Vrátíme se svobodně o tři roky zpět?

Važme si každého voliče, který je ochoten dorazit o víkendu k urně a umí vyargumentovat svůj výběr. Co nás na demokracii nejvíce dopaluje, má zároveň svoje nenapodobitelné kouzlo.

Malé strany mají svůj význam. Nabízejí se voličům, kteří nemají rádi davy a soustředí se spíš na menšinová témata – sociální, enviromentální, etická… Užitečné bývají i při vyvažování, korigování vládních koalic. A protože se stále ještě demokratickým pořádkům učíme, patří malé strany do Parlamentu i do vlády.

Ale. Musí jít o strany, za kterými jsou srozumitelné hodnoty a konzistentní program. Strany, které nemají svoje priority postavené na hlavu. Strany, které dýchají se zdejší společností, ale zároveň které každé ráno nesliní prst, odkud fouká vítr.

Důležitá je také jejich sehranost, personální stabilita. Když se zblázní pár horkých hlav ve velké partaji, dříve nebo později jsou zchlazeny. Dojde-li k tomu v malé straně, dochází k turbulencím, frakčním bojům, štěpení.

Ukázkovými zajíci v pytli byly Věci veřejné. Letos jejich roli převzal Úsvit přímé demokracie a Strana práv občanů – Zemanovci. Otazníky se vznášejí i nad hnutím ANO a projektem Hlavu vzhůru Jany Bobošíkové. Formace senátora Okamury útočí na naši první signální. Kde se vzala, tu se vzala, ale až uspěje, bude všechno jinak.

Podobně se tváří i Andrej Babiš. Na rozdíl od Okamury ale za sebou shromáždil několik respektovaných osobností, které by se snad k žádným antisystémovým vylomeninám nepropůjčily.

SPOZ a Hlavu vzhůru nás naopak vracejí do minulosti – první do „báječných let“ se Zemanem, druzí s Klausem. Víc o nich vlastně nevíme, ani o jejich zázemí. První mají Zemanův prezidentský program, prořízlé pusy a lídry nominované dvojicí Mynář-Nejedlý. Druzí… Proč vlastně ten plurál? Jde o „one woman show“ a paní Bobošíková je na to pyšná.

Komplikovanější to je se stranami, které pracují s dobře známou značkou. KDU-ČSL ušla za poslední léta ohromný kus cesty. Lidé jako Marián Jurečka nebo Jan Bartošek si křeslo ve Sněmovně zaslouží. Z mnoha dobrých důvodů by slušelo i hostům na lidoveckých kandidátkách, Václavu Krásovi a Ivanu Gabalovi.

Co si ale myslet o tvrzení lidoveckého předsedy Pavla Bělobrádka, jak moc je křivděno senátoru Jiřímu Čunkovi, známému expertovi na romskou otázku? Stojí u Bělobrádka výš Čunek, než humanista Petr Pithart? Z předvolebních novin KDU-ČSL jsem se také dočetl o „puči“, který v Ústavu pro studium totalitních režimů smetl Daniela Hermana, lídra pražské kandidátní listiny.

Něco o tom vím, vždyť - použitou terminologií - jsem jedním z pučistů. Buď jak buď, jeden z nejctihodnějších lidovců, Petr Pithart, svůj postoj vyjádřil přijetím členství v nové Vědecké radě ÚSTR. Stojí u Bělobrádka výš Herman, než Pithart?

Každý nechť si sám dovodí, co to o lidovcích vypovídá.

U zelených vnímám jiný problém. Varovná je intenzita jejich debat o účasti ve vládě podporované komunisty, do níž jsem se i já v létě připletl. Nejde jen o závan antikomunismu, tato úchylka je docela rozšířená. Jenže kde se zelení vidí ve vládě? A ocitnou se ve Sněmovně? Jistě, je vhodné mít ujasněné zásadní etické principy před přijetím ústavní odpovědnosti. Ale politiky by nikdy neměla opouštět soudnost.

Šlo by se uklidňovat, že jistý fanatický hlouček Stranu zelených opustil a zamířil do LESa. Tím se ale jen vyjevila další slabina aktivistických subjektů nalevo od středu: nesehranost, paličatost, individualismus.

Vzpomeňme na přemety zelených a časté odchody, jejichž protichůdnými symboly v posledním období jsou Martin Bursík a Jan Korytář. A je dnes SZ imunní před uctívači amerických vojenských radarů a drsné sociální politiky?

Zranitelné jsou i velké partaje. Mydlení schodů v ČSSD jsme dobře viděli v létě. ODS skrývá kmotry. TOP 09 upozaďuje Miroslava Kalouska - a přitom všichni ví, že on je vrchní loutkář. Komunisté vedle sebe nabízejí Martu Semelovou i Jiřího Dolejše. Varovné? Možná. Ale jsme už zvyklí, vždyť to v těchto stranách tak je dávno. Jejich profil tím však netrpí, jako to sledujeme u drobnější konkurence.

Važme si každého voliče, který je ochoten dorazit o víkendu k urně a umí vyargumentovat svůj výběr. Co nás na demokracii nejvíce dopaluje, má zároveň svoje nenapodobitelné kouzlo. Můžeme si například dovolit volit tak, aby se věci nehýbaly, ale jen konzervovaly. Třeba se již za pár dnů vrátíme v čase a budeme – stejně jako v roce 2010 – na počátku volebního období, v němž žádná změna nepřijde.

Snesitelné malé strany zůstanou před branami Sněmovny, novinkou v ní zato bude hnutí, které slibuje nové poměry, o nichž tak trochu tušíme, že budou oligarchické. Levice bude obklíčena, reformy reforem v nedohlednu a v posmutnělé sociální demokracii vzroste poptávka po novém stylu – okázalejším, prvoplánovitějším, zemanovštějším…

Rozhodnutí přijmeme sami. Hlavně aby každého z nás hřálo u srdce i měsíc po volbách.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.