Odpovědnost za stát

Snaha sociálních demokratů i Babišova ANO rozšířit si manévrovací prostor jednáním i s jinými subjekty než s KDU-ČSL je sice pochopitelná, ale musí mít své meze. S Tomiem Okamurou by se nemělo jednat o ničem. Zato lze mluvit s komunisty.

Po té, co se konečně jakžtakž usadily a až nečekaně příznivým způsobem prozatím rozuzlily poměry v ČSSD, konečně se jedná o nové vládě. Vzniknout by měla co nejdříve už proto, že ta stávající postrádá sebemenší demokratickou legitimitu. Je dobře, že se ohnisko politiky vrací do Sněmovny.

Vzhledem k povolební konstelaci je vcelku logické, že první snaha o sestavení vlády se upírá k zformování koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Námitek proti takovému uspořádání lze samozřejmě kupit takřka nepřeberné množství. Je nabíledni, že ani pro jednoho ze tří účastníků případné koalice takové spojenectví není kýženou volbou.

Zavedené strany se stávají obětí kartelového systému, který stvořily
Před volbami se v zásadě počítalo s tím, že buď vznikne menšinová vláda ČSSD, anebo bude na nějaký způsob pokračovat vláda pravice. ČSSD doufala v menšinovou vládu a hrozila se možnosti dalších let v opozici; Ano nepočítalo s tak mimořádným úspěchem a ve své základní úvaze předpokládalo, že bude sbírat body z opozice; a KDU-ČSL prostě jenom doufala, že do Sněmovny nějak proklouzne.

V důsledku vcelku nečekaného volebního výsledku se ale všichni, nejen účastníci možné budoucí koalice, ocitli v neznámém terénu. Ještě nikdy v novodobých dějinách české sněmovny se nestalo, aby tolik mandátů získaly subjekty, které v ní dříve vůbec nebyly zastoupeny. Ještě nikdy do ní nebylo zvoleno sedm stran. I bez komiksového pokusu o převrat v ČSSD by česká politická krajina byla v bouřlivém pohybu.

Všechny zavedené politické strany s výjimkou komunistů, kteří z pochopitelných důvodů nejsou spojováni s výkonem veřejné správy v posledních dvaceti letech, výrazně ztrácejí voličskou přízeň. Trend je jasný a prohlubuje se.

Má více příčin, ale jednou z nich je nesporně fakt, že voliči se tradičními stranami necítí zastupováni. Šíří se přesvědčení, že zavedené politické strany se chovají jako kartely: v rámci uzavřených klientských sítí distribuují výhody pro své členy, své sponzory či uzavřené skupinky přátel.

Týká se to – na první pohled paradoxně – i opoziční ČSSD. Nicméně má to svou logiku: je často spojována s tímto neblahým typem politické praxe na úrovni krajů i na úrovni komunální. Někdy neprávem, v řadě případů však bohužel zcela oprávněně.

Přitom příklady trvalé a silné podpory politiků, jako jsou Jiří Dienstbier, Lubomír Zaorálek, Jiří Pospíšil či Ludvík Hovorka, kteří se takové praxi zřetelně vymykají, mohou sloužit jako doklad, že voliči by programovou politiku zavedených stran podporovali rádi.

Jenomže v příliš četných případech se jim takové nabídky prostě nedostává. Proto má opakovaně úspěch mobilizace nově založených marketingových projektů. Proto také relativně uspěli lidovci s novými tvářemi. Lidé jednoduše dávají přednost nevyzkoušené naději na vágně přislíbenou změnu, byť třeba i s přidušovanou obavou, že si znovu počínají pošetile, než by podporovali některou ze zavedených stran, jež jim opakovaně připravily zklamání.

Osou Sněmovny je Babišovo ANO
Tak se stalo, že osou nové Sněmovny není co do počtu mandátů nejsilnější ČSSD, ale Babišovo ANO. Důvod k tomu je prostý: ČSSD je programově mnohem ukotvenější strana, voliči ji dávali svůj hlas s jistým typem očekávání. Její manévrovací prostor je tudíž mnohem užší: některé aliance by jí voliči neodpustili.

