického prostředí

Puč je zažehnán, předsedové vítězných stran jednají o vládě a vše jako by se po drobném vybočení znovu ocitlo na správné koleji.

Jenomže puč, ať už je zažehnán jakkoliv rázně, je především odhalením pravého stavu věcí, který by jinak zůstal utajen. Stane-li se tak u strany, jíž voliči nalítli a ona poprvé vstoupila do Parlamentu, je to mrzuté. Odkope-li se takto strana, do níž podstatná část voličů vložila poslední naději, pak si od ní - při zachování střízlivého rozumu - nelze slibovat vůbec nic.

Ač nechtěně, ČSSD dala za pravdu všem postkomunistickým škarohlídům, kteří neopomenou před každými volbami postrašit voliče ČSSD opakováním Fierlingerova podvodu z roku 1948. Sociální demokraté se tentokrát sice s nikým nespojili, ale předvedli takový zrádný potenciál, že nešlo na rok 1948 nevzpomenout. Netřeba pochybovat o tom, že Haškův puč vstoupí do dějin ČSSD stejně jako ten Fierlingerův, a pro mnohé voliče to v nejbližší i vzdálené budoucnosti bude pádný důvod sociální demokracii nevolit.

Házet všechnu vinu za puč - přesněji za stav ČSSD, jenž k puči vedl - na pány Haška, Škromacha, Tejce, Zimolu a Chovance nelze už jenom proto, že jde o stav dlouhodobý. Pro „vyváženost“ dodejme, že nejinak to musí vypadat ve všech etablovaných stranách u nás.

Sám jsem nikdy v žádné straně nebyl, i když jsem se svého času o vstup nejprve do KDU a potom do ČSSD zajímal. Držel jsem se však osvědčené moudrosti, že každé závažné rozhodnutí musí minimálně dva týdny zrát. Během té doby jsem pokaždé z počátečního nadšení vystřízlivěl a nikam nevstoupil. Nikdy mne to ani trochu nemrzelo.

Přesto jsem měl svého času možnost do útrob jedné z našich parlamentních stran nahlédnout více než běžný občan. Veselý pohled to nebyl. Ověřil jsem si jenom to, co jsem dávno tušil. Více než pravda znamenala loyalita k právě úřadujícímu vedení. Zkušení straničtí funkcionáři seděli na několika židlích najednou a nesměli chybět v žádné z přidružených organizací sdružujících sympatizanty. Přirozeně že i tehdy, když v nich nevyvíjeli sebemenší činnost.

Projevy aktivity a nezávislosti byly krajně nevítány a jejich nositelé poučováni stranickými harcovníky (nezřídka bývalými členy KSČ) o tom, jak se „politika dělá“. Oddanost vůči „stranické linii“ šla nejen u straníků, ale — světe, div se — i u některých nečlenů strany, kteří byli členy přidružené organizace, tak daleko, že ji vyznávali z vděčnosti za možnost setkávat se jednou za měsíc v prostorách strany.

Nebylo možno si nepovšimnout, jak stranické prostředí dělá dobře lidem, kteří především potřebují být někde organizováni. Takoví lidé buď na schůzkách mlčeli, nebo se donekonečna vypovídávali o něčem, co se k tématu vůbec nevztahovalo. Obvykle byli důsledně kritičtí k tomu, kdo se choval autonomně, a s chutí přitakávali tomu, o němž měli zato, že má nějaké to „politické krytí“. Jiní si zase zakládali na své nonkonformitě a ze všeho nejvíce je těšilo, dostali-li možnost s něčím nesouhlasit.

Musel bych být opravdu velmi zaslepený, kdybych se domníval, že ze stranického prostředí tak, jak jsem jej poznal, by mohlo vzejít něco životodárného. Musel by to být vskutku prazvláštní mechanismus sdělování vůle občanů jejich politické reprezentaci, kdyby jej s úspěchem dokázaly používat subjekty zabývající se jen a jen svým vnitřním provozem.

Skandální a tragický případ před týdnem zavražděného člena ČSSD a podnikatele Housky, partnera severočeské exhejtmanky za ČSSD, Vaňhové, jen dokládá, kam vedou cestičky, po kterých se v našich politických stranách také kráčí.

Že mé poznání stranického prostředí není nikterak ojedinělé, dokládá také Ilona Švihlíková ve dvou článcích „Jak to bylo se SPOZ“ a „Proč levice nikdy nevyhraje“, které jsou k přečtení na Britských listech.

Dovolím si ocitovat část jejího textu: „Byla bych akceptovala to, že jsem na ČSSD moc levicová, že mám v některých bodech poněkud jiné představy (například k investičním pobídkám), ale jediný argument, který se ke mně dostal (a to i od předsedy strany), byl: nedovolí, abyste kandidovala z jakéhokoliv místa, neboť se obávají, že byste je přeskočila. Můj kamarád, který pomáhal s vyjednáváním, mi později řekl, že takovou míru hysterie a paniky ve straně nepamatuje.“

Proč stranictví netáhne

Od lidí, kteří to nepochybně myslí dobře, občas slýcháme, že naše strany jsou neduživé. Důvod má být zřejmý: málo členů. Máme prý do stran vstupovat, a tak v nich časem prosadit to lepší. Tuto radu si určitě leckdo vzal k srdci a české strany početně posílil, ovšem nad výsledky se sklání jen samé otazníky.

