Pod jakým praporem?

Postarat se o celek, skupinu, ať už máme na mysli krajinu, obec nebo sociální množinu, se po listopadovém převratu nezdálo být potřeba, ať se každý postará sám. Řekneme si, co chceme, a podle toho se zařídíme. Svoboda přece spočívá právě v tom.

Možná, že mnozí čtenáři tohoto internetového deníku byli dost chytří hned. Pravděpodobně většina mladších časy po převratu v plné dospělosti nepamatuje. Já, abych byla upřímná, každý den dělám inventuru svých omylů a iluzí a myslím na to, že s tím, s čím jsme šli do nových poměrů po roce 1989, vystačíme i dnes.

Vzpomínám si, jak jsem v Literárních novinách v 90. letech četla články Bohuslava Blažka o tom, jak bude vypadat budoucnost našeho venkova. Bydleli jsme tehdy na vsi, v zanedbaném pohraničí, a nadšeně jsme na kole jezdili prozkoumávat nejbližší bavorské okolí.

Články Bohuslava Blažka mi šly na nervy, psalo se v nich, jak se venkov změní v takovou rekreačně-obslužnou oblast, kde zemědělství pozbude významu a vesnice budou žít čilým občanským životem nejrůznějších společenských, kulturních a ekologických aktivit. Připadalo mi to tehdy poněkud salonní, mnohem blíž mi byly texty Ivana Dejmala, v nichž mluvil o budoucnosti zemědělství – tak nějak, jak on psal, to totiž vypadalo na tom bavorském venkově.

Snila jsem tehdy o pastvinách, kde kromě krav se budou pást taky koně a třeba ovce, a věřila jsem, že si budeme kupovat mléko z místních zdrojů, možná i sýry, když na to přijde. Podél železné opony se táhly obrovské lány obilí – když už pohraničníci vypnuli elektriku a otevřeli traktoristovi vrata v signální stěně, aby to stálo za to, ale pole v Německu, kam jsme normálně viděli, vypadaly jako bavlněná látka se vzorem z teplých barev.

Musím přiznat, že se náš venkov začal rozvíjet spíš podle teorie Bohuslava Blažka, vzkvétaly spíš nově vysazované aleje a odpočívadla než pole. Jasně, pro bavorská občanská sdružení bylo snadné dát peníze na obnovu a osázení cesty pro pěší přes hranici, ale reformovat Státní statky v Čechách nemohly. A abych nekřivdila vlastním lidem, i pro české iniciativy bylo možno bez problémů něco okrášlit, mnohem obtížnější však bylo cokoli z gruntu předefinovat. Myslím třeba na tzv. meliorace. Definice náležejí politice.

V těch časech psal do časopisu Týden, který jsme tehdy četli, o zemědělství redaktor, který se jmenoval příznačným jménem Pšenička. Ten razil názor, že je zbytečné téměř cokoli pěstovat, protože všechny zemědělské produkty je možno mnohem levněji dovézt, a že je to tak v pořádku. Přiznávám, že mě zviklal.

Pak nastalo období, kdy pole totálně zpustla, zarostla bodlákem a heřmánkem, hrůza pohledět. A pak jsme vstoupili do Evropské unie, zemědělská politika se stala politikou dotační, zanedbaná pole se změnila v kosené louky, krajina začala vypadat lépe, ale krávy a zejména kravíny se z ní ztratily. Ale v tom Bavorsku ne! V té době také, navzdory možnosti soukromého podnikání, nebylo téměř možné sehnat zedníka nebo pokrývače.

Napřed všichni pracovali v Německu, později ti řemeslníci zmizeli ve firmách, které pracují na zakázkách pro velké stavební firmy, a když člověk potřebuje udělat fasádu, musí si nakonec sehnat někoho, kdo to udělá načerno. Vlastně podobně, jako jsme za socialismu načerno sháněli meloucháře.

