O dvacet let později

Aleš Debeljak

Ve spolupráci s literárním čtrnáctideníkem Tvarem zveřejňujeme esej slavného slovinského básníka Aleše Debeljaka o zklamání z vývoje na Slovinsku.

V létě roku 1991 jsme získali důkazy, že příběh slovinské identity se napájí ze dvou zdrojů. Jeden reprezentuje verš Franceho Prešerena: „Neděsí je tolik příkrov noci v zemi temné/ jak pod jasným sluncem dny poddanství“, ten druhý verš z partyzánské písně: „Ve Slovinsku jsme my pány“. Slovinská identita nevychází jen ze symbolického, ale také z předmětného, z odporu k okupantovi.

Členové teritoriální obrany a příslušníci policie v létě roku 1991 v boji s jednotkami Jugoslávské lidové armády využili historickou zkušenost partyzánského vojska, založenou na znalosti domácí země a také na lásce k ní.

Tím dokázali, že mýtus o slovinském poddanství je ve skutečnosti jen mýtem, vymyšleným příběhem; dokázali také to, že obrana vlasti znamená čin, který nakonec dodává smysl osobnosti každého jedince. Jestliže se člověk dostane k plnému uskutečnění svého já až ve vztahu k širšímu společenství, pak být bez vlasti znamená být odsouzen k okleštěnému životu.

My Slovinci jsme své rozhodnutí pro plnohodnotný život dokázali desetidenní válkou. Někteří z nás tu válku nepřežili. Nám ostatní, kteří jsme to štěstí měli, zůstaly vzpomínky. Co jsou vzpomínky? Jsou to úlomky a dojmy z včerejšího světa, které vyprávíme, než „kůň za koněm kolem proběhne / a všichni pomalu směřují k zániku“, jak píše Rainer Maria Rilke v básni „Kolotoč“.

Tedy? Tedy: nouzové barikády ze zelených městských autobusů, na které jsem s údivem narazil ve čtvrti Šiška na Celovecké třídě, když jsem se brzy ráno vracel na kole ze staré Lublaně, kde jsem minulou noc, kdy byly „sny dovolené“, vesele popíjel před galerií ŠKUC spolu s rozvernou skupinou známých i neznámých; hořící automobily; jednotky příslušníků teritoriální obrany, kteří před pár dny ještě četli Aristotela nebo prodávali elektroniku, teď se samopaly v rukou brání budovu parlamentu; rozbitý a zašpiněný byt v obci Gornja Radgona, který vojáci JLA přeměnili na kulometné hnízdo; ustaraná tvář ministra zahraničí Dimitrije Rupela, s nímž jsem kdysi debatoval o postmodernismu a teď ho vidím u rychlého oběda na zahrádce hotelu Holiday Inn s ozbrojeným tělesným strážcem; Jim Clancy, reportér CNN, jenž navzdory zkušenostem z libanonské občanské války nemůže uvěřit svým očím, když vidí nekontrolovatelnou agresi svazové armády, která si navíc odvezla značnou „válečnou kořist“ z bezcelních obchodů; příliš velká neprůstřelná vesta, kterou nosím jako tlumočník americké televizní stanice; v redakci časopisu Nova revija, neoficiálním štábu pro komunikaci se zahraničními novináři a intelektuály, rázem zblednou tváře přátel spisovatelů (vlastní tvář nevidím) — to armádní mig někde nad hradním návrším překonal rychlost zvuku; zdi kanceláří a srdeční chlopně, chvějící se stejným rytmem; armádní specialisté, střílejícá z vysokých oken; tenký pramínek písku, který se na Gregorčičově ulici sype z hromady špinavě šedých pytlů v zákopech; dlouhotrvající obřady civění na obrazovku s přáteli v Čurkiho bytě naproti parku Tivoli, přepínání ze slovinského televizního kanálu na srbský, z chorvatského na nadnárodní Yutel; až po filtr vykouřené cigarety na balkoně a hrůzu při zjištění, že žijeme to, na co jsme se kdysi dívali v populárních akčních filmech; slzy strachu a hrdosti; válka ve Slovinsku, válka o Slovinsko.

A dnes?

