Zveřejňujeme text Lukáše Rázla a Jakuba Landovského k debatě o dalším směřování ČSSD, podle nich tato strana „usíná“. A dost možná, že se pomalu ukládá k spánku věčnému. B. Sobotka sice potřel M. Haška, ale jede závod na mrtvém koni.
Bohuslav Sobotka s heslem „dáme do pořádku stát“ zaplavil republiku. Po zoufalých výkonech Nečasovy vlády, došlo k veřejné destrukci pravice. Sociální demokracie měla slavně zvítězit a levicová vláda již v tuto chvíli měla vítězně vládnout. Nestalo se tak. Voliči socialisty odmítli s takovou razancí, že je z toho nejhorší volební výsledek ČSSD od dob, kdy ji Miloš Zeman v 90. letech budoval od nuly.
Jen pád kmotrovské ODS až na samý práh vstupu do Parlamentu, zabránil v Česku pokračování pravicové vlády. Země je při tom dlouhodobě v ekonomické recesi, máme rekordní nezaměstnanost, korupci, skandál stíhá skandál a lidé jsou naštvaní a nespokojení jak nikdy. Tudíž právě proto je třeba si položit zásadní otázku: Jak je možné, že v takové situaci voliči odmítli dát hlas sociální demokracii?
Podle Bohuslava Sobotky proto, že se voliči obávali dvojkolejnosti vládnoucího socanského diumvirátu Sobotka-Hašek, který namísto vnitrostranické spolupráce roky skrytě soutěžil o předsednickou sesli. Tedy, Sobotkovu sesli. Nyní, poté co se Michal Hašek a jeho věrní, trapně demaskovali svým zpackaným pučem, prý je konečně obnovena jednota strany. Zrádci jsou tedy odstraněni a voliči se prý socanům znovu pohrnou. Tolik pohádka na dobrou noc.
Potíž je v tom, že spíše než děti, „usíná“ nám zde celá sociální demokracie. A dost možná, že se nám zde pomalu ukládá k spánku věčnému. Sobotka sice nyní potřel Haška a pevně se usadil v sedle ČSSD. Jede však „slavně“ závod na koni, který chřadne a klesá v kolenou. Proč?
Lidé socany nechtějí. Nechtějí je ne kvůli vnitrostranickým půtkám nebo pitomému volebnímu marketingu. Lidé sociální demokraty nechtějí, protože v prvé řadě nevěří, že se jim pod jejich vládou bude žít lépe.
Kdyby se kdokoliv ze šéfů Lidového domu zajímal o to, kdo je dnes voličem ČSSD zjistil by, že téměř 70 % jejích voličů jsou dnes ženy starší 45 let. A že muži sociální demokracii odmítají volit bez ohledu na věk a množství peněz v kapse! Že stranu nevolí nejen mladí, ale ani aktivní lidé ve středním věku! A to dokonce ani ti, kteří jsou chudí nebo dokonce bez práce!
Paradoxně se tak sociální demokracie, kdysi strana reprezentující zájmy aktivní a pracující populace, stala stranou, která stojí, při vší úctě, jen na podpoře žen v důchodu. Proč? Protože to, co ČSSD nabízí, je obsolentní programový aušus, který je voličům nemastně a neslaně nabízen lidmi, kterým nikdo nevěří.
Vezměme to popořádku: Klasické levicové recepty, že více státu, a tedy více regulace, státních zásahů a více daní přinese lidem lepší život — je naprosto passé.
Snaha veřejnými výdaji, dotacemi a sociálními podporami se proinvestovat k nižší nezaměstnanosti a hospodářskému růstu — vede jen k větším a větším dluhům, nezaměstnanosti a lidem závislých na podporách všeho druhu. Stačí se podívat na příklad Francie a jejích padesát let trvale socialisticky dopované ekonomiky. To není vize, která by nadchla středostavovskou společnost.
A při tom dnešní česká společnost je právě a především společností střední třídy! Není při tom podstatné, zda ji za středostavovskou považují analytici v Lidovém domě. Či zda na to česká společnost objektivně „má“ dle měřítek statistiků, aby se oprávněně za středostavovskou mohla považovat.
Ale především to, zda se sami Češi jako středostavovská společnost cítí. A vzhledem k tomu, že často i reálně chudí se v Čechách cítí jako příslušníci středního stavu, má klasický socialistický program, v podání dnešní ČSSD, zaděláno na velký problém.