A docela dobře vybavené a zařízené budovy opuštěných vojenských útvarů zpustly, veškeré zařízení jako dveře, záchody, radiátory a vodovodní baterie bylo rozkradeno, ačkoliv v těch objektech by se dalo klidně okamžitě bydlet a bylo by tak postaráno o spoustu lidí – jenže já mluvím o době, kdy se slovo postarat se používalo výhradně ve vztahu k bezmocným, kteří už sami nemohli nic.

Postarat se o celek, skupinu (to strašné slovo kolektiv!), ať už mám na mysli krajinu, obec nebo sociální množinu, se nezdálo být potřeba, ať se každý postará sám. Nic jsem nenamítala, starala jsem se o sebe už za socialismu, co bych se nestarala teď, když je svoboda. Roztřídíme hodnoty, řekneme si, co chceme a na čem nám nezáleží, a podle toho se zařídíme. Svoboda přece spočívá právě v tom.

Tenkrát jsem celkem uvěřila tomu, že pokud možno všechno má mít konkrétního soukromého majitele, do jehož práv není možno zasahovat, a když holt někdo uplatňuje svoje právo tak, že objekt nechává pustnout, co se dá dělat. Však náš skromný dům se taky neskvěl novými adaptacemi, dokonce se stal svého času nejotřískanějším ve vsi.

Mnohokrát jsem si pomyslela, že spravovat majetek je docela problém a že bych ho nechtěla mít víc, než kolik je nutné pro vlastní potřebu, ale neříkala jsem to nahlas, protože jsem si nebyla jistá, jestli to, že si to myslím, není jen výraz nějaké mé neschopnosti nebo asociálního založení. Ale trvala jsem na svobodě nemít dluh – a bez toho se nová fasáda pořídit nedala.

Divila jsem se, že každý chce vlastnit byt nebo dům i někde, kde si snad ani nemůže přát zůstat navždycky, ale jak už jsem řekla, v duchu individuální zodpovědnosti podezírala jsem sama sebe.

Taky jsem byla celkem svolná s tím, že se bude platit školné, představovala jsem si, že placené školy budou zárukou vynikajícího vzdělání, byla jsem ochotná se kvůli tomu i zadlužit, kdyby to moje děti potřebovaly. Rovněž jsem byla příznivkyní restitucí ve víře, že právě restituenti se o svoje nově nabyté majetky postarají ku prospěchu svému i celé společnosti.

Teprve později jsem si začala uvědomovat, že majetek může posloužit i ke spekulaci a že třeba privatizace bytů byla docela nátlak, když se lidé museli i třeba v důchodovém věku rozhodovat, zda si byt koupí nebo zůstanou bydlet sice tam, kde jsou odedávna, ale v majetku někoho, kdo je může klidně vystěhovat. Náhle mi začalo docházet, že to soukromé vlastnictví může svobodu člověka docela omezovat a že tak, jako bylo za socialismu lidem upíráno, je jim teď stejně násilně vnucováno.

Ve svém státotvorném zaujetí volila jsem vždycky tu stranu, která se rozpadla brzy poté, co získala pozice ve státě, a každá vláda mi navíc na ministerstvo kultury dosadila člověka, kterého jsem tam rozhodně nechtěla a který vždy snížil procento ze státního rozpočtu na kulturu ještě níž, než bylo.

Trvalo dost dlouho, než jsem si pojmenovala, že tento rozpad a selhávání malých stran, od pravicové ODA přes Unii svobody až po Stranu zelených, je výrazem úplného zmatení civilizačních hodnot a že nám zbylé velké soupeřící strany nenabízejí novou kvalitu, ale jen podle svého zaměření kvantitu. Že o tu kvalitu fakt nejde.

Nechtěla jsem nadávat a ti, co to dělali, mi byli protivní. Radovala jsem se ze svobody a věřila tomu, že jde i o svobodu lidí, jako jsem já. Věřila jsem například, že stát vypíše příspěvky na opravu autentických staveb, které postupně vytvořily ráz jednotlivých sídel, a trvalo dlouho, než jsem pochopila, že navzdory čím dál konzervativnější politické dikci se podporuje vždy to nové, ať je to cokoli. Staré přírodní koupaliště pryč, místo toho moderní akvapark.