Dvacet let po pádu východoevropského komunismu nezavládl liberálně demokratický řád, jak doufali mnozí místní obyvatelé i centra moci na Západě. Zavládl globální korporativní kapitalismus, jak si přálo ještě mnohem více lidí po celém světě.

Z tohoto pohledu není ani Slovinsko žádnou výjimkou.

Před dvaceti lety ve sporu mezi velkými příběhy, které vypráví o příslušnosti k širšímu společenství (nacionalismus, internacionalismus, kosmopolitismus), zvítězil nacionalismus. Nacionalismus jako poslední stádium komunismu je pevně v sedle ve všech postkomunistických zemích a zřetelně sílí také ve starých členských zemích Evropské unie. Slovinsko ani z tohoto pohledu nepředstavuje výjimku.

Ovšem Slovinsko před dvaceti lety výjimečné přeci jen bylo. Muselo vykonat víc než pouhou jednu proměnu: muselo odmítnout komunistický režim, získat plnou suverénnost a osamostatnit se od (jugoslávské) svazové republiky.

Vzhledem k obtížné trojjediné proměně vzalo společenské sebevědomí rychle za své. Vysoký stupeň shody mezi elitami a obyčejnými lidmi ho následoval vzápětí.

My Slovinci jsme tehdy před dvaceti lety měli příběh, který dával smysl společnému životu v osudovém trojúhelníku mezi Piranem, Jesenicemi a Murskou Sobotou. Ten příběh je prostý. Chtěli jsme se stát normálními občany normálního demokratického a kapitalistického evropského státu.

Můžeme proti tomu protestovat, můžeme před tím utíkat, nemůžeme se však před tím schovat: poznamenalo nás jugoslávské dědictví. V těch nejhorších případech se výmluvně a názorně koncentruje v adjektivu byzantinský, odkazujícím na falešné pokrytectví, intrikánský rozum a rafinovanou bezohlednost.

V dnešním Slovinsku lze byzantinskou tradici tohoto druhu vidět v nebezpečně automatickém přesvědčení, že se svět dělí na naše a jejich. To znamená, že nám chybí občanské vědomí. Občanské vědomí je totiž slepé k etnickým, pohlavním a třídním rozdílům. Navíc: občanské vědomí vyžaduje odpovědnost za společné záležitosti, a to tak, že se odvolává na solidárnost mimo kategorie národa, protože si přeje začlenit každého a všechny, kdo žijí ve státě.

Tehdy jsme očekávali, že demokratické politické strany budou jen nástroji pro správu společných záležitostí. Během debaty o mentalitě, která zasáhla život v socialistickém Slovinsku, nové politické strany v kapitalistickém Slovinsku usilovaly o to, aby vlastnímu úzkému programu podřídily architekturu vznikajících demokratických státních institucí, určených k řízení širokého společného života.

Dnes máme co do činění s vládou stranokracie, v jejímž rámci se každá myšlenka na společné dobro stane obětí partikulárních zájmů.

Tehdy žila naděje, že se slovinský člověk změní a zrodí se slovinský občan, informovaný a kritický jedinec, který není lhostejný ke společným záležitostem.

Dnes občana už prakticky úplně vytlačil spotřebitel, kterému jsou společné zájmy zcela fuk.

Osvobození je jednorázový čin, svoboda je stav, který je třeba udržovat. O svobodu je třeba se stále znovu snažit, den co den.

Pokud si neuvědomujeme, že — odpusťte mi ta velká slova — ona historická odpovědnost, která nám byla uložena plebiscitem 23. prosince 1990 a rozhodnutím o vyhlášení nezávislosti 25. června 1991, ještě nevyhasla s tehdy odevzdaným hlasem pro, ale dál trvá v hlavách a srdcích slovinských občanů, pak jsme ztratili přesně ten smysl osvobození, který cílí na etickou solidaritu. Etická solidarita v hledání společného dobra totiž zná pouze politické soupeře, nikoli však nepřátele.

Tehdy jsme si my Slovinci velkou většinou přáli samostatný stát. Dnes je toto přání už dvacet let skutečností. Se skutečností přišla také nelibost. Neboť z „jugoslávské Atlantidy“ jsme si v kulturním batůžku přinesli zkušenost, že stát je jakýsi cizí, odcizený a vtíravý symbol moci.