Dvě základní vlastnosti, které definují pracovitou střední třídu, jsou „mít a užívat“ a zároveň „naděje na ekonomický a společenský vzestup“. Obecně řečeno, odvěkou snahou střední třídy je — posunout se „výš“. Mít se ještě lépe než dnes. Mít se jako Němci. Dohnat Evropu. Zbohatnout a ještě více si užít. Jenomže!
Klasické socialistické programy ČSSD jdou dle názoru voličů přímo proti tomuto odvěkému cíli střední třídy! Voliči program socanů intuitivně chápou jako program pro chudé a pro socky, kteří se sami příliš málo snaží, aby na tom byli lépe. A kterým socialisté přerozdělují to, co před tím seberou nikoliv bohatým — kteří nakonec státu z lopaty vždycky nějak zchytrale utečou — ale právě střední třídě.
A právě proto střední třída volit klasické socialisty odmítá. Navíc, podíváme-li se na to, co se kvůli socialistickým receptům reálně děje s ekonomikou právě ve Francii, mají čeští středostavovští voliči naprostou pravdu!
Solidarita se slabými je sice dnes v očích voličů cenným znakem sociálních demokratů. Ale nemůže být hlavním socanským znakem. Nebo dokonce znakem jediným! Pokud chce ČSSD oslovovat středostavovského voliče, nemůže nadále uvažovat o středostavovských podnikatelích a OSVČ jako o parazitech.
Musí přestat donekonečna hovořit o transferech a dávkách všeho druhu, jako o základu celé sociál-demokratické politiky. A na místo toho musí přenést důraz na to, že se lépe bude mít celá většinová společnost!
Jinými slovy, nechce-li se sociální demokracie politicky marginalizovat, musí začít dělat politiku pro střední třídu.
Klíčovou součástí takové politiky je i to, jakým způsobem je sociální demokracie voliči vnímána. Jak? Bez ohledu na realitu jako zkostnatělá, šedivá struktura, přisátá na státní penězovody. A především: Zoufale nezábavná.
Vnitrostranický život sociální demokracie je totiž zcela podřízen zákulisním dohodám, čachrům a klientelismu všeho druhu. V systému já na bráchu — brácha na mně, stoupají stranickou hierarchií v ČSSD vzhůru většinou jen osobnosti — sice obratné v bratrovražedném vnitrostranickém boji — často však zcela impotentní tváří v tvář voličům.
Takoví lidé sice umí naprosto dokonale řídit své stranické pašalíky — nejsou však v žádném případě schopni vést dialog s voličem. Oslovit jej a zaujmout. Výsledkem je pak jen soustavné lamentování nad tím, že ČSSD je personálně vyprázdněná a její vůdci postrádají charisma. Chyba však není v členské základně sociální demokracie. Ale v tom, jakým způsobem ČSSD vede svůj vnitrostranický život. A jak generuje lídry, a to pro všechny své stranické úrovně.
ČSSD tak je dnes pro většinu voličů nevábnou, uzavřenou škeblí, která nikoho vlastně nezajímá. Chce-li to ČSSD změnit, je třeba ji všeobecnými primárkami a přímou demokracií otevřít směrem ven. Učinit ji přátelskou vůči svým členům, sympatizantům a voličům. Tak, aby strana znovu získala schopnost komunikovat na všech úrovních. Přicházet s novými návrhy, řešeními a programy. A aby znovu získala schopnost společnost vést. K tomu však musí nejdřív ze všeho zásadně změnit systém vnitrostranického výběru všech svých kádrů.
Zvládne-li sociální demokracie úspěšně rozšiřování prvků přímé demokracie a otevřenosti uvnitř sebe sama — může následně zodpovědně celý tento projekt předložit i všem voličům v celostátních volbách.
Neučiní-li sociální demokracie nic z toho a tedy, nezmění-li se ČSSD jak programově, tak vnitrostranicky, pak bude voličská podpora pro sociální demokracii dále klesat. Dost možná ve prospěch nových, populistických stran, které si, na rozdíl od dnešních sociálních demokratů nezbytnost chápání potřeb a charakteru českých voličů, uvědomují velmi dobře.
Nezmění-li sociální demokracie svůj program a vnitrostranické mechanismy, pak v dnes nastalé intenzivní soutěži s populistickými stranami nového typu, je ČSSD již předem mrtvým koněm. A je zcela lhostejné, kdo sedí v jeho sedle.
(Lukáš Rázl a Jakub Landovský jsou spoluautoři výzvy Živá socdem!)
