Po čtyřiadvaceti letech

Mezi dneškem a rokem 1989 existují reálné paralely. Podle řady analytiků padl tehdejší režim proto, že občané získali pocit, že přestal plnit sociální kontrakt, který s nimi uzavřel. Nyní hrozí něco podobného.

Jsem vždy ostražitý, když Česká republika skončí v něčem první na pásce. Například když se někdo usnese, že má v Miroslavu Kalouskovi nejlepšího ministra financí – a je jedno, zda v Evropě, či na celém světě.

Otřepal jsem se i v roce 2008, kdy Bertelsmannova nadace vyhlásila ČR za nejúspěšnější transformační stát světa – v oblasti demokracie i tržního hospodářství. Hlavou mi tenkrát proletěla Klausova ekonomická reforma, útěk ekonomů před právníky, opoziční smlouva i Topolánkovo válcovací vládnutí.

Dnes jsme o šest let dál. Procházíme krizí ekonomickou i politickou. Nejvážnější je deficit důvěry v ústavní instituce a politické strany. Čtyřiadvacet let po listopadu 1989 se nám chystá vládnout apolitické (?!) hnutí ANO, které jeho zakladatel představuje jako nové Občanské fórum.

Také je složené z různých – leckdy těžko sourodých - lidí, různých proudů, které spojuje touha měnit věci k lepšímu. Schválně si počkejme, jestli se jako OF po roce a čtvrt v Parlamentu také rozloží.

Existují ale i reálné paralely mezi dneškem a rokem 1989. Podle řady analytiků padl tehdejší režim proto, že občané získali pocit, že přestal plnit sociální kontrakt (založený zejména na solidní životní úrovni), který s nimi uzavřel. Nyní hrozí něco podobného.

Roztrpčená je (ze své životní úrovně i stavu státu) střední vrstva – a volí ANO. Bouří se též nižší vrstvy postižené především nezaměstnaností – a volí ANO. Máme sice nejméně chudých v Evropě, ale také nám chudí nejstrměji přibývají. Podle statistiků je 15 % lidí v chudobě a 700 000 obyvatel balancuje těsně nad hranicí chudoby.

Ve společnosti se prohlubují příkopy, jednotlivé skupiny jsou stavěny proti sobě, narůstá nevraživost vůči menšinám. Vinu na tom neseme my všichni. Jak moc se staráme o poměry kolem sebe? Před časem jsem zde psal o zanedbaných oblastech v pohraničí i vnitrozemí, kde chybí vůle podnikat, zvelebovat obce, majetek společný i soukromý. Navíc jsme společnost uzavřená, dokonce i etnicky homogenní.

Na charitu přispějeme rádi – tím ale je náš zájem o ostatní vyčerpán. Jsme pasivními příjemci demokracie. Vnímáme ji podobně jako evropské fondy: vytěžit, roztočit a dál jen naříkat. V Liberci, černé díře republiky, nedávno obyvatelé nepřišli ani k místnímu referendu, v němž měli rozhodnout o prodeji městského majetku. Co už jiného může být důležitější?! Zvlášť když se stále více politické a ekonomické moci přesouvá do regionů a měst.

Straníci víc usilují o místa na komunálních a krajských kandidátních listinách než na celostátních. Dobře si všimli, kde mohou pohodlněji dosáhnout politického a ekonomického vlivu. Zatímco v 90. letech byla alfou a omegou redistribuce majetku na celostátní úrovni, dnes tuto temnou hru hrají lokální šíbři, nejčastěji prostřednictvím vypisování veřejných zakázek.

Sledujeme relativizaci hodnot, neúctu k pravidlům, institucím, ústavě. Ústava ČR od prvního okamžiku počítala se Senátem, vyššími územními celky, referendem. A realita? Na dolní parlamentní komoru a kraje jsme si museli počkat, zákon o obecném referendu nebyl přijat dodnes. Služební zákon připravený už Zemanovou vládou je dodnes zmražen. Prezident zlehčuje i ústavní zvyklosti (konvence).

Také politika je ve zbídačeném stavu. Strany se nechovají jako v Německu dostředivě, nýbrž odstředivě. Programové průniky se hledají složitě, na programu je nevraživost, nulová tolerance a bolševické myšlení (jak tendenci chovat se podle zásady „Vítěz bere všechno“ kdysi popsal Jiří Dienstbier).

Partaje jsou slabé v ideových kramflecích. Více než o principy, myšlenky a program dbají o rozvoj finančního a materiálního zázemí. Institucionální rozvoj je nezajímá. Členskou základnu chápou hlavně instrumentálně. Čeká se od ní, že se ve správný okamžik ocitne na správném místě a správně zahlasuje. Různé party do toho vkládají i peníze.

Když pak je neschopnost vést demokratickou diskusi nečekaně vystřídána účelovým mocenským aranžmá, jakým byla opoziční smlouva dělící politickou a ekonomickou moc, společností to otřese. Nemluvě o tom, že prospěšná dynamika byla tehdy nahrazena hřbitovní stabilitou.

Kudy z pasti, v níž se česká politika a společnost ocitly? Pro začátek je nezbytné otevřít politické strany novým lidem, členům a sympatizantům. Dále posílit roli členské základny oproti funkcionářským strukturám. Nezbytný je tlak na politické strany, aby se více profilovaly programově. K tomu by mohly pomoci politické nadace a politické vzdělávání známé třeba z Německa.

Vedle finanční a mediální gramotnosti by měla být politická gramotnost zevrubně vyučována již na školách. Klíčová je i pestrá občanská společnost a široká škála občanských aktivit – petice, referenda, demonstrace, dopisy zastupitelům… A nezapomínejme ani na roli médií, v první řadě veřejnoprávních.

Nic dobrého nevěstí spor ve zpravodajství České televize o to, není-li některým politikům nadržováno. Nekončí také tlak na zestátnění/privatizaci médií veřejné služby, přičemž první krok by bezpochyby vedl k druhému.

Proč ale psát tyto banality? Jen proto, že skoro čtvrtstoletí po listopadu 89 se stále plácáme v politickém, ekonomickém a morálním bahně? Asi ano. Protože ANO s velkými písmeny je pouze příznakem, nikoli řešením krize…

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petrasek Milan - penzista

Jak vybřednout - milí učitelé - z kondicionálů typu: Čtvrtek, 21.Listopadu 2013, 11:25:11

Vedle finanční a mediální gramotnosti by měla být politická gramotnost zevrubně vyučována již na školách.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.