Chtěla jsem věřit tomu, že dotace z Evropské unie pomůžou docílit zlepšení, po nichž jsem volala, nechala jsem se přesvědčit, že zrušení malých nemocnic se děje ve prospěch lepší péče pro všechny v těch velkých, uvěřila jsem, že vysoce pokročilé technologie nám vynahradí každodenní lidské trmácení.

Protože se u nás doma vždycky dost úzkostlivě hospodařilo, byla jsem pro to, aby se nevynakládaly prostředky jen tak zbůhdarma. Mezi tím se ale neobyčejně rozmohlo všechno možné, co je v mých očích „zbůhdarma“, často s obrovskou investicí.

Příklad: za socialismu jsme protestovali proti tomu, aby se na místě ovocného sadu postavily dva paneláky, říkali jsme, že trocha krásy a volné přírody ve městě ke spokojenému životu patří a paneláky přece můžou stát kdekoliv. Letos se vedl podobný spor o třešňovku za sídlištěm, na jejím místě už ale nemají stát domy, ale takové to složité hřiště pro blbnutí na různých prknech, kolech a umělých lezeckých stěnách.

Hlásím se k tomu, že jsem začala nakupovat v levných supermarketech, když se na jednom denním nákupu dala ušetřit proti venkovskému obchodu i stovka, připadalo mi, že to jídlo zase není tak důležité, abych za ně dávala víc, než je minimálně nutné. Pár let mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nejde jen o jídlo, a jak se nám ta láce ve skutečnosti prodraží.

Teprve, když jsem pocítila, že podle zákona o veřejných zakázkách nás v rozhlase nemůže učit němčinu osvědčená lektorka z Goethe Institutu, protože jediným kritériem výběrového řízení je cena a instituce, která je na němčinu nejlepší, prostě není a nikdy nebude nejlevnější, jsem nahlédla, že ty veřejné soutěže jsou asi podobně pitomé, jako byla za minulého režimu soutěž brigád socialistické práce.

Vidím sama na sobě, že jsme si ten nový způsob fungování společnosti museli vyzkoušet, než jsme přišli na to, že odpovědnost není automaticky funkcí vlastnictví a že proti reklamní masáži komerčních médií je rozumná argumentace neúčinnou zbraní. A že trh, prý nejvýše spravedlivý, je pěkně falešný hráč.

Za asi dvanáct let jsem to pomalu pochopila, podobně, jako moji rodiče za zhruba stejnou dobu od mého narození do roku 1968 pochopili, že mnoho pěkně znějících pokrokových opatření a zařízení onoho socialismu, který se docela obětavě vydali budovat a k němuž si během života vytvořili kritický odstup až odpor, společnosti neprospívají a k pokroku nevedou.

V dalších letech jsem to už začala i říkat. Najednou se mi sousloví jako „socialistická soutěž“ spojilo s „konkurenceschopností“ ve stejný kec, výběrové řízení splynulo s řízením kádrovým, a třeba slovo „optimalizace“ se pěkně umístilo svým skutečným významem v Orwellově newspeaku, je to totiž zhoršení. Taky se mi moc líbí, když se místo propouštění říká „uvolnění pro trh práce“.

Dospěli jsme do situace, kdy se děje opak toho, co se proklamuje. Předpisy, které měly chránit svobodu a pluralitu, brání rozvoji, zhoršují kvalitu a vedou k intrikám a korupci, lidem je ve společnosti věčné konkurence a soutěže nedobře a tlak, který se na ně vyvíjí, je připravuje o iniciativu a vede k pasivitě, mechaničnosti a rezignaci. Kromě toho je to hrozně únavné a vyčerpávající.

Étos převratu v roce 1989 byl pro mě ve slově svoboda, v něm jsem měla automaticky obsaženu i rovnost a bratrství, čili solidaritu. Když přemýšlím o tom, pod jakým praporem bych se dnes zúčastnila eventuálního převratu, byl by to zase prapor svobody. A zase bych trvala na tom, že v ní ale musí být obsažena i ta rovnost a bratrství. Přemýšlím o tom celý týden a nic lepšího nevím.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Manning5

Tomáš Imrich - Konstruktér, Suchdol nad Lužnicí

paní Zemamčíková děkuji Vám za Váš článek Pondělí, 2.Září 2013, 18:43:27

Fungující společnost rovnosti je snad utopií, ale alespoň pozitivní, je to cíl, kterému má smysl se blížit.
Fungující společnost boje, je ale utopií zcela jistě, navíc na konci je pouze skutečný Armagedon, nevím proč bychom k němu měli běžet v sedmimílových botách (i když by byly od pana Baťi).