Globální kapitalismus už není schopen zajistit všeobecný růst životní úrovně, nebo jen velice malý. Co v takové situaci nabízíte nebo doporučujete socdem? Prosím konkrétně...
Cena, kterou za to platíme, je relativní stagnace životní úrovně v západní Evropě, Japonsku a USA. Mně to přijde fér.
Základním problémem je toto: čím méně je zdrojů, tím více vyvstává potřeba rovnoměrnějšího přerozdělování bohatství. To je téma pro levici budoucnosti. P. Rázl se ovšem snaží nasměrovat socdem přesně opačným směrem.
Bohužel, toto tvrzení autoři zavalili spoustou absurdit -- počínaje zobrazení čtyř stochastických závislostí ke dvěma osám na přiloženém obrázku, zvláště sjednocení veřejných výdajů a zadlužení v jedné křivce je do učebnic demagogie (do kapitoly: "Takhle blbě to nedělej");
-- suverénní a nesmyslný výrok o voličské struktuře ČSSD;
-- sociální stát zaplatí nakonec vždy střední třída;
Tato absurdita je trochu složitější: Střední třída v ČR nic nezaplatí, protože tu prakticky neexistuje. Typičtí maloměšťáci (učitelé, zdravotníci, řemeslničtí mistři) nesplňují přijmové předpoklady a zbývali by leda méně úspěšní advokáti a velmi úspěšní akademici (asi deset procent z nich) a velmi úspěšní úředníci.
"Dělat politiku pro střední třídu" je tedy pustý propagandistický žvást.
Ano, výdaje sociálního státu vždy zaplatí v prvé řadě ti s přijmy v pásmu od cca devadesáti procent průměrného přijmu do dvojnásobku tohoto přijmu. Ostatně, také ze sociálního státu nejvíce profitujeme. Ale nejsme střední třída, jsme nižší střední přijmová skupina.
-- pokud chce ČSSD oslovovat středostavovského voliče, musí nejen uvažovat o OSČV jako o parazitech, ale umět to vysvětlit. Daňová politika v této oblasti vytváří v pořadí důležitosti:
a) Schwarz systém, ve kterém velcí parazité nutí ty hodně slabé k tomu, aby se stali znevýhodněnými, protože sociálními a pracovními zákony nechráněnými malými parazity na daňovém systému;
b) nerovné podmínky při provozování stejných prací, kdy ten v zaměstnaneckém poměru doplácí na toho, kdo funguje na živnosťák -- tedy parazituje na něm.
Obojíje hrubě amorální, devastuje to přijmy rozpočtu a vytváří prostor pro korupci. A ani jedno není primárně ukotveno v té tzv. střední třídě.
Počet dětí umírajících ročně hlady neklesá, počet těch, které si nesou trvalé následky pdovýživy také ne.
Nevím, zda ještě dnes platí, že klesá počet obětí války, určitě má setrvale roste rozsah oblastí postižených válkou či ztrátou bezpečí na úrovni válečné zóny.
Evropa je jedna z mála oblastí, kde (s výjimkou válečných obětí a obezity) opravdu můžeme mluvit o setrvalém růstu většiny ukazatelů kvality života.
Kvalita života, ať už si ukazatele vybereš jakkoli, roste nejen v jihovýchodní Asii, ale taky v Indii, Latinské Americe, ale dnes už i v některých státech Afriky, což je velmi dobrá zpráva. Roste nejen HDP, ale i průměrný věk, dostupnost léků proti infekčním chorobám, opravdu klesá počet válečných obětí (i když by to člověk podle Novy neřekl), klesá negramotnost.....Naše pocity zmaru a úpadku, které mj vidím i tady na stránkách DR, jsou opravdu velmi evropská záležitost, globální dynamika je úplně jiná.
Manžel je člověk, který ženě pomáhá s těžkostmi života, do kterých by se nebyla dostala, kdyby si ho nebyla vzala. :-)
Pokud bych se měl snažit určit smysl toho textu, tak mne napadlo, že prostě připravuje půdu těm "momentálně úspěšným pučistům v ČSSD" až budou činit programové ústupky při sestavování vlády... (vzdor teda mírnému odstupu v úvodním odstavci)
Jinak máš pravdu, ve vývoji se objevily nadějné momenty -- a abych parafrázoval Evu Hájkovou, žijeme v tomhle globálním manželství a rozumná manželka ocení, že ji manžel pomáhá s těmi problémy, které má. Byť by třeba měla jiné, kdyby si nevzala.