Současný slovinský stát zjevně stále ještě chápeme odcizeným způsobem. Přesněji řečeno: než jsme se naučili pěstovat důvěru ke státním institucím, odcizili nám ji předáci stran a jejich četní nohsledi.

Společný příběh, který dával smysl slovinské společnosti v době transice, byl vypotřebován. Nový nemáme. Mnozí jsme z toho rozčarováni. Aby mohl být člověk rozčarován, musí být nejprve okouzlen.

Tehdy bylo okouzlení samostatným slovinským státem velké.

Dnes je rozčarování hluboké.

A nejhorší bude zlost.

Ze slovinštiny přeložil Aleš Kozár

Text zveřejňujeme v rámci spolupráce s literárním čtrnáctideníkem Tvarem, v jehož 15. čísle vyšel.

    Diskuse
    October 9, 2013 v 4.59
    "Aby mohl být člověk rozčarován, musí být nejprve okouzlen."
    To je naprostá pravda.
    Z tohoto důvodu je úplně nejlepší vůbec se nenechat okouzlit. Někteří lidé ale bez okouzlení nemohou žít. Pak je nejlepší nechat se okouzlit jen tím, co nás nikdy nemůže zklamat.
    October 9, 2013 v 12.19
    Nežije autor, stejně jako velká řada lidí, v určitém bludu? Nesní sen, o demokratickém Západě, který je v přímém protikladu s postkomunistickým Východem? Nehledá nešváry současného režimu v postkomunistickém dědictví, místo aby přiznal, že se nám ten kapitalismus prostě nějak nevydařil? A to všem, bez ohledu na světovou stranu?
    Kolikrát jsem už slyšel, že naši kapitalisté se chovají, tak jak se chovají, jen proto, že tu neseme neblahé dědictví komunismu. Že ti nejbohatší jsou synové komunistických kádrů.
    Pravda je ale spíš ta, že ti nejbohatší jsou častěji veksláci a pinglové, než nějaké stranické kádry. A ti bohatí /bývalí/ členové KSČ byli tehdy jen pěšáci.
    Lépe je na tom Západ s legislativou. Zatím, neboť se zdá, že demokratičtější zákony ve prospěch těch dole, byly přijaty ještě před rokem 89, aby kapitalismus vůči socialismu vypadal lépe. Po roce 89 to už ale nebylo třeba a ochrana slabších se rozplývá jak dým nad vodou.
    Slovinsko, stejně jako ČR, je v EU. S ní půjdeme ekonomicky nahoru, nebo dolů. Domnívám se, že stejně jako u nás nám, i ve Slovinsku už jim toho moc nepatří. Stejně jsme na tom byli v tom, že nám bylo zvenčí podkuřováno, jakými jsme na Východě ostrůvky demokracie, jakými že se staneme ekonomickými tygry Východu. V hloupé pýše jsme pohrdali našimi východními sousedy. Pak přišel logický pád na hubu. Místo toho, abychom přiznali, že jsme byli hejly, teď za svou situaci viníme předešlý režim. Je to jednoduché, nemusíme přiznávat, že jsme byli pitomci. Jenže je to k ničemu, neboť kdo se nepoučí ze svých chyb, bude je opakovat stále.
    October 9, 2013 v 20.02
    Já myslím, že v bludu nežije, že se jen pokouší vyjádřit naladění většiny obyvatel Slovinska. Jestli výstižně nebo ne, to nemohu dost dobře posoudit. Mě už kolikrát napadlo, co když se ta liberální demokracie na Východě (kupříkladu u nás) nevydařila nejenom kvůli objektivním příčinám, t.j. kvůli rozpínajícímu se globálnímu kapitalismu a tomu všemu, co zmiňuje pan Ševčík, ale například také proto, že převážná část obyvatelstva střední nebo východní Evropy na ni prostě nemá odpovídající psychologické vlastnosti, což může souviset s historickými vlivy sahajícími až do dosti daleké minulosti. Všude přece nemůže fungovat stejná forma správy.
    October 9, 2013 v 21.24
    Pořád toužíme po změně, ale nepřipouštíme si, že především se musíme změnit my sami.
    October 10, 2013 v 12.07
    Užívali jsme s Němci, hlavně těmi východnimi /jižními/ společný prostor po stovky let. Proč by naše psychologické vlastnosti měly být tak výrazně jiné? Když tak, tak jedině proto, že po většinu společného soužití jsme tu byli občané druhé kategorie a necítili jsme, že by monarchie byla naším státem.
    Spíše ale u nás kdysi zapracovala, v souvislosti se Západem, fantazie. Turisté přijíždějící v Mercedesech, hollywoodské sny předvádějící obrovské bohatství, to vše v nás vyvolávalo bludné představy o životě za železnou oponou. A tak jsme se po Listopadu domnívali, že tohle vše teď budeme mít i my. Ale ono se nám dostalo spíše rubu tohoto přepychu. Úkol neoliberálů tedy byl, jak lidem vysvětlit, proč jejich představy nebyly realizovány. Nejlepším řešením bylo, svést to na bývalý režim. Komanči zpočátku také sváděli své neúspěchy na to, že lidé ještě nejsou dostatečně převychovaní.
    Já nemám rád tohle národní sebemrskačství. Na Západě jsem už několikrát byl a vím, jak dokáží chovat jeho občané. U nás by stačilo, aby legislativa přijala stejně tvrdé zákony a umožnila jejich uplatňování, jako na Západě. Ta forma správy by právě proto tohle měla být stejná a pevně věřím, že by se s ní lidé srovnali dříve, než s plánovitým chaosem a zmatkem, z kterého určitá skupina bohatne.
    October 10, 2013 v 17.16
    Nejde o sebemrskačství, to také odmítám. Ale jde o to, co pravil už kdysi dávno Sokrates: "Poznej sám sebe". Dá se to vztáhnout i na národ. Ti, kteří se znají, vědí co je pro ně dobré. A vědí taky, co mohou sami od sebe očekávat.
    A pokud jde o "komanče", tak ti měli v mnoha věcech pravdu.
    October 11, 2013 v 0.29
    "Aby mohl být člověk rozčarován, musí být nejprve okouzlen."
    - to myslím velice dobře propojuje zde nastíněnou Slovinskou zkušenost s tou Československou a pak už jen Českou. Jestliže Slovinci byli okouzleni samostatným státem, ve zdejším prostoru asi panovalo okouzlení svobodou: lidé mohli svobodně cestovat, nakupovat, podnikat, číst a vydávat knížky, stavět si domy kde chtěli a jaké chtěli.