Ale především: nelze si představit žádnou sněmovní většinu alespoň jakž takž přijatelnou pro voliče ČSSD, v níž by se nemuselo vyskytovat i Babišovo uskupení. To ovšem neplatí v obráceném gardu: Babišovu ANO by se většina bez ČSSD asi nestloukala úplně snadno, ale nakonec by si s tím jistě poradil. Rétorika vágně přislíbené změny se promeňuje v politickou akci mnohem snáz než důkladně zpracovaný program tradičního politického proudu.

Připočtěme k tomu, že se Andrej Babiš pohybuje v příznivě naladěném mediálním prostředí, v němž se převážná většina novinářů velmi rychle učí odezírat mu ze rtů, neboť nikdo neví, kdy by se mohl stát jejich zaměstnavatelem. Věta „Doufám, že víte, co děláte,“ kterou Babiš laskavým tónem kmotra pronesl k vystrašenému redaktorovi Lidových novin, by nyní mohla vycházet na titulech nakladatelství MAFRA jako motto, takové hezké české All the News That’s Fit to Print: všichni tam si teď zvykají na to, že boss doufá.

V Babišově zájmu ale nepochybně je se nyní s ČSSD domluvit: pořád ještě platí, že ČSSD volby vyhrála, pořád ještě platí, že pro největší část lidí právě ona ztělesňuje naději na diskontinuitu s poměry, jež tu panovaly za pravicových vlád. Pokud by ji nechal v opozici, ocitl by se na velmi tenkém ledě koalice sestávající nejméně ze čtyř stran.

Lze nadto předpokládat, že logika povolebních vyjednávání povede k prohlubování vazby mezi dvěma největšími stranami a je dosti dobře možné, že nakonec vznikne menšinová vláda sestávající pouze z nich. Společně jim chybí k většině čtyři mandáty, stačí jim tedy jeden jediný další společník – a proč by to neměl být ten nejlevnější? – a mohou vládnout samostatně.

Lidovci si nepočínají obratně
Podíváme-li se na situaci z tohoto hlediska, je jasné, že strana lidová si v dané situaci nepočíná příliš obratně. Nemá rozhodně sílu na to, aby říkala, že o nějakém tématu se již nechce bavit či aby si kladla taková či onaká ultimáta. Její přínos pro případnou koalici je jediný: ze všech variant má nejserioznější pověst a lze předpokládat, že vzhledem k jasnému programovému základu se bude chovat předvídatelně.

To v české politice samo o sobě sice není malá devíza, ale opravdu nejsou jediní. Stačí, aby se Bohuslav Sobotka s Andrejem Babišem domluvili, že budou vládnout sami a velmi pravděpodobně celkem snadno najdou způsob, jak nechat svou vládu tolerovat někým jiným.

Lidovci by tedy měli velmi dobře uvážit, zda pro ně není rozumnější udělat ústupky ve věci církevních restitucí, které umožní sociálním demokratům zachovat si v této věci tvář, a nesoustředit se raději na věci, které pro jejich politickou budoucnost mají existenční význam. Pro KDU-ČSL je krajně riskantní spojit svou vládní účast s nedotknutelností oprávněně kritizovaných tzv. restitucí, jež ovšem většina veřejnosti vnímá prostě jako nelegitimní dar.

Existenční zájmy KDU-ČSL leží jinde. Jejich první prioritou by měla být reforma volebního zákona prohlubující jeho proporčnost. Ale mimořádná je pro ně i možnost vyprofilovat na třech ministerských postech osobnosti, které jim mohou zvyšovat reputaci u voličů. Nechají-li si tuto šanci nyní proklouznout mezi prsty (a taková hrozba je mnohem větší, než si v paláci Charitas uvědomují), dost možná jsou ve Sněmovně naposledy.

S Okamurou ani o Japonsku
Sobotka a Babiš mají totiž další možnosti. Vyloučíme-li pro ČSSD politicky nepřijatelně nákladnou toleranci vlády u ODS či TOP 09, zůstává ve hře Okamura a KSČM.