Nebýt úspěchu Číny a Vietnamu, pak bychom na tom s chudobou byli celosvětově možná hůře. V bohatých zemích počty hladovějících rostou...
Jediný kontinent, kde se podařilo zastavit rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými je Latinská Amerika včetně Karibiku.
Věcně tu máme velikánské regiony, Činu, Indii, Brazilii, kde dochází k přesvědčivému zlepšení. V případě Číny, kde je zlom nejmarkantnější, se jedná o očividné otevření se globálnímu kapitalismu - s tím, že část benefitu dokáže zadržet autoritativní moc a výužít prorůstově.
Přitom ovšem ten růst naráží na hranice, které vyžadují modernizaci společnosti -- to může vést k politickým a sociálním katastrofám. Dost pravděpodobně může ...
Rozhodně nejsme v situaci, která by poskytovala důvod k nadšenému optimismu, ale právě tak by bylo hloupé přehlížet šance -- v tom má Honza pravdu.
Jsem přesvědčený zastánce sociálního státu, ale právě ve vztahu k světové chudobě je to velmi ambivalentní instituce. Podporuje nutně ve své současné podobě sobectví vyspělých národních demokratických společností. A určitě to není pojem, který by se mohl popsat stav kteréhokoliv státu BRIXu. Potřebujeme nejprve inovovanou formu sociálního státu v Evropě, abychom mohli uvažovat o tom, co může nabídnout při řešení globálních problémů.
I nadcházející jednání o klimatické změně ve Varšavě slibují další selhání západních zemí.
To všechno se stalo přesně v době, kdy většina třetího světa (v čele s Čínou a Indii) ukončila šílené sociální experimenty a zapojila se do do globální tržní ekonomiky (=je to kapitalismus, ale čtenářům DR může "globální tržní ekonomika" znít stravitelněji).
Pan Macháček má pravdu, že korelace ještě neznamená kauzalitu, ale tady máme víc než pouhou korelaci: příslušný experiment byl proveden i s kontrolami a dopadl jednoznačně. Východní a Západní Německo, Severní a Jižní Korea, koneckonců východní a západní Evropa - nebýt toho, že jsem se toho pokusu sám nedobrovolně účastnil jako pokusný králík, tak mám radost, jak pěkně a jednoznačně to vyšlo.
O to mi ale v mém příspěvku úplně nešlo (data o prospěšnosti globální tržní ekonomiky jsou přesvědčivá a není se o čem bavit, pokud se někomu nehodí do ideologického krámu, tak ať si je klidně ignoruje), já chtěl jen upozornit na to, že ten všeobecný pocit úpadku a selhání a potřeby nového začátku, který je poslední dobou tady cítit, je velmi evropskou záležitostí, atmosféra v Šanghaji, Sydney nebo i v Kapském Městě je hodně jiná. Ono se jim prostě daří stále líp. Zajeďte se tam podívat, ty letenky jsou rok od roku levnější.
Leda byste chtěl používat ten nemyslivý přístup, podle kterého zaváděl první prvky sociálního státu Bismack zároveň s vyhlášením zákonů proti socialismu.
Janovi Konvalinkovi
Ten argument s tím zajetím si do Šanghaje je trochu ošidný. Jednak tam budu mluvit s tou skupinou lidí, se kterou se domluvím -- domluvíme se proto, že v jistém smyslu profitujeme z globálního kapitalismu. A pak, neuvidím továrny na boty s podmínkami, které jsou podle všech dostupných údajů horší než ty, proti kterým se v půlce předminulého století bouřili britští chartisti. A proti kterým čerta starého pomůže, že centrální čínská vláda vyhlásila pracovní zákonodárství, které působí velmi pokročile, jen se nemusí podle úvahy na lokální úvahy dodržovat. On ten rychlý nadějný vzestup má prostě taky odvrácenou stranu. Asi by bez ní nebyl možný, ale to není důvod, proč ji přehlížet.
U Číny mám na mysli zavádění pojistných systémů i vládní tlak na zvyšování mezd v zájmu zvýšení domácí poptávky při poklesu globální konjuktury. Brazílie má velké úspěchy v boji proti chudobě díky rozsáhlým a inteligentním vládním programům podopry chudých rodin a investicím do školství. Prostě ty vlády se snaží udělat něco pro svoje lidi a přerozdělovat větší část vyprodukovaného bohatství.
Panu Konvalinkovi:
právě zpráva UNDP popisuje, že vzestup Jihu je spojen s tím, že se tyto země odklonily od modelů neoliberálního kapitalismu a že v poválečné době bezprecedentní růst chudoby v nejbohatších zemích je způsoben právě pokračováním v tomto směru.
