Svátek demokracie ano, či ne?

Ne vše, co je demokratické, je dobré. Je zřejmé, že usilovat o dobro stojí výše než usilovat o demokracii, že konečným cílem není demokracie, ale dobro pro všechny. Co je ale dobro ve své nejniternější podstatě?

Volby dopadly dobře.“ Tato strohá oznamovací věta, která leckoho překvapí, by našim uším neměla znít příliš ironicky. Na demokracii jsme přece vždy oceňovali pestrost nabídky a svobodu si vybrat. Svátek demokracie se tedy konal, a kdo tvrdí, že není co oslavovat, nepochopil demokracii. Není větší neomalenosti než těm, kterým je předloženo cosi k výběru, vyčinit za to, co si vybrali. Volby tedy dopadly opravdu dobře. Alespoň z demokratického hlediska.

Demokratické není vždy totéž co dobré
Každá vnucená izolovanost má za následek nekritické vzývání všeho, co je vně, a stejně nekritické zavržení všeho, co je uvnitř. Slovo demokracie nám proto díky čtyřiceti letům uzavřenosti před Evropou splynulo se slovem dobro. Přestali jsme se ptát, co je dobré, a nahradili jsme to otázkou, co je demokratické. Jako by demokratické procedury samy stanovovaly, co je dobré, a demokratické instituce garantovaly spravedlnost.

Že to tak není, vidíme dnes a denně. Do očí bijící to bylo při prezidentské amnestii a pod prahem vnímavosti se s tím setkáváme v reklamě. Také v té předvolební.

Ne vše, co je demokratické, je dobré. Je zřejmé, že usilovat o dobro stojí výše než usilovat o demokracii, že konečným cílem není demokracie, ale dobro pro všechny. Co je ale dobro ve své nejniternější podstatě?

Chceme-li tuto otázku zodpovědět, a bylo by to dobré, protože jinak budeme donekonečna pendlovat mezi totalitami vnucenými a dobrovolně přijatými, neobejdeme se bez náboženského nazírání. Dobro totiž člověka přesahuje. K dobru se může člověk i společnost přiklánět, spět k němu, ztotožnit se s ním, ale není možno si ho vyrobit.

Hned na prvních stránkách bible, ve zprávě o stvoření světa čteme, že každé Boží dílo bylo dobré. Také člověk, jehož Bůh stvořil v den poslední. O tom, co dobré je a co není, tedy rozhoduje Bůh. Přesvědčený věřící toto tvrzení rád a bez výhrad přijímá. S nevěřícími bychom se možná mohli dohodnout, že není tak těžké posoudit, zda něco je dobré, či nikoliv. Že metodika je tu odnepaměti.

Vraťme se však k výsledkům voleb a ptejme se: Volili jsme demokraticky. Ale volili jsme dobře?

Dobré je to, co je dobré pro všechny. Je dobré, aby společnost byla spravována podle principů, které slouží maximalizaci zisku a tedy bohatnutí jednotlivců? Vždyť bohatnutí jedněch je pokaždé vykoupeno chudnutím ostatních.

Dobré přece je, aby nikdo nestrádal, aby rozvoj každého člověka směřující k harmonickému vztahu s ostatními nebyl ničím brzděn. Je tedy dobré, aby prvek sociální spravedlnosti a solidarity, který je pro soudržnost společnosti nepostradatelný, byl ještě více a rychleji likvidován, než tomu bylo dosud?

Dobré je to, co vychází z dobrého srdce. Může snad být dobré, aby společnost byla řízena jako firma, tedy na základě kritérií výhradně materiální povahy? Vždyť co jiného nám sděluje bonmot o tom, že „makáme“?

Ano, zvolili jsme demokraticky, ale mnohé nasvědčuje tomu, že jsme zvolili špatně.

S čím už nevystačíme
V současnosti jsou a dlouho ještě budou naše média plná rozborů volebních výsledků. V té změti analýz a předpovědí by nám nemělo ujít podstatné: 53 % voličů (což je součet volebních hlasů pravicových stran včetně KDU) nepokládá sociální spravedlnost za podstatné téma.

Řečeno ještě jinak: započítáme-li mezi ty, jež sociální otázka nepálí, i občany, kteří volit nešli – vždyť pokud by jim sociální otázka ležela na srdci, k urnám by šli – pak to při aktuální volební účasti 60 % znamená, že ztráta sociálních jistot a riziko propadu do chudoby netrápí 72 % občanů.

To je číslo, které navozuje otázku, zda byl pád Nečasovy vlády vůbec nutný. A také pro koho a za koho stateční lidé z občanských iniciativ, kteří vytrvale protestovali proti asociální zvůli posledních dvou pravicových vlád, dávají hlavy na špalek?