Přestože by Okamura svou toleranci vládě dost možná vyměnil pouze za křeslo místopředsedy Sněmovny a za zákon o všeobecném referendu, který ostatně ČSSD chce prosadit tak jako tak, důvody, proč by se s ním nemělo jednat ani o Japonsku, zůstávají vážnější. Jsou dva: jeho strana v předvolební mobilizaci využívala rétoriku s vyloženě rasistickým obsahem. Za druhé: možná, že by jeho tolerance vydržela ještě i ke schvalování rozpočtu, ale je třeba počítat s tím, že do roka se začne jeho klub rozsypávat.

Samozřejmě je možné kalkulovat s tím, že čtyři pět šest poslanců by zvládl přetáhnout k sobě Andrej Babiš (zvládl by to ostatně bezpochyby hned), ale právě na této politické kultuře prostě nelze nic trvanlivého, smysluplného vystavět. Vývoj tím směrem patrně půjde spontánně, ale nelze ho urychlovat.

S komunisty se mluví. ANO a ČSSD zřejmě budou mít záhy většinu
V danou chvíli zbývají komunisté. Jejich hodnota je dvojí: jsou jedním z nejstabilnějších prvků českého politického systému. Jsou úplně stejně předvídatelní jako KDU-ČSL. Do vlády by jistě nechtěli, a jejich tolerance by měla zřejmě jen velmi mírné programové mantinely, které jsou ovšem v mezích toho, oč chce ČSSD usilovat tak jako tak, a co by ještě mělo být přijatelné i pro Babišovce. A za druhé: ČSSD, Babiš a KSČM společně disponují ústavní většinou.

Komunisté ostatně úlohu seriózní součásti parlamentní poltiky sehrávají opakovaně: připomeňme si, že předčasné volby se konaly díky hlasům ČSSD, TOP 09 a KSČM, jediných tří stran, které se byly s to chovat na konci katastrofického období minulé rozpuštěné Sněmovny ke státu odpovědně.

Legitimita takového uspořádání by byla nesporná: antikomunistická mobilizace se před volbami již nepoužívala a prakticky každý soudný člověk uzná, že nechat tolerovat vládu komunisty je lepší než ji nechat tolerovat Úsvitem. A konečně: přechod části poslanců od Úsvitu do ANO během realtivně krátké doby půjde zdůvodnit „programově“, je to děj, na nějž si lze takřka vsadit. Dokonce lze říci, že většina ANO a ČSSD během čtyřletého období ve Sněmovně vznikne, snad i kdyby nechtěly.

Andreje Babiše odpovědnost za stát
K úvaze zůstává, co vlastně bude chtít Andrej Babiš. Jak jsme opakovaně řekli již před volbami, v případě hnutí ANO se jedná de facto o strany dvě. Jednu tvoří soubor osobností, které mu pomohly k mimořádnému výsledku a u nichž lze předpokládat loajalitu především k vlastnímu přesvědčení, druhou tvoří různá méně známá jména, jejichž loajalita je jasná: jsou to de facto zaměstnanci politické divize Agrofertu.

Přesto nezatracujme úplně možnost, že Babiš nebude chtít podporu svých osobností ztratit a že nebude od první chvíle přímočaře pracovat čistě pro zájmy své korporace. Nevylučujme, že se opravdu pokusí – přinejmenším zprvu a samozřejmě jenom tam, kde se to nedotkne jeho podnikatelských zájmů – pracovat k tomu, aby se změnil charakter české politiky a aby se mu svěřené resorty spravovaly kloudně.

Výhoda prakticky dokonalé absence politického programu Babišova hnutí spočívá nyní v tom, že mu nic moc nebrání přistoupit takřka ve všem podstatném na programové priority ČSSD. Naopak Sobotkovo idealistické křídlo ČSSD, které zdaleka nemá po prodělané vnitrostranické přestřelce vyhráno, by dokonce mohlo s odvoláním na koaličního partnera prosadit politické reformy zprůhledňující politiku a prohlubující demokracii, k nimž by ve vlastní straně dost možná těžko hledalo podporu.

Všichni víme, že pravděpodobnější scénáře jsou zcela jiné, mnohem horší. Zde jsme jen na chvíli zadoufali, že Andrej Babiš cítí jakous takous odpovědnost za stát. Že ví, co dělá, je jasnější než Sluncem zalité řepkové pole.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

_________________ Sobota, 16.Listopadu 2013, 17:50:33

Času personálních her a malin nezralých je prozatím naštěstí konec.

