Myslel jsem si, že v jedné věci se shodnou lidé se zájmem o politiku odleva doprava: že je potřebné a dobré, aby do politických stran vstupovali noví členové, kterým jde o ideje a program. Že jedním z hlavních malérů naší současnosti je vyprázdněnost stran, lidská i obsahová, z níž pak nutně pramení jejich mizerná reputace, z ní zase nedůvěra v politiku jako celek a otevřené dveře pro různé politické lžimesiáše.

Asi jsem se mýlil. Některé reakce na vstup Jakuba Patočky do ČSSD mě přesvědčily o tom, že tomu tak není. Například Erik Tabery, neúnavný obhájce demokracie a svobody, považuje zřejmě Patočkův krok za ryzí prospěchářství: těsně před volbami dává „exzelený“ novinář okatě najevo, že se po volební výhře oranžových chce podílet na řízení ministerstva.

Z jednoho facebookového statusu (výstižněji možná výkřiku) se těžko dají vyvozovat hlubší závěry. Ale přece. Dá se jen těžko pochopit, že takto reaguje zástupce média, které podle všeho považuje ovládnutí sociální demokracie Milošem Zemanem a jeho podnikatelskou „servisní stranou“ SPOZ za vážné nebezpečí dneška.

Pokud se Erik Tabery v prvním hodnocení prostě jen „nezapomněl“, může to znamenat jen jediné: nad zájmem o nezávislost a moderní profil ČSSD převažuje zájem o její oslabení. Ať to stojí, co to stojí.

Hájit politickou stranu, jako je dnešní ČSSD, je nevděčná práce. Vždy se dá najít dost a dost dokladů, že je to beznadějný spolek těch nejhorších dinosaurů. V posledních dnech zvláště výživný materiál nabízejí zprávy z krajů, kde se kvůli místům na kandidátkách podávají trestní oznámení a nemilosrdně se odhaluje ledví strany, které by podle všech zásad politického marketingu i podle zdravého rozumu právě před volbami mělo zůstat co nejlépe skryto.

V pozadí se směje skutečný profesionál Andrej Babiš, kterému stačí v přestávce své kontaktní kampaně vypustit zprávu o tom, že v nejdražším pražském hotelu se sešli sociální demokraté Hašek a Tejc s místopředsedou zemanovců, prezidentovým poradcem a jednatelem Lukoil Aviation v jedné osobě Nejedlým, který jim diktoval domácí úkoly. Nejhorší je, že je těžké takové zprávě neuvěřit.

V tomto drsném prostředí je vlastně ochota lidí, jako je Jakub Patočka, angažovat se i v rámci stranické struktury jednou z mála nadějí, že se podaří udržet ČSSD jako skutečnou samostatnou politickou stranu. Že se nepromění v servisní spolek velkobyznysu, budovatelů různých Temelínů a dalších továren na předraženou elektřinu, podnikatelů v exekučním průmyslu a jiných bohulibých oborech.

Je potřeba opakovat stále znovu, že sociálně demokratický program nerovná se jedna politická strana. Strana je pouhý nástroj, s pomocí něhož lze některé důležité věci — u sociální demokracie ochranu sociálních práv, fungující stát, veřejnou sféru — efektivně prosazovat. Ale cíl, účel je vždycky víc než nástroj.

Pokud ten přestane sloužit svému účelu, je načase jej vyměnit za nový. Může se to stát i v případě politické strany. Může tomu tak být v případě ČSSD.

Dokud je ale možnost, že česká sociální demokracie může sloužit svému účelu, naplňovat svůj program, vyplatí se snažit se ji uvést do co nejlepšího stavu. Pokud se po volbách ukáže, že své zásady zcela opustila a stala se pouhým nástrojem něčích osobních nebo skupinových zájmů, bude pro mnohé čas na další osudovou volbu. Ta chvíle se možná blíží, ale ještě tady není.

Zatím je čas těch, kdo se pomocí kroužkování, diskuse na úrovni místních organizací, ovlivňování veřejné debaty snaží o pomoc ne jedné partaji, ale jedné důležité ideji. Je čas lidí, jako je Jakub Patočka.