Motor v absurdní kleci

Vlastnictví velorexu může být velmi významné. Může od něho být odvozena životní filosofie. Velorex láká člověka k mezioborové interakci od pouhého konstruktivismu, přes filosofii a abstrakci, k psychologii až parapsychologii.

Tak jsem prodal svůj tříkolový velorex. Byl tak dlouho nepojízdný, až mi došlo, že mé mládí se nevrátí, kdežto on jinde má šanci. Jeho existence byla u nás posledních třicet let tíživá, pro mě poněkud metafyzická. Zůstal vězet v zakletí nikdy nedokončené rekonstrukce.

Koupil jsem ho v roce 1978 pojízdný, ale velice otrhaný. Tehdy jsem ho ve skromných podmínkách obnovil, v Solnici na něj ještě ušili nové oblečení. Sloužil dobře, měl dokonce zahrádku, s její pomocí jsme velorexem stěhovali i skříně, vezli ledničku, z Kladna novou smaltovanou vanu.

S tou jsme se dokonce ocitli i vyfoceni v Dikobrazu, kde netušili, že uvnitř stroje sedím já. Pak jim to prý někdo řekl a měli z toho průšvih.

Vozili jsme v něm i malého Martina, vtěsnaného do jeskyňky pro zavazadla za sedadlem, nad motorem. Mohl se dívat ven přes zadní plexisklové okénko. Pak se nám narodila Anča a úlohu velorexu jako vozidla převzal trabant. Velorex ale v rodině zůstal, stál na ulici, půjčil jsem ho kamarádovi, že ho bude mít v garáži. Tomu ho však ukradli, bál se mi to oznámit.

Po čase ho našli svržený a zubožený kdesi v rokli v Motole, žalostný pohled. Až po několika letech jsem se odhodlal k rekonstrukci, už v Hořovicích. S tou mi pomohl automechanik a zámečník pan Huml. A velorex znovu jezdil, ale jako kostlivec, neměl oblečení.

Než jsem je sehnal, náš Martin dospěl a pronesl: „Tati, přeci nebudeme dávat nové potahy na ledabyle obnovenou konstrukci, jen tak štětkou natřenou. To chce ho odstrojit, dát ho opískovat a pořádně znovu nastříkat…“. Jak řekl, tak také hned činil. Jenže ho to brzy, když byl velorex nejrozebranější, přestalo bavit.

A potom, když se od nás stěhoval a zakládal vlastní rodinu, omylem vyhodil nějaké velorexí součásti do kontejneru. Došlo mi, že jeho Verunka se už přes zadní plexisklové okénko dívat nebude. Nejen moje, ale ani jeho mládí se už nevrátí. A došlo mi také něco jiného, o tom za chvíli.

Když jsme teď velorex nakládali na nákladní auto a já se díval v rovině očí na všechny jeho hybné části, vzpomněl jsem si zejména na jednu opravu: pomocí táhla se u velorexu řadilo jako na motorce. Z převodové skříně vyčnívala osa s mnohohranem, na níž byla rovněž pomocí mnohohranu navlečena objímka řadicí páčky, a dále vedlo to táhlo k ruční páce.

Mnohohran na ose se ale omlel, páčka prokluzovala, takže nešlo řadit. Automechanik by rozhodil převodovku, osu vyměnil. Ale co já? Přišel jsem na jednodušší řešení. Přes objímku a osu provrtám skrz dírku, jíž jako závlačku provléknu šroubek, a zespodu zajistím matičkou.

Bratr Jan, který studoval strojní fakultu, mě od takového řešení zrazoval – „to neprovrtáš, víš, co je to za ocel?“, ale půjčil mi elektrickou vrtačku, kterou si přivezl odkudsi z Uzbekistánu, kde byl na praxi.

Vzal jsem prodlužovačku a šel do Strojnické ulice v Holešovicích, kde velorex parkoval. Tam jsem zaťukal v přízemí na okno a přemluvil pána, aby mě na chvíli napojil na elektřinu. Ochotného důchodce, strojaře, zajímalo, co budu dělat. Ukázal jsem mu to přímo na stroji, on užasle zíral: „Chlapče, to se ti nemůže podařit. Víš, co je to za ocel?“.

Ale nechal mě, ať se trápím. A já vzal vrtačku, v krkolomné poloze ji nasadil na třmen a vrrrr a během minuty bylo provrtáno. Montáž šroubku už byla dílem okamžiku. Muž mi nevěřil, a tak přišel a znovu užasle zíral. „Tak parapsychologii já nerozumím“, suše konstatoval.

Až teď, když jsme obnažený stroj nakládali na auto, mi došlo, že velorex je představitelem vlastně mého způsobu života - od něj, aniž bych si to uvědomoval, odvozuji svou teorii životního minimalismu a neutuchajícího amatérismu. Soužití s velorexem, i když rovněž problematické, mě možná ovlivnilo více než partnerské vztahy.

To stálé překonávání nemožností a zejména vlastní neschopnosti, a přitom ten pocit odpovědnosti za jeho nehybnost! Já nebyl žádný kutil. Velorex je sice primitiv, ale snad právě proto láká člověka k mezioborové interakci od pouhého konstruktivismu, přes filosofii a abstrakci, k psychologii až té parapsychologii.

To všechno společně postupně naleznete, a teprve když všechny tyto polohy obsáhnete, jednak (patrně) udržíte velorex v provozu, ale zejména člověk nabude jakési jistoty, že přec jen má převahu nad soustrojím v širším slova smyslu. Viz můj text Tajemství velorexu.

Žasl jsem, v jaké absurdní kleci z trubek vězí váš motor, ale to už byl velorex na korbě.

Když auto odjelo, došlo mi, že tohle poznání (nikoli sám velorex) mému Martinovi možná bude chybět jako šifra života, jíž se člověk na jedné straně rád zbaví, aby se osvobodil, ale na straně druhé žádné životaschopnější paradigma na svou uspokojivou existenci v naší podivuhodné soustavě sil a různého pákování už nemá, a kdo ví, jestli je někdy najde.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jam

Luděk Švehla - vývojový pracovník, Praha 4

Pěkné! Úterý, 10.Září 2013, 15:09:18

Také rád vzpomínám na dřevní doby totáče, kdy jsem si rychtoval své první motorky a posléze i auto, chatu.. Dnešní doba, a vůbec ta moderní, připravuje lidi o ten slastný pocit po dosažení zdánlivě nemožného. Dnes kdy se za peníze dá koupit téměř vše je tento blahý pocit zcela nemožné si přivodit.

Tomáš Tožička - Duchcov

Řešení Pátek, 13.Září 2013, 00:56:35

Řešení je překvapivě snadné. Místo za kreativní destruktivitu platit, něco raději kreativně destruovat sám. Člověk se vymaní z toho kolotoče shánění a utrácení peněz.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.