Trochu nebanálna do toho zatím přežívání

Martina Dobrovolná

S blížící se zimou budou zase vzrůstat problémy, které trápí lidi bez domova. V ČR se zatím společnost snaží problém zaklidit, než aby s ním něco dělala. K jiným přístupům se můžeme inspirovat v zahraničí.

Potkávám je na ulici každý den a společně se mnou většina lidí více nebo méně spokojeně obývajících velkoměsta. První pohled při výstupu z trolejbusu padne na ně, sedící, ležící, případně spící na lavičce.

V posledním měsíci je tímto výjevem ohraničen začátek i konec mé jízdy MHD, ať jedu téměř kamkoli, protože také v zapadlejší části města, v okolí mého bydliště, si jeden nešťastník našel poblíž zastávky náhradní místo ke svému pozemskému pobytu. A že ten pobyt v globalizovaném světě už není to, co býval.

Jen velmi nerada píšu o banálních věcech, zdaleka nejen z toho důvodu, že je na nás chrlí masová (a často nejen komerční) média, dávkující divákovi každý večer malou porci ontologického bezpečí, aby byl vděčný, aby trochu zapomněl a aby se, pokud možno, moc nezajímal, a když už, tak o sebe a o své vzorce spotřeby, sebepojetí a veřejné sebeprezentace. Proč jinak tolik humbuku kolem kultu hvězd, kolem množství bulvárních pořádů o tom, jak žijí, milují a trpí (viz nejrůznější nevím kolikáté komnaty) české celebrity, když v prostorách měst umírají lidé jiní, ne tak zajímaví, ne tak úspěšní, hezcí, nebo? Jací vlastně? V čem je vlastně ten zásadní rozdíl?

Predominance vizuálna mluví jasně, na televizní obrazovky se rozhodně nehodí a jejich sociální původ je k podobné možnosti velice běžně ani nepředurčuje.

Často jsou duševně nemocní, závislí, pocházejí z finančně neutěšených poměrů, nebo mají za sebou opakované delikty. Někteří se dost možná snažili začít nový život, ale po pár společenských kopancích si pozvolna zvykli na dno. Když vás někdo opakovaně zmlátí a okrade o doklady, které pak prodá dál, možná se i vy jednoho dne přestanete snažit.

Ale dost spekulací. Vůle k lidskosti a alespoň základní zachování důstojných podmínek pro život, to je oč tu běží. Iluze o lineárnosti vědeckého pokroku jsou dávno pasé, přesto a právě proto je třeba se ptát, jakými způsoby lze myslet a vytvářet společnost, která navzdory svému technokratismu a důrazu na výkon, neztratí svoji lidskou tvář a pro své „lidské zdroje“ zajistí alespoň minimální podmínky pro humánní přežití. To už snad ani není otázka levice nebo pravice, to je otázka slušnosti a humanity a míra zvládnutí tohoto problému významným způsobem odráží vyspělost dané země.

Jsou země a města, která svůj přístup k sociálně znevýhodněným skupinám důkladně promýšlí. A to nikoli tak, že vyberou odlehlý prostor, kam odsunout nepohodlné jedince, nebo tak, že začnou rozvíjet úvahy o zřízení umýváren pro nahodilé „špinavce a smradlavce“ v městské dopravě, ale tak, že akcentují lidskou stránku věci, nabízejí pomocnou ruku a nebojí se sociálně vyloučeným připomenout, že také oni jsou stále a ještě pořád lidé.

Například v Paříži existuje kromě husté sítě neziskových a humanitárních organizací také institut tzv. les maraudes, tedy dobrovolníků, kteří na ulici aktivně vyhledávají bezdomovce, nabízejí jim kávu, nebo jim poskytují pomoc s vyhledáním správné ubytovny. Jedním z jejich úkolů je také zdánlivě velmi prostý akt, a to přátelský rozhovor s bezdomovcem nebo bezdomovkyní, kteří už si na zájem ze strany veřejnosti často odvykli.

Mimo to funguje v Paříži také nonstop telefonická linka, na kterou mohou volat lidé, kteří na ulici najdou „člověka v nouzi“. Pracovníci linky disponují aktualizovaným seznamem volných míst v ubytovnách a jsou tak schopní bezdomovce vyexpedovat na správné místo.

A do třetice zde mají „zimní plán“. Slovo plánování nese v českém kontextu značně negativní konotace, to ale ještě zdaleka neznamená, že by mělo být snad ze zvyku, z obavy nebo možná pro jistotu úplně zavrhováno. Součástí zimního plánu je například manuál pro bezdomovce nebo seznam míst, kde je přes zimní období dostupná pitná voda. Výjimkou nejsou ani organizace, které bezdomovcům pravidelně rozváží teplá jídla, nebo jim rozdávají rukavice, šály a další oblečení, které je má ochránit před největším mrazem.

Je to trochu lepení sociálních děr ex post poté, co vznikly, nemíří se možná k samotným příčinám, ale důležité je, že pozornost je namířena určitým směrem a problém nezůstává mimo zájem společnosti, pracuje se s ním a připisuje se mu potřebná důležitost. To se v českém kontextu zatím neděje, alespoň ne v dostatečné míře.

Blíží se zima a téma bezdomovectví tím získává na aktuálnosti a naléhavosti.

Nebuďme proto banální, závažno nás potkává každý den na ulici.