Blíží se předčasné volby a tak na ně narazíte prostě všude — v metru, na zastávce tramvaje, do očí bijící běloskvoucí či oranžvoskvoucí billboardy. V minulých týdnech zase téměř nebylo možné otevřít noviny nebo zpravodajské servery, abyste nenarazili na další jméno veřejně známé osoby, která podepsala spolupráci té či oné politické straně nebo uskupení. Objevíme mezi nimi herce, aktivisty a aktivistky, spisovatelku, novináře, fotbalisty i další „nepolitiky“.

Tváře místo programu

Tento fenomén se objevoval také v minulých parlamentních volbách, kdy se na potenciální voliče ze všech stran culila neústupná tvář novináře Radka Johna, ale i při první prezidentské volbě před necelým rokem. Jistě si vzpomínáte na zástupy herců, zpěváků, umělců, intelektuálů, lékařů a samozřejmě aktivistů, kteří se šikovali za tím nebo oním prezidentským kandidátem, točili fanouškovská videa (zde nebo zde i videa agitující proti některým kandidátům (zde nebo zde).

Samo o sobě na tom není nic špatného — koneckonců zájem méně či více známých a významných osobností o politiku může do veřejného prostoru přivést debatu o politice i v jiné rovině, než nadávání u piva. Problém ale nastává v momentu, kdy se ze sféry stranické politiky vytrácí složka ideová a programová právě na úkor lovu na „celebrity“. V kontextu prezidentské volby to koneckonců bylo poměrně pěkně vidět na případu Karla Schwarzenberga (a o trochu méně i na případu Miloše Zemana), kterému se díky profesionálnímu politickému marketingu a právě armádou uznávaných tváří za sebou podařilo ze sebe udělat něco mezi polobohem a otcem vlasti. Ze Zemanovy tváře v současné kampani zase chce těžit jeho osobní strana, která do svých řad angažovala například veřejnosti poměrně známou ekonomku Ilonu Švihlíkovou nebo fotbalistu Jana Nezmara.

Z hlediska programu, pokud jej tedy nemáte v hlavě oscanovaný, jsou ale zároveň dvě nová uskupení poměrně nečitelná. Babišovo ANO vyvolává baťovské sentimenty, pravděpodobně bude podporovat podnikání, nejspíš různého druhu a v různých kontextech, protože to je koneckonců jediný obor, ve kterém se zakladatel hnutí aspoň částečně vyzná. SPOZ může těžit z prezidenta za svými zády a také toho, že je rámovaná levicově, i když pochopitelně v mnoha aspektech používá slovník „parazitování“ osvojený v minulém volebním období ODS a TOP09 a to zejména v oblasti sociální politiky.

Nedá se tvrdit, že zavedené nebo zavedenější strany jako je ČSSD, ODS, KSČM, ale i KDU-ČSL nebo TOP09 by měly nějak zásadně propracovanější nebo čitelnější program, na rozdíl od nových subjektů se ale mohou opřít o určitou zkušenost s typy politik, které v minulosti prosazovaly. Marketingově řečeno — o značku, která má určitou tradici, se kterou si volič/konzument asociuje určité hodnoty a ideje. Právě proto mohou být potenciálně daleko čitelnější než nové a nezavedené subjekty.

Výchova politiků v Čechách?

Angažmá odborníků a známých osobností může mít pochopitelně více příčin — jednou z nich je pochopitelně marketingové hledisko. Zastřešení se známou tváří, která má určitou důvěryhodnost, může straně celkem nenásilným způsobem pomoci vyprávět svůj vlastní „příběh“. Další, pro stranickou politiku poněkud závažnější příčinou, je nedostatek zajímavých tváří ve vlastních řadách a to jak po stránce odborné, tak po stránce členské. Místo řešení právě tohoto problému, který může mít své kořeny ve stránce programové, organizační i ideové, se strany a to i ty zavedenější obracejí čím dál častěji na lidi zvenčí a to nejen ohledně podpory kampaně, ale i přímému zapojení na kandidátce do těch nebo oněch voleb.

Pokud se tento trend ve větší míře rozšíří právě mimo nově vznikající a marketingové subjekty, strany pravděpodobně automaticky rezignují na poněkud zdlouhavou aktivní výchovu politických leaderů ve vlastních řadách. K tomu by jí nemusela sloužit jen občanská sdružení v podobě různých mládežnických organizací, ale i transparentní podmínky „kariérního vzestupu“ ve straně nebo přímo vzdělávání a osobní rozvoj uvnitř strany jako takové.

Rozhodně nic nenamítám na využívání známých tváří ve volební kampani i na kandidátkách, je třeba ale uvažovat daleko spíše nad rehabilitaci politiky založené nejen na prosazování privátních zájmů a naplňování privátních tužeb, ale i na určité vize společenského uspořádání. Pokud by se strany navrátily k takovému pojímání politiky, pak by mohly daleko spíš přilákat nové členy nebo aspoň stabilnější sympatizanty.