Pánové ze sociální demokracie, kteří se  sešli s prezidentem po volbách na tajné schůzce, vyloučili svého předsedu nejen z té schůzky, ale bez jeho vědomí a účasti i z týmu, který by měl vyjednat vládu.

Teď tohle jednání prezentují, zejména ústy chytrého právníka Jeronýma Tejce, jako projev vlastního názoru. Když se to provalilo, padlo několikrát i slovo o tom, že by měli naopak oni být vyloučeni, někteří říkají, že i ze sociální demokracie. Strašidlo vylučování obchází a vyvolává dávné křivdy.

Nejprve dávná příhoda. V sedmdesátých letech 20. století probíhalo velké vylučování z KSČ. Každý její dosavadní člen musel se dostavit k takzvané prověrkové komisi a složit svůj počet z vlastních postojů vůči Pražskému jaru a reformě politického režimu v Československu, zvané kontrarevoluce.

Rozhodující otázka se týkala názoru na internacionální pomoc vojsk Varšavské smlouvy, respektive souhlasu s jejich vstupem. Podle toho, zda vyslovili souhlas nebo nesouhlas, jednotliví prověřovaní buď zůstali, v případě jejich většího angažmá v inkriminovanou dobu s napomenutím a jakousi podmínkou, nebo byli vyloučeni z KSČ, tehdy podle ústavy vedoucí síly ve společnosti.

Největším překvapením bylo, kolik lidí se vstupem vojsk souhlasilo a tedy zůstalo. Ti vyloučení pak šli uklízet, mýt okna, topit a vrtat vodní vrty. Technická inteligence to měla trochu mírnější, ale i oni byli vyřazeni z jakýchkoli rozhodovacích procesů, lékaři byli zbaveni primariátů a tak podobně. Byla to velice hnusná doba, mohu potvrdit.

V té době jsem chodila v Plzni na gymnázium a účinkovala v malém amatérském divadelním spolku při Závodním klubu Škodovky. Jeho vedoucí, inženýr strojař, v něm realizoval své poetické scénáře. Byly to dost hrozné předlohy a celý ten náš spolek byl celkem směšný, ale každý, kdo někdy působil v ochotnickém divadle, ví, že o umění zase tolik nejde a možná důležitější je společně trávený čas, přátelství, společný cíl.

Nám, kteří jsme přišli do toho spolku jako noví členové, ovšem přece jenom o umění šlo, a tak jsme si napsali vlastní scénář a nazkoušeli vlastní takovou miniaturu z Gregerií Ramóna Gómeze de la Serna.

Inscenace měla úspěch a postoupila na vyšší a vyšší divadelní přehlídky, až najednou byla svolána mimořádná schůze celého divadelního spolku a vedoucí, autor, režisér a inženýr ze Škodovky, na ní předložil obvinění, že jsme si v rámci souboru vytvořili vlastní frakci, že jsme parazitovali na rozpočtu spolku tím, že jsme z něj pořídili scénografii pro svoji de facto ilegálně nazkoušenou a inscenovanou hru.

Poté jsme byli vyzváni, abychom přestali rozvracet soubor, inscenaci stáhli, na národní přehlídku nejeli a podřídili se vůli vedoucího souboru. Mně, která jsem to tehdy spískala, bylo sedmnáct let a na té schůzi jsem byla naprosto otřesena. Pak jsem si vzala slovo a ve velmi emotivním projevu řekla, že nic takového nemůžeme udělat, protože prostě nemůžeme.

Dívala jsem se přitom na členy souboru, kteří sice v těch našich Gregeriích nehráli, ale sympatizovali s námi a my jsme s nimi počítali. No, a pak se hlasovalo a kromě nás, kteří jsme byli na pranýři, nikdo nebyl proti našemu vyloučení, ti nejlepší do té doby kamarádi se zdrželi hlasování. Tak jsme odešli a dotáhli to časem vesměs k profesionálnímu divadlu a příbuzným disciplínám.

Ještě chci k tomu říct, že ten inženýr a vedoucí souboru nebyl v KSČ a ani ten původní ochotnický spolek nebyl nijak ideologický, jen byla taková doba, kdy se dalo se soupeřem zatočit pomocí vylučování. Byl to všeobecně platný recept.

Na tuhle příhodu myslím po celou dobu, kdy sdělovacími prostředky běží ten případ s tajnou schůzkou u prezidenta, při němž vyvřel s plnou silou vnitřní rozkol v sociální demokracii.

To nechci rozebírat, na těchto stránkách tomu mnohem lépe rozumějí jiní autoři, a není ani podstatné, komu v tom sporu patří mé sympatie. Jen chci říct, že jsem se celou dobu obávala, kdy se začne vylučovat, a že jsem velice ráda, že ČSSD pod vedením Bohuslava Sobotky ty intrikány a lháře ze svých řad nevyloučila.

Vzdělaní právníci Hašek a Tejc si ovšem neodpustili vlastní (dez)interpretaci své intriky. Jeroným Tejc s advokátskou dikcí, kterou známe zejména z televizních detektivek, řekl něco o normalizačních praktikách a slovníku, v němž podle něj už chyběla jen slova „ztroskotanci a zaprodanci“.

Zaujalo mě na tom, že už se v tomto případě nepoužívá přirovnání k padesátým letům, kterými se oháněli Mirek Topolánek a Petr Nečas, ale že jsme v arzenálu metafor postoupili k normalizaci, posunuli se v historickém čase.

Je vidět, že jistá éra končí, že už není šance pro nové politické strany, založené těmi, kteří ze svých původních stran odešli (poslední případ Bursíkova Lesa je dostatečně výmluvný, Zemanovci krásně prohráli a Jiří Paroubek by měl slevit ze své ješitnosti a do sociální demokracie svou nepovedenou stranu zase včlenit).

Je vidět, že politikové sociální demokracie cítí, že mimo stranu nemají šanci, v tom smyslu se situace těm sedmdesátým letům podobá, ovšem s tím podstatným rozdílem, že tenkrát vyloučený člen KSČ neměl šanci nikde a dnes jde přece jen pouze o politiku.

Je asi třeba začít vést názorovou debatu v politických stranách skutečně v nich. Je to těžké a moc to neumíme, ale konečně tu máme politickou stranu bez „charismatického vůdce“ s diktátorskými rysy, dostatečně významnou, aby se nevyplácelo z ní odcházet, a dostatečně sebevědomou, aby se z ní nevylučovalo. Jak doufám.