Blížili jsme se k česko-německé hranici v Rozvadově a honem štrachali v taškách své pasy, vlastně ještě vonící novotou. Začátkem devadesátých let, dávno před Schengenem.

Doprovázel jsem tatínka na jeho cestě za německými čtenáři, na jednu z prvních jeho besed v nových poměrech. Stáčíme okénka auta, celník v uniformě, stísněný pocit. Tréma, abych zastavil přesně na čáře, úslužně, aby nás celník mohl obsloužit, aniž by se musel pohnout.

Pasy ale nechce, naopak nám kyne, abychom pokračovali v jízdě. Ostražitě se sunu hraničním prostorem čekaje, že nás perlustrace dozajista nemine — ostatně máme nové pasy, ať víme, jak fungují, máme na to nové právo. Nic. První selská stavení na bavorské straně.

„To je zázrak,“ říká tatínek a pas zase sklízí do tašky. Vzpomíná, že v jeho životě je to poprvé, kdy tak závažnou hranici lze tak snadno překonat. Snad od doby Aloise Beera, kdy se ještě chodilo do Vídně na vyučenou. Protektorát.

Po válce zóny a stálé legitimování. A pak jako by pro nás svět končil nabitými dráty. Všichni jsme zůstali týmiž — a taková změna. Němci a bratři, je toto možné? Největší dílo dvacátého století! A nic se nemuselo nákladně budovat ani složitě vymýšlet. Jak geniální!

Na tuto cestu jsem si vzpomněl, když jsme čekali v autobusu na ukrajinsko-slovenské hranici při cestě z Užhorodu. Já úplně zapomněl, že Užhorod na řece Už, učili jsme se Uh, leží přímo na této hranici, jako by mu na Slovensko, do Evropy osudově chybělo jenom pár metrů. Bratři Rusíni, Slované — a jak rozdílné dva světy.

Při cestě zpět vám na hranici vezmou pasy, pak je rozdají, autobus popojede pár metrů, vezmou vám pasy, pak je rozdají, ale někomu už ne a toho z autobusu vykáží, pak zase popojedete a procedura se opakuje, aby vás nakonec nahnali do budovy k pultu, kde skut skutoucí vyndáváte před očima celníků kalhoty zhvízdané karpatským blátem ve frontě mlčících lidí, povětšině Ukrajinců, dělníků, kteří k nám jedou vytvářet jedny z mála skutečných hodnot, jež vedou k rozkvětu naší vlasti. Muž před námi má vskutku v tašce pracovní rukavice.

Teprve kousek za hranicí znovu zastavujeme, abychom mohli jít svobodně na záchod. Od hranic na Michalovce a dále do Košic vede silnice zhruba z dob prezidenta země Podkarpatoruské Antonína Rozsypala, tedy z časů budování naší vlasti, a to včetně Užhorodu, Mukačeva či Chustu.

Autobus se plouží slovenskými obcemi předpisovou rychlostí a člověk si uvědomuje, jak správní obvod, který by přirozeně ještě patřil k Užhorodu, je příkře rozdělen na dva světy, k nimž patří nejen společná krajina s karpatským masivem, ale i společní lidé se společnou historií. Možná je to jedna z nejostřejších, a tím i nejnepochopitelnějších hranic v Evropě.

A přitom: Vzpomínám si na rok 1967, kdy náš skautský vodácký oddíl, působící pod TJ Slavoj Vyšehrad, rozbil svůj letní tábor poblíže vesnice Runina, odkud bylo na Kremenec (1221 m nad mořem) na československo-polsko-sovětské trojmezí, jen co by dvakrát dohodil.

Na ten jsme také přes Novou Sedlici vystoupali a překvapilo nás, vlastně nás to vůbec nepřekvapilo, že po hranici mezi námi a SSSR běží jen úzká pěšinka v borůvčí, čas od času lemovaná celkem rzivou cedulí s upozorněním, abychom tuto hranici nepřekračovali.

Což jsme jednoho dne naprosto neudělali a z hřebene zhruba na východ od Nové Sedlice v rámci dvoudenního výletu mužstva naopak sestoupili po historické (a bolševníkem - o němž jsme nevěděli, že je to on) bohatě zarostlé cestě do Stužice, kde v místním konzumu měli na rozdíl od Sedlice i o cosi více než pouze nepředvařenou rýži.

Dívali se tam na nás jen o málo udiveněji než na naší straně, ale nikdo nás nezatkl ani neudal, a těm lidem jsme rozuměli stejně obtížně jako v našem Uliči či Ubľe.

Ostatně byl to podobný výlet, jaký popisuje ve své vzpomínkové knize (Návrat na Podkarpatskou Rus) Miroslav Rychlík, jenž ve třicátých letech žil v Malém Berezném (dnes Ukrajina) a do sousední Ubľy (dnes Slovensko) podél (slovensko-ukrajinské) říčky Ubľa jako kluk často chodil za kamarády.

Podobně od Uliče teče přes hranici říčka Ulička, která se v ukrajinském Velkém Berezném vlévá do ukrajinského Uže — probůh, copak to je nějaká Ukrajina?

Vlastně je mrzuté, ba strašné, že Evropská unie musí být na východě ohraničena tak debilní a nepatřičnou hranicí, která netvoří ani rozvodí. Chápu ji jenom jako pozůstatek historického traumatu z let 1938 až 1946.

Hranice je tak nepochopitelná a stejně nešťastná jako dějiny Podkarpatské Rusi, která v závislosti na politických tlacích a zvratech vyvíjela různé emancipační snahy, jejichž výsledkem jsou místo osvobození samé protektoráty. Aneb od Podkarpatské Rusi přes Zakarpatskou Rus až k Zakarpatské Ukrajině.

S Alenou Zemančíkovou jsme ty truchlivé dějiny zmařených nadějích četli stále dokola, historik Ivan Pop, v současnosti žijící v Chebu, je popsal jako politickou baladu, v níž proti běsům není naděje, protože svítat nikdy nebude a žádná modlitba nepomáhá.

Sluší se suše konstatovat, že ten starý Rozsypal, národohospodář a technokrat, kouře tlustý doutník, jim patrně kašlal na jejich stupňující se autonomní nároky, představované například guvernérem Beskidem, věda, že ocel se do Užhorodu vozí ze Slezska, stroje z Moravy, cement z Čech, stejně jako učitelé. Ráčej tedy vodpustit, autonomie až pak.

Bylo to krátké období osmnácti let skutečného vzmachu, v Užhorodě podnes viditelné, ba stále viditelnější, a tím i  ocenitelnější. Antonín Rozsypal zemřel v roce 1937, pochován je v Červené nad Vltavou, přes níž se auto s rakví plavilo na prámu a kde 8. května nad jeho rakví mluvilo dvacet řečníků, k nimž se tímto přidávám.

Přál bych Podkarpatské Rusi Slovensko s Evropskou unií a pro tu věc také něco udělám, možná uděláme. V létě bychom vystoupili na Kremenec, a pokud to bude jen trochu možné, jdouce po hranici k jihu střídavě ji překračovali a vraceli se jako by antlovým stehem, kterým obě země svými kroky, jak se patří, opět sešijeme a popiči s vašema kreténskejma kontrolama.

Na oficiální bázi se něco podobného děje: polští, slovenští a ukrajinští ochranáři přírody se dokázali domluvit na trilaterální ukrajinsko-polsko-slovenské přírodní rezervaci zvané Východní Karpaty, která je zahrnuta do světové sítě biosferických rezervací UNESCO.