Nemožno nevidět, že ať už jsou strany početnější (KSČM, ODS, ČSSD, KDU) či mají rozměr pouhých hobby klubů (TOP 09, Zelení, VV), podstatný rozdíl ve schopnostech spravovat stát směrem k obecnému dobru znát není. Mělo by to snad být jiné, pokud by hobby kluby měly pár desítek tisíc členů a straničtí velikáni pár set tisíc?

Pro zdráhání občanů vstoupit do politické strany mluví ještě jeden podstatný argument: vzniká-li strana zdola, dokáže si v prostředí, v němž panuje mentalita prospěchu, udržet čistotu jen potud, pokud je a zůstane malá. Začne-li strana založená na idejích probouzet zájem v širším měřítku, a tím slibovat volební úspěch, rázem se do ní nahrnou konjukturalisté všeho druhu. S čistotou je konec. Dopadne jako její předchůdkyně, vůči nimž se vymezovala.

Skutečný důvod, proč lidé do stran nevstupují, je ovšem ten, že si docela dobře dovedou představit, co by je v nich čekalo. Měli by na vybranou mezi třemi smutnými variantami: tichým souhlasem s tím, co dělají ti ostatní, donkichotským házením hrachu na stěnu a co nejrychlejším odchodem. Proč začínat s tím, s čím je nejlépe co nejdříve skončit?

Kdo by neznal bonmot o tom, že kdyby volby mohly něco změnit, dávno už by byly zrušeny. Nemohlo by platit něco podobného o politických stranách? Tedy, že kdyby disponovaly schopností něco podstatného na stávajících poměrech změnit, našel by se způsob, jak je přimět

k poslušnosti? Nelze totiž nevidět, že se lidé zastupující privátní zájmy už dávno naučili pohybovat ve stranických strukturách a kontrolovat jejich rozhodovací procesy. Dnes už jsou věci dokonce tak daleko, že lidé sledující výhradně osobní a skupinový prospěch politické strany zakládají. Což je přirozeně pohodlnější než cizí stranu skrytě kontrolovat zevnitř.

Takto pojaté a dávno praktikované stranictví nejenže nemá s demokracií nic do činění, ale popírá samotné důvody existence politických stran. Rozhodují-li jednotlivci, nač udržovat aparát přitakávačů a diváků?

Co na místo stran?

Nejsou-li strany schopny rozpoznávat a reprezentovat zájem veřejnosti a působit na politické scéně směrem k obecnému dobru, kdo tedy na jejich místo?

I když se zdá, že se občanská hnutí, která o sobě dala vědět v roce 2012, hnutí, pro něž se vžil souhrnný název „rozhořčení“, poněkud unavila, nic to nemění na faktu, že jsou to ona, kdo reprezentují stav mysli značné části společnosti. Ovšemže je možno vyhnat „rozhořčené“ z ulic a náměstí a navzdory protestům škrtat a škrtat, ale tím se jenom rozšiřuje propast mezi tím, co se za reprezentaci občanů vydává a co jí skutečně je.

Hnutí sice nedisponují mechanismy, jak přímo ovlivňovat politiku, ale idea sociální spravedlnosti z nich činí společenskou sílu, která s rostoucí sociální nerovností jistě nezmizí. Naproti tomu etablovaný stranický systém politiku sice řídí, ale protože plní služebnou funkci pro elity, žádnou společenskou sílu — nepokládáme-li za ní 1 % nejbohatších doplněné o mediálně zpracované voliče - nepředstavuje.

Stranický systém by se možná dal ještě zachránit, ale to by musely strany umístit na své kandidátky lidi z hnutí „rozhořčených“. Jak ukazuje případ Ilony Švihlíkové, je to myšlenka vpravdě utopická.

Očekávat od „rozhořčených“ účast v politické soutěži, neřku-li zakládání politických stran, se nejeví jako reálné. Jednak se ukazuje, že v rámci stávajícího politického uspořádání je řešení příčin rozhořčení nemyslitelné (což se domnívá i značná část „rozhořčených“) a jednak zde platí známý princip vylučování jednoho druhým. Kdyby totiž bylo možné prostřednictvím zaběhlého řádu neudržitelnou sociální nerovnost odstranit, ani by nevznikla.

Hnutí si tedy budou muset počkat na svoji dějinnou chvíli a s ní i my a naši potomci. Aby však nezašla na úbytě, což se běžně hnutím stává, neboť jsou příliš často „jen“ reakcí na cosi nesnesitelného a chybí jim tudíž nezávislé ukotvení, budou muset „zajet na hlubinu“. Ostatně uděláme dobře, když se „na hlubinu“ vydáme všichni.

Pravým důvodem sociální nespravedlnosti, která je dnes pranýřována nejen sociálními hnutími, je totiž odklon člověka od křesťanství. Přesněji odmítnutí lásky k druhému člověku.

Že apel na křesťanství od politických stran očekávat nemůžeme, asi nikoho nepřekvapí. Měli bychom jej však vyžadovat především sami od sebe. Pak jej také budeme nacházet u církví.

Samotná hnutí - jakkoliv věrně by sdělovala vládnoucím strukturám oprávněné potřeby občanů — nemohou být v posledku více, než vhodným nástrojem administrace. Jako takové by mohly nahradit znevěrohodněné politické strany. Avšak bez křesťanství, církví a dobré zprávy evangelia, jež jsme vytěsnili z veřejného a mnozí i ze soukromého života, půjde jen o další pokus, na jehož konci nás bude čekat totéž, čeho jsme se dočkali od politických stran.