Rok 2009 přinesl mnohá překvapení a s blížícím se jarem si někteří z nás stále více uvědomují, že opravdu zde není politická strana, která by dokázala politiku dělat trochu jinak.

Doba Špidlovy slušnosti a Havlovy schopnosti pojmenovat problémy a dát společnosti vizi je pryč. A taky mi tu chybí Josef Lux. Zákeřnosti, kopání do kotníků, papalášství mají všichni dost a nedůvěra v politiku je cítit ve všech vrstvách společnosti.

Zatím však nevíme, ke komu se třetina nerozhodnutých voličů přikloní. Vítěz je nejspíš už dlouhou dobu znám, jaká bude vláda, ovšem jisté není. Anebo je?

Sněmovní volby v roce 2006 byly mimo jiné převratné v tom, že obě nejsilnější politické strany poprvé společně oslovily více než dvě třetiny voličů a získaly přes tři čtvrtiny mandátů. To je obrovská síla, která ukazuje jasnou bipolaritu společnosti. Ta se po květnových volbách může ještě zvýšit, mimo jiné i proto, že média budou psát a vysílat zejména o souboji Paroubek vs. Topolánek, jako by ostatní ani neexistovali.

Toto vyzdvihování lídrů ČSSD a ODS může ovlivnit mnohé, voliči totiž v hlavních volbách příliš nechtějí riskovat a bojí se, že jejich hlas propadne. Volí rozumem, často i způsobem, že nehlasují pro nejsympatičtější stranu, ale volí subjekt, který zabrání nenáviděné straně získat volební vítězství.

Dnes se kolem pětiprocentní hranice pohybují čtyři strany: TOP 09, Strana zelených, KDU-ČSL a možná i Věci veřejné. Uspět i prohrát mohou všechny čtyři. Jejich hlavní nadějí je schopnost pojmenovat a především permanentně upozorňovat na nebezpečí, které má stále reálnější obrysy.

Tím je samozřejmě velká koalice. ČSSD a ODS dnes v podstatě nedělají nic, čím by jedna ohrozila druhou. Není tu sice žádná selanka, ale lobbistické zájmy rozparcelovaly republiku a ČSSD i ODS jako by zjistily, že ze státních financí vyžijí dobře obě dvě.

Boj proti korupci není nijak důsledný, o tom by odborníci z Transparency International mohli hovořit hodiny a hodiny. Institut protikorupčního agenta je v podstatě jen zástěrkou, jak převést pozornost někam jinam. Ne že by neměl význam, ale je potřeba změnit nejdříve systém a až poté dodávat jednotlivosti.

Máme-li věřit novinám, pak to vypadá, že se český klientelismus stále více usazuje. Hřiště je dlouho rozděleno mezi stejné hráče a špičkoví politici se domnívají, že toto prostředí zvládají a že je dokáží udržet na uzdě. Opak je pravdou, oni samotní se stávají stále více loutkami někoho jiného.

V poslední době jsem o tomto problému diskutoval s několika politiky, se studenty i vysoce postavenými úředníky. Mnohdy jsme skončili v pocitech absolutní skepse. Žádná jednoduchá řešení neexistují. I když nás jedno napadlo. Co kdyby vzniklo nějaké hnutí za volbu žen.

Voliči by byli posílení tím, že mají možnost udělovat až čtyři preferenční hlasy a kandidátům k postupu stačí pět procent hlasů z celkového počtu hlasů, které kandidátní listina obdrží ve volebním obvodu. Představte si to, místo necelé pětiny žen v Poslanecké sněmovně více než polovina. Nestálo by to za zkoušku?