Kamarádi táborových ohňů

Lukáš Jelínek

České zahraniční politice chybí na straně jedné shoda o základním směřování, na straně druhé pak odvaha cokoliv prosazovat. To se opět projevuje v souvislosti s působením v Afghánistánu.

Fischerův kabinet možná dobře vládne, ale neuvěřitelně lajdácky vyjednává s parlamentem a partajemi v něm zastoupenými. Podcenil obhajobu rozpočtu na letošní rok, debatu nad státními dluhopisy a čerstvě též hledání dohody nad posílením české vojenské mise v Afghánistánu.

V minulých týdnech se hned na několika konferencích radili partneři sdružení v NATO nad dalším postupem v afghánském geograficky i politicky nesmírně členitém terénu. Úmysly šlechetné, výstupy rozpačité: armádní operace plus peníze na „uplácení“ domorodců včetně „rozumných“ tálibů.

Kdo ale čekal, že se na národní úrovni toto téma otevře nejprve v diskusi vlády s politickými stranami, příslušnými neziskovými organizacemi a akademickými pracovišti, dočkal se zklamání. Místo dialogu vláda bleskově schválila navýšení českého kontingentu v Afghánistánu o více než pět desítek vojáků a doufá, že s ní bude parlament držet basu.

Přitom sociální demokracie se už vloni stavěla k prodloužení naší účasti v Afghánistánu nevstřícně a vojáky by nejraději stáhla úplně. Nyní, před volbami, navíc ČSSD říká: Peníze raději na mateřskou než do Afghánistánu. Taková argumentace se mi nelíbí, stejně jako se mi nelíbil loňský nápad Jiřího Paroubka vyhandlovat afghánskou misi za zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Nám sobectví nesluší a Afghánistán peníze potřebuje. Důležité je ale vědět, jak a kam je investovat, aby nezahučely do černé díry.

Stávající podoba mezinárodního angažmá v Afghánistánu je naprosto neefektivní. Horkou půdu pod nohama tam mají vojáci i zpravodajci, boj s Tálibánem je neúspěšný, nadto mezinárodní síly, ale ani prezident Karzáí nemají důvěru tamního obyvatelstva. A dvojnásob podezřelé je, když nejjednodušší, leč nejnesprávnější recept — zvyšování počtu vojáků — ordinují ti, co se již kdysi spálili v Iráku.

V situaci, kdy Barack Obama vyzývá k nekašírovanému partnerství mezi Evropou a USA, nejsme schopni a patrně ani ochotni mu z očí do očí říci, že dělá chybu, když se postaru upíná k vojenskému řešení problému. Po radarové anabázi se opět ukazuje, že české zahraniční politice na straně jedné schází elementární konsensus, na straně druhé potom ambice a odvaha. Naopak předvádíme slepou servilitu. Dříve k Moskvě, dnes k Washingtonu, nedávno k Bushovi, nyní k Obamovi.

Oč méně se exekutiva věnuje koncepčním úvahám, o to víc pak atakuje první signální. Například poslanci jsou co chvíli zváni na návštěvu Afghánistánu, kde mohou v khaki u táboráku a třeba i nějakého toho vuřtu chlapsky porozprávět s našimi vojáky a exotickým dobrodružstvím si vynahradit nudu malostranských paláců.

Kdo chce, nechť si na ostré hochy hraje doma a za své, dejme tomu v řádu Ordo Lumen Templi, s nímž spojil svůj osud ministr Barták. Voličům, potažmo daňovým poplatníkům by ale měli politici vyúčtovat každou korunu utopenou v resortu obrany, ať už šla na vojáky nebo novou, nákladnou vojenskou techniku. Jistě, stabilita, demokracie, bezpečnost a mír něco stojí. Ovšem v Afghánistánu jsme svědky leda nákladného experimentu s nulovými výsledky. Za poslední léta nastala pouze jediná změna: za maloměšťácky neprozíravou českou zahraniční politiku převzala po Topolánkově sestavě odpovědnost vláda Fischerova.