Takto vysoké číslo, jež vyjadřuje spokojenost velké většiny obyvatel s účastí v „závodě ke dnu“, není vysvětlitelné ani rozpory uvnitř ČSSD, ani předvolební strategií levicových stran.

Jasné vítězství pravice také vůbec nekoresponduje s všemožnými průzkumy oblíbenosti předchozí pravicové vlády, kvůli jejímuž pádu se předčasné volby konaly. Vykazovaly hodnoty kolem 10 %!

Existují-li vůbec nějaká vysvětlení absurdních volebních výsledků, pak je patrně nenajdeme tam, kde jsme dosud byli zvyklí hledat. V zákonitostech racionálního rozhodování občanů a v prostředí tradičního pojetí politických stran.

Jiné volby
Dlouho se u nás mluví o berlusconizaci české politiky. Tuto tendenci zosobňoval svého času někdejší předseda vlády Mirek Topolánek, jenž projevoval vůči svéráznému italskému vůdci značné sympatie. Opravdovou příčinou ubírání se politického vývoje u nás směrem k uspokojování individuálních zájmů však není Berlusconiho příklad, ale privatizace státního majetku. Ta nezůstala – jak se dalo čekat – v rovině materiálních přesunů, ale začala se přelévat do oblasti politické, do oblasti řízení státu.

Prvními příznaky byl lobbing a korupce v přidělování státních zakázek. Nešlo o nic jiného, než o privatizaci rozhodovacích pravomocí v oblastech, které má spravovat výhradně stát. Privatizace na tento způsob probíhala tajně a za zavřenými dveřmi.

Pak přišel průlom, který se díky přílišné přímosti a značnému stupni naivity aktérů ne zcela zdařil. Hubatý a někdy i užitečně hubatý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg to tehdy glosoval zhruba těmito slovy: „Každý přece ví, že to tak chodí, ale nemluví o tom.“

To tehdy Věci veřejné vstoupily do vlády s úmyslem učinit z jedné správní oblasti státu, konkrétně z resortu ministerstva vnitra, část soukromé bezpečnostní agentury. Dodejme, že nápad to nebyl původní. V USA se po 11. září 2001 roztrhl pytel s bezpečnostními, ba i vojenskými soukromými firmami, jež vláda USA pověřovala zakázkami v takto citlivých resortech.

A nyní Andrej Babiš, skutečný a suverénní vítěz parlamentních voleb 2013, vyhrává u voličů s ideou, že bude stát řídit jako soukromou firmu. Už není třeba nic zatajovat a tvářit se jako seriozní dodavatel státu, není nutno podloudně a po krůčcích podrobovat části státní správy soukromým zájmům. Celý státní aparát už může být jedna firma. Ve firmě, jak obecně známo, rozhodují manažeři, byznys plán, žádná demokracie a už vůbec ne požadavek obecného dobra.

Vzniká tak nový model politiky, v níž se rozhodování neodehrává (respektive nikdo se nenamáhá tvářit, že se odehrává) v silovém poli levice – pravice, mezi jazýčky vah a protivah stanovených ústavním pořádkem, ani se nerodí z dohod mezi politickými stranami. Je utvářen shora na základě strategie firemního vedení.

Fenomén privatizace, který určoval poměry ve veřejném i soukromém životě od roku 1990, je krůček od dalšího cíle. Od privatizace státu. Což je nejpodstatnější sdělení parlamentních voleb 2013 a zároveň vysvětlení jejich výsledků.

Výčitka, ať už směřovaná kamkoliv, není zcela na místě. Máme přece demokracii a ta se řídí vůlí voličů.

Právo bez povinnosti
Neznámo kdy to někoho poprvé napadlo, ale už drahně let se lidé touží od něčeho osvobodit, emancipovat se, vymoci si svá práva. Jako by existoval nějaký původní stav všeobecného zotročení, z něhož je třeba se vyvléci, což má být pravý smysl dějin. Ať už to tak je, či není, čehosi zásadního se v tom boji o zdánlivě lepší budoucnost stále nedostává: Volání po lidských právech není provázeno voláním po lidských povinnostech.

Všeobecné volební právo je u nás od roku 1907. Nevím, nakolik si uchazeči o něj uvědomovali, že s tímto právem na sebe berou i povinnost se v tom, co volí, náležitě vyznat. Buďme nezřízenými idealisty a připusťme, že ano, že si té povinnosti vědomi byli.

Právo se dá zdědit, také to volební, ale povinnost? Ta se nedědí, k té se musí člověk vychovat. Kolik voličů se zajímá o dění ve veřejném prostoru, kolik procent lidí má dostatečné znalosti, charakterové vlastnosti a odolnost vůči propagandě, aby mohlo své povinnosti dostát?

Odpovězme si poctivě: jsou to jednotky procent. I to je odpověď na výsledky parlamentních voleb 2013.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.