Problém je jinde

Politik, stejně jako básník, hledá v rozervaném světě asociace a záblesky, jenž člověka přivedou k vysněné katarzi, kterou můžeme volně přebásnit do lidového (byť neúplného) trojlístku: blahobyt, svoboda, spravedlnost.

Politika civilizovaného světa je sice protínáním siločar nejrůznějších zájmů, ambicí a pomyšlení získat a udržet si vládnoucí pozici všemi, vesměs legálními, postupy, přesto je nejvíc blízká básnění, ačkoliv není příliš poetická, má svou nezaměnitelnou poetiku. Stranické programy, ovšem zejména konstrukce idejí, které jsou za nimi, jsou bezesporu nanejvýš metaforami světa, který si nesvedeme ani představit.

Politik, stejně jako básník, hledá v rozervaném světě asociace a záblesky, jenž člověka přivedou k vysněné katarzi, kterou zde můžeme volně přebásnit do lidového (byť neúplného) trojlístku: blahobyt, svoboda, spravedlnost.

Politická touha po blahobytném, spravedlivém a svobodném uspořádání světa je trvale marná, ne jinak, než básníkova tužba po lásce, Bohu a štěstí, abychom zmínili něco příkladů z poezie (opět - jak jinak - neúplně).

Bez snů a tužeb v politice se ovšem neobejdeme, stejně jako bez poezie, o které si leckdo naivně myslí, že je již pohřbena, aniž si uvědomuje, že hodíme-li do hrobu básníka s jeho čtyřveršíky, letíme hned za ním.

Dělící čára veřejného života v Česku dnes nevede mezi světem sociální lyriky levice a cynickými epigramy pravice. Demarkační zóna odděluje básníky a prozaiky, bez ohledu na talent, charakter a předpoklady jednotlivců té které skupiny. Zde není rozdílu mezi Kalouskem a Sobotkou, Kubou a Filipem, Bělobrádkem a Liškou. Všichni jsou básníky politiky. Každý z nich žije představou uspořádat svět dle politických pravidel.

Výchozí báseň, tažná myšlenka konstrukce společnosti, je abstraktním východiskem dalších pohybů. Básníci politiky nabízejí čtenářům (voličům, občanům) imprese, nikoliv jen proto, aby ti v nich našli zalíbení a poslali je do Parlamentu, ale z přesvědčení, že lze nějak proměňovat svět.

Většinou tak činí nevědomky, třeba se i domnívají, že jsou v politice proto, aby si užívali benefitů, kradli nebo hledali daleko od domova - ve velkém anonymní mraveništi - záletnické známosti. Není tomu tak.

Platí to v poezii i správě věcí obecného blaha, kdo jednou začne s verši, musí nahlas počítat: každé jedno slovo může někdo číst, kvůli němu se i zabít, zamilovat, opít. Básník nese veškerou odpovědnost, bez výraznějšího vlivu na výsledek, samozřejmě, může psát dobré verše, to ovšem důsledky jen násobí.

Akrobacie moderní politiky spočívá ve schopnosti nejen číst mezi řádky, důležitější je nenastolování konečných pravd, namísto nich koncentrované existenciální hledání. Poezie, stejně jako politika, je cesta, nikoliv řešení, ačkoliv politici v předvolebních kampaních tvrdí opak. Řeší doopravdy cokoliv a kdekoliv.

Náročnější, avšak poctivější, pro publikum i je samé, by byla nabídka poutě, nikoliv mety, která je v tzv. postmoderním světě tolik individuální, že ji de facto nejde správně zaměřit, natož bezchybně formulovat.

Český politický systém není nemocný, ale nešťastný. Trápení tkví především z nabídky fantastických řešení a absolutní absence východisek. Polistopadová soutěž politických stran (výrazně se nijak nelišící od zbytku západního světa) je konstruována jako prostor pro vytváření podnětů relativně bohatému, gramotnému a svobodnému člověku, z nichž si vybere, než detenční ústav s nepřetržitou službou.

Neohrožuje nás korupce, zbobtnání či destrukce sociálního státu, paralýza veřejné správy, ale útěk od samotné podstaty politiky. Vyměníme-li v nejbližších volbách politiky básníky, přiznejme si, že někdy šmíráky až hanba, za prozaiky, kteří půjdou podle nakreslených tezí kupředu, čeká nás nikoliv zásadní obrat, jak noví prozaici slibují, ale možná konec demokratického systému, jak ho nyní - po mnoha desetiletích - konečně můžeme zažívat.

Všechny politiky zastoupené v rozpuštěné Sněmovně můžeme považovat za básníky, jedinou výjimkou jsou Věci veřejné (a jejich metamorfózy), které byly od počátku subjektem sdružujícím spíše prozaiky. Jejich nástupcem je hnutí ANO.

Ať nedojde k nepochopení. Nejde o jednotlivé poslance nebo kandidáty stran, které o zvolení usilují. Profesor Zlatuška nebo diplomat a herec Stropnický a konečně i sám guru Andrej Babiš jsou nepochybně lidé, kterých je třeba si vážit. V profesním životě dokázali víc, než většina z nás.

Lidsky je možné k nim mít větší důvěru, než ke stávající gardě politiků, přesto od nich hrozí největší nebezpečí. Jejich úhlem pohledu je změna politického myšlení. Žádné velké debaty, prostor pro jinotaje, budeme tvrdě makat na programu, který jsme nastolili.

Umíme si vůbec představit, co by se stalo, kdyby některá ze stran splnila doslova všechny body, které romanticky vepsala do volebního programu? Existuje něco strašlivějšího? U nového ambiciózního subjektu s chutí řídit svět manažersky, nikoliv politicky, tato obava existuje, ačkoliv pro příští čtyři roky jistě v mantinelech daných dalšími parlamentními hráči. Stát není firma, bylo řečeno mnohokrát. Ale na banální příměr, že v žádné firmě (rodině) neprobíhají co čtyři roky volby, jako by všichni zapomněli.

Chyby parlamentní demokracii posilují. Soudobá garnitura zlodějů a korupčníků, která se (jistě ne dominantně) v politice pohybuje, ví, že páchá nemravnost. Sofistikovanější přístupy používané politickou elitou k odsávaní společných peněz nejsou jen důkazem, že odvážněji a efektivněji pracují justiční složky, ale že samotní aktéři přistupují ke svému jednání odpovědně. Vědomě porušují pravidla systému, což je hanebné, nicméně nezpochybňují principy, na nichž systém stojí, to je klíčová zpráva a je dobrá.

Tedy, ani ne pár týdnů před předčasnými volbami je český politický prostor nešťastný, snad šafářův dvoreček nebyl více, ale je plus mínus zdráv. Není důvod pro léčbu, kterou ordinuje nové uskupení ANO podnikatele Andreje Babiše. Makat můžeme sami, od politiků nežádejme konkrétní, ale zobecnění situací, které budou aplikovatelné pro všechny, taky proto potřebujeme nejrůznější verze politických stran.

Budou Hašek, Němcová, Pospíšil nebo Dolejš konečně psát dobré básně? Nejspíš ne. Ale v našem čase jde o zachování samotného žánru.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.