Odpovědnost za stát.
(Prosadíme) Fungující stát.

Ví samotní sociální demokraté, co si pod tím představit?

Nedávno se v novinách filozof Bělohradský pokoušel zformulovat aspoň dvě levicové věty.
(přiznejme si, to není mnoho) ))
Zkusme být konkrétnější.
Novinář Hanák občas ve svých sloupcích nakousne jedno téma - bez odezvy.
V Česku nyní máme čtyři sta tisíc dětí žijících v neúplných rodinách. 40% z nich žije na hranici chudoby, hlavně kvůli neplacení výživného jedním z bývalých partnerů.
Cesty, jak tyto peníze z nezodpovědných rodičů dostat, jsou v současnosti dvě - soudní a nověji exekuční.
Exekuční cesta v lepším případě trvá cca půl roku, často ale rok a více. Soudní je ještě pomalejší...

Zde malá vsuvka pro politiky, jimž výhled z kanceláří v malostranských palácech poněkud zužuje rozhled - výživné nejsou peníze, které se v neúplných rodinách válejí na účtech a třeba v létě si za ně vyrazí na poznávací zájezd do Francie...
Jsou to peníze na jídlo, hygienu, bydlení...
A jsou zapotřebí měsíc co měsíc.
(a když nejsou, často začíná sociální propad, sekání kolotoče dluhů a podobně)

Podstatou Hanákovy úvahy pak je, jestli by nebylo dobré, aby do této situace vstoupil svou autoritou stát, zajistil pravidelnou měsíční výplatu výživného, a tuto částku by pak včetně nákladů vymáhal na rodiči neplnícím své povinnosti - transparentní účty pro to vhodné fungují už dnes a tenhle systém by dokázal naběhnout, v případě, že výživné není placeno, v průběhu měsíce, měsíce a půl.

Není tohle na dnešní socialisty moc socialistické?
Má vůbec ČSSD představu, co to ten "fungující stát" je??
A stojí situace těch 160 000 dětí dnešním politikům vůbec za úvahu???

Jiří Matuszek - Ostrava

Soudný člověk. Pondělí, 18.Listopadu 2013, 16:59:2

Pane Patočko,
píšete že "každý soudný člověk uzná, že nechat tolerovat vládu komunisty je lepší než ji nechat tolerovat Úsvitem". Osobně se za soudného považuji a dal bych přednost druhé variantě, i když i prvou považuji za mnohem lepší než koalici s KDU. Proti Úsvitu podle Vás mluví jen dva důvody:
1) Kampaň byla vedena rasistickou rétorikou
2) Klub Úsvitu se brzo rozpadne.
K prvému bodu mohu říct, že sice některé Okamurovy články v době, kdy se o předčasných volbách ještě ani nemluvilo, mohly vyvolávaly diskusi o tom, zda jsou rasistické nebo, v průběhu kampaně se však žádné takové výroky neobjevily.
Druhý bod je Vaše čistá spekulace.
Takže si myslím, že to jsou jen zástupné důvody. Nechtěl byste uvést skutečné důvody, proč je Vám podpora Úsvitem, a tedy zavedení obecného referenda, proti mysli?

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

progresivní zdanění - zpátky do Evropy! Úterý, 19.Listopadu 2013, 17:13:42

Myslím, že sociální demokracie by měla v jednáních trvat především na progresivním zdaněním a odstranění toho stropu. To jsou největší anomálie českého ultra-neoliberalismu. Babiš vystupuje populisticky, jak zatočí s korupcí a ušetří na státní správě, ale chce ponechat největší absurdnost pravicových vlád. Myslím, že na tom by měla sociální demokracie velmi vehementně trvat. Jistě, Babiš sleduje dál své podnikatelské zájmy, ale pokud na to sociální demokracie přistoupí, tak bude ostatním pro smích. Nejsem ekonom, ale pochybuji že by Babišovi ekonomové dokázali z rozpočtu vykouzlit tolik peněz, kolik potřebuje normální fungující sociální stát, jak Babiš v kampani sliboval.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.