Ke směřování ČSSD je i dnešní článek v Právu - Válečné stroje, nebo stabilita. Mitrofanov v něm zpochybňuje levicovost Ivana Davida tím, že jej jednoduše označí za nástroj mocichtivé pragmatičnosti. Té pragmatičnosti, která je společná Haškovi, Tejcovi a všem těm, kteří jsou dnes na tapetě. A je po problému. Varování Ivana Davida jsou tím bagatelizována, jeho výtky vůči programu ČSSD odsunuty někam do ztracena.
Co ale s těmi, kteří se ptají? S těmi, kterým nestačí jen davové oslavování vítězství nad Haškovým křídlem? S těmi, kdo si klidně označí za mocichtivého pragmatika Sobotku, neboť je to on, kdo leze ke korytu, které se mu dostane výměnou za sociálně demokratický program?
Autoři článku chtějí přitáhnout ČSSD k velmi vratkému, někdy až iluzornímu středovému voliči. Tomu asi Sobotka s Babišem nevadí. Já bych byl pro to, aby ČSSD zůstala programově věrná svému názvu. Tvrdím, stejně jako I.David, že ve vládě s Babišem ČSSD nesplní ze svého programu nic a tím fakticky zradí svůj program. A přikláním se k názoru Ivana Davida i v tom směru, že změna systému je nutná. A tvrdím, že David je daleko víc v realitě, než Mitrofanov. Neboť ta Mitrofanova "stabilita" je jen krycí název pro Mnichov ČSSD.
Takže globální kapitalismus funguje tak, že ve starém světě se životní úroveň pomalu, ale jistě snižuje (to nezpochybňujete), a v bývalých rozvojových zemích došlo k určitému zlepšení, které ale těžko bude moci nadále výrazněji pokračovat, pokud má globální byznys zůstat tak výdělečný, jak je.
Nicméně v tom, že prozíravější elity rozvíjejíích se zemí si uvědomují, že pro stabilnější hospodářský vývoj u nich doma je nutné posílit poptávku na vnitřním trhu, a vybudovat tudíž určité sociální standardy, v tom snad určitá naděje i pro nás existuje...
Až půjde o boj proti globálnímu kapitalismu, pak budiž... žádné ústupky. Teď však jde jen o mírný pokrok v mezích zákona, na tom, že nejde a nepůjde v dohledné době o nic víc, by nic nezměnilo, ani kdyby měli socdem a komunisti většinu. Z tohoto pohledu je tedy jedno i to, zda ČSSD vede Hašek nebo Sobotka nebo někdo jiný.
Pokud Babiš se Sobotkou zlepší fungování tohoto jednoho trochu zapadlého kouta v onom velkém globálním labyrintu (a ničím víc nejsme), pámbu zaplať za ty dary. Já ovšem Babišovi nevěřím, v jeho nevypočitatelnosti bych viděl problém...:)
Jednou z funkcí státu, nikoli však jedinou, je jánošíkovské přerozdělování bohatství: stát musí bohatým brát a chudým dávat. K významným funkcím státu patří vytyčení jasných a srozumitelných pravidel, na jejichž dodržování dohlíží; nesmí umožnit provatizaci práva soukromými exekutory (kteří stejně věřitelům mnoho nevymohou, hlavně si sami mastí kapsu ničením dlužníků), soukromými rozhodci a rozhodčími doložkami v jednostranně diktovaných smlouvách ani soukromými arbitrážními komisemi ustavovanými na základě mezinárodních obchodních smluv. Poté, co jsme s přáteli potřebovali připojit za renault přívěsný vozík od škodovky a nezbylo nám než na něj upevnit cyklistické červené blikačky, protože každá firma používá jiný elektrický konektor, považuji za významnou funkci státu i dohled nad návrhem a dodržováním technických standardů. Pravděpodobně se toho najde víc: Hlavní je, že levice musí prosazovat, aby stát řádně vykonával své funkce v zájmu lidí a neustupoval požadavkům kapitálu.
