Ondřej Neff si v Lidových novinách posteskl, že „fanatici islamismu z jedné strany a fanatici politické korektnosti ze strany druhé“ prý „pozvolna činí život na Zemi obtížnější až k nesnesitelnosti.“ (Spiklenecké teorie, 23. 9. 2013) Takový názor se v Česku — nebo aspoň v Lidových novinách — už stává normou.

Autoři, i ti inteligentní, používají výraz politická korektnost (a ovšem i islamismus, ale toto téma přenechám povolanějším) coby emblém jakéhosi zla — plíživého, ale přitom tak očividného, že se ledaskdy ani nenamáhají vysvětlovat, v čem má vlastně spočívat.

Druhým extrémem je rozmáchlý názor, že — jak se ve starším textu snaží obšírně doložit Vojtěch Belling — politická korektnost „prorůstá veškerou realitou politického, společenského i vědeckého diskursu dnešní západní civilizace“ a „destruuje základy, na nichž liberálně-demokratický systém stojí, a to daleko úspěšněji než jakákoli vnější ozbrojená síla“. (Ideologie politické korektnosti a západní civilizace, dostupné zde)

Zkusme se na celou věc podívat trochu střízlivěji a stručně probrat několik nejběžnějších výhrad proti politické korektnosti.

Politická korektnost zastírá realitu. O jednotlivých slovech tato výtka zjevně neplatí: každý snad chápe, že Rom označuje totéž co cigoš a postižený totéž co chromajzl (rozdíl je jen v pejorativnosti). Být politicky korektní často znamená prostě jen být zdvořilý.

Co se týče povšechných výroků jako „cikáni kradou“ nebo „cikáni dělají bordel“, pak opravdu nechápu, v jakém smyslu mají přesněji postihovat skutečnost. Příklad odjinud: kdyby teď někdo jen dokola opakoval „uhlobaroni vykořisťují lid“, také by nám to nepomohlo pochopit složitou situaci s dolem Paskov.

Politická korektnost je porušování svobody slova. Ústavní svobody tvoří složitý celek; nelze jednu vyjmout a učinit z ní míru všech věcí. Svoboda slova znamená, že mohu volně šířit své názory, nikoliv (jak už roku 1942 stanovil americký Nejvyšší soud) že mohu komukoliv po libosti sprostě nadávat.

Politická korektnost je zbabělost. Naopak projevem nevšedního hrdinství má být floskule „vím, že to není politicky korektní, ale“, po níž obvykle následuje nějaký hloupý a hnusný rasistický stereotyp.

Za protiromské výroky ovšem pisatelům nic nehrozí; naopak spíš mohou získat obdiv čtenářů. Pravým mistrem toho, jak se vemlouvat davům, a přitom se tvářit jako pronikavě uvažující disident, býval Václav Klaus; zdá se, že se ho stále víc autorů snaží napodobovat.

Politická korektnost je sebeklam. Jak nedávno v nechvalně známém televizním vstupu prohlásil Jiří Siostrzonek, „politicky korektní řeči“ se nesrovnávají se zkušeností člověka, který „bydlel například v panelovém domě, který je obydlen romskými obyvateli... A to je ta nepravda, to je ta faleš, na kterou si hrajeme.“

Už Karel Čapek si povšimnul, že „říci někomu pravdu znamená obyčejně vynadat mu; kdo se honosí, že každému poví pravdu, praví tím o sobě, že je hrubián, který vás na místě a s rozkoší urazí.“

Trefný je i Čapkův postřeh, že se vždycky mluví o tom, jak „opadaly luzné klamy a zůstala jen tvrdá skutečnost“ — nikdy naopak. U nás v Sudetech jsem už mnohokrát o někom slyšel „on je cikán, ale slušnej“. Tedy: jsi-li Rom, platí pro tebe presumpce viny — a musíš se setsakra snažit, abys podezření z neslušnosti vyvrátil.

Jistěže politická korektnost není žádný fetiš ani všelék; a jistěže může, utrhne-li se ze řetězu, působit směšně a snad i napáchat jisté škody. Její přepjatou podobu půvabně zesměšňují třeba různé parodie „politicky korektních pohádek“, jichž v USA vyšla už celá řada.

Všechno ale záleží na společenském kontextu. V USA politická korektnost souvisí i se snahou zlepšovat postavení znevýhodněných skupin pozitivní diskriminací (affirmative action); a ta má mnoho kritiků i z řad menšin.

V Česku se žádná pozitivní diskriminace neuplatňuje; a za situace, kdy mnoha městy létají rasistická hesla a zápalné lahve, bychom měli Romům vyjádřit hluboký vděk, že mezi nimi zatím nevznikla žádná obdoba Černých panterů. A nestydět se za to, že takový názor je politicky korektní.