    I politici mohli svobodně, bez souhlasu Moskvy, rozhodovat, jak naložit se svým státem - a právě ti přinesli první velké rozčarování: o rozdělení Československa totiž rozhodli zcela "svobodně", dokonce ani vlastních obyvatel se nezeptali. A myslím, že právě někde taky je jeden ze zdrojů i mnoha následných rozčarování: stát totiž nepatřil a nepatří politikům. Není jejich. Nemohou o něm rozhodovat "svobodně", stejně jako nemohou "svobodně" rozhodovat o jakémkoli státním majetku.

    A právě toto mi přijde jako neblahé dědictví minulého režimu, který je stále nějak přítomný, totiž pocit, že politik "může rozhodovat". Proto jsou mnohé zákony "ode zdi ke zdi" - protože jedni politici rozhodli tak, a pak nějací jiní politici jinak. A odtud pramení i ony neustále zklamávané naděje voličů, že noví politici přinesou onu vytouženou "změnu".

    Ne ne, politici nemohou rozhodovat. Ti musí především naslouchat (lidem), poslouchat (ústavu, zákony a plány) a vyjednávat (mezi sebou). Reprezentovat ty, kteří jim dali svůj hlas. A takto zažehnávat společenské konfllikty.
    October 11, 2013 v 5.35
    Ještě panu Ševčíkovi.
    Píšete: "ta forma správy by právě proto tohle měla být stejná".
    Copak ona není? Liší se snad naše zákony a ústava nějak výrazně od těch západoevropských?
    Forma je podle mého názoru stejná. Ale obsah je jiný.
    Ostatně si myslím, že ani na tom západě už to není, co bývalo. Asi se obsah taky mění.
    October 12, 2013 v 11.07
    Forma vlády nebo politické správy má určitě velký význam. Ale začíná se mi zdát, že ještě mnohem důležitější je to, co vládne (nebo nevládne) v lidských srdcích.