Postřeh, „že často i reálně chudí se v Čechách cítí jako příslušníci středního stavu,‟ je zajímavý a požadavek „naděje na ekonomický a společenský vzestup“ nepochybně správný, není mi ovšem jasné, jak Lukáš Rázl přišel na to, že taková naděje není „pro chudé a pro socky‟ a že chudí „se sami příliš málo snaží, aby na tom byli lépe.‟ To tvrdí pravicová propaganda, že chudí jsou chudí, protože se příliš málo snaží. Úkolem levice je této propagandě tvrdě oponovat. „Solidarita se slabými‟ skutečně „nemůže být hlavním socanským znakem,‟ ovšem především proto, že solidarita je z principu vzájemná, není to charitativní výpomoc slabým, nýbrž spolupráce, abychom skutečně dosáhli toho, „že se lépe bude mít celá většinová společnost!‟
Protože Lukáš Rázl příliš nerozvádí, jakým že způsobem chce „dělat politiku pro střední třídu‟, nemohu ho jednoznačně obvinit, že se chystá hodit chudé a socky přes palubu jako nedávno Alena Gajdůšková. Důrazně před tím každopádně varuji: levicová politika se musí dělat ne „pro chudé a pro socky‟, ne pro bezdomovce a ne pro střední třídu, ale s chudými, se „sockami‟, s bezdomovci a se střední třídou, pro nás všechny za účasti nás všech.
Skutečný politický program v článku Lukáše Rázla schází, nakonec se soustředí na vnitřní organizační problémy ČSSD. To je pravděpodobně jedna z hlavních příčin malého úspěchu ČSSD ve volbách, že se zabývá více sama sebou než problémy státu. Na požadavku „rozšiřování prvků přímé demokracie a otevřenosti uvnitř sebe sama‟ ovšem nic špatného nevidím: Aby se ČSSD naučila dělat politiku za účasti chudých, „socek‟, bezdomovců, střední třídy, a vůbec nás všech, musí se ji skutečně pro začátek naučit dělat aspoň za účasti svých vlastních členů.
Podle mě je základem sociálně-demokratického pojetí politiky nikoho ze společnosti nevylučovat, dát každému šanci a když upadne, tak mu pomoci se zvednout. Jenže, je toto i základem politiky ČSSD? Sdělovala před volbami něco v tomto smyslu? Můžeme soc-dem věřit, že opravdu nikomu příliš nestraní a jde jí o všeobecný blahobyt?
Já jsem to na konec Sobotkovi hodil, protože mi přišlo, že v současné situaci je i mírný pokrok v mezích zákona asi maximem, ve které lze doufat. Jakkoli je to jako předvolební heslo dosti slabé, tak bez fungujícího státu sice někteří mohou doufat v pokrok - ale už rozhodně nikoli v mezích zákona.
No a v tom je myslím dosti zásadní rozdíl mezi českou levicí a pravicí: obě sice usilují o pokrok, o určité zlepšení, ale pouze levici lze ještě věřit, že by to mohlo být zlepšení všeobecné a v mezích zákona. Pravice nám totiž ukázala, že uvažuje pouze v módu něco-za-něco i co se týče "pokroku": zlepšení jedněch je totiž vždy vykoupeno utrpením či ochuzením jiných. A že by si dělala nějaké starosti se zákonem ... ehm, ehm
Hanák dnes v Právu píše, že funkční vláda je jedna z obětí, kterou musí sociální demokraté přinést v zájmu republiky, i když za to u voličů tvrdě zaplatí. Merde, pane Hanáku, merde! To jsou takové kecy, kterým se vyrovnají jen žvásty typu Chamberleina - "přivezl jsem vám mír". ČSSD opuštěním svého programu žádný zájem republiky nechrání. Chrání jen zájem papalášů dostat se ke korytu a kmotrů dostat se k lizu. Co z jejího vládnutí bude mít dolních 10 milionů, když se pojede po starých kolejích?
Zpět ale k směřování ČSSD. Její faktickou záchranou by byla skutečná vazba na skutečnou členskou základnu. Aby základní organizace fungovaly a nebyly jen skupinou evidovaných členů. Aby voličové mohli říci - sociální demokraty znám, to jsou lidé, kteří dělají sociálně demokratickou politiku. Jakou šanci by pak v takovéto straně měli mafiáni? Jakou šanci by měl Sobotka vlézt ke korytu výměnou za sociálně demokratický program?
Otázka je, zda na takouto obměnu má ČSSD vůli a lidi. Zda je schopna zamést se současným vedením, plným papalášů. Pokud však ne, tak skončí. Ne hned, nějakou dobu se bude ochomýtat v politice, bude však muset vynakládat stále více peněz na to, aby voliče přesvědčila k její volbě. A protože těch peněz bude stále méně, tak i ty hlasy budou mizet. A s nimi i ČSSD.