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Jak předejít bolestným zkušenostem Pondělí, 2.Září 2013, 21:58:28

Na začátku letošního léta vyšla první encyklika papeže Františka (pracoval na ní také papež Benedikt XVI.). Nese název „Světlo víry“ a její hlavní myšlenkou je, že člověk, který se na svět dívá křesťanskýma očima - tedy očima Ježíše Krista - vidí dál a hlouběji. Je schopen rozeznat zlo od dobra, lež od pravdy. Nepotřebuje k tomu zkušenosti plné zklamání, bolestí a frustrací z promarněného času, jak náš společenský vývoj trefně popisuje paní Zemančíková.

O jevech, se kterými si dnes nevíme rady, psali už Pavel VI. v šedesátých letech i Jan Pavel II. od konce sedmdesátých let a samozřejmě i Benedikt XVI. Kritiku konsumu a mamonu i s možnými následky najdeme ostatně ve všech papežských sociálních encyklikách od konce 19. století.

To, co potřebujeme, abychom zase a znovu nenaletěli, je pohled z pozice věčné a neměnné pravdy. Lží o spáse člověka, jichž se nám v posledním století dostávalo, totiž lží o spáse člověka skrze národ, potom skrze bezchybnou ideologii a naposledy skrze trh, není konec. Budou pokračovat dál, jak ve větším, tak v menším měřítku. Například při nadcházejících volbách.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 3.Září 2013, 05:03:4

Doufám, že aspoň někdo si občas připustí, že ti, co ten minulý režim do značné míry obhajovali, to všichni nedělali jenom proto, že z toho měli nějaké osobní výhody. Že totiž někteří z nich také mohli aspoň vzdáleně tušit, jak to po tom převratu nakonec dopadne.

Luděk Ševčík - OSVČ

Pane Vyleťale, Úterý, 3.Září 2013, 11:24:52

celkem mnoho toho papežové napsali. Ovšem, kvetli krásně, ovoce však žádné. Takže bych souhlasil jen s větou "To, co potřebujeme, abychom zase a znovu nenaletěli." Neboť vrchnost katolické církve víno pije, vodu káže. A ta naše, česká, tím ani neztrácí čas. Ta už má jen jedno kázání - na lůzu patří přísnost.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Vyleťale, Úterý, 3.Září 2013, 11:47:32

papež František I. je svobodný člověk. Může si myslet a psát, co je mu libo. Klidně si může myslet a psát, že pro svou víru v Krista vidí dál a hlouběji. Někdo jiný (ne já!) si může myslet, že pro svou víru v Krista dohlédne papež méně a ne tak hluboko. Co mne se týče, je to tvrzení proti tvrzení.

O jevech, se kterými si dnes nevíme rady, se psalo už za časů pohanského Říma, ve starověkém Řecku, ve starověké Číně. Ke kritice konzumu a mamonu nepotřebujete Krista-stačí nebýt slepý, hluchý nebo blbý. Vždyť i chamtivci a egoisté ho kritizují-neboť pokrytectví je věčné.

To co nepotřebujeme, je pohled z úhlu věčné a neměnné pravdy. Posledních tisíc let jsme tu měli pravdu náboženskou, kulturní, politickou, ekonomickou. Všechny skončily špatně, krom té poslední, která teprve špatně skončí. Jedinou nadějí jsou kritický přístup, pochyby, vědomí nedokonalosti vlastních názorů, pokora. Pokud budeme trvat na tom, že naše postoje jsou zjevenou pravdou, bez které nejde jít dál, nepohneme se z místa.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 3.Září 2013, 17:23:36

Proč by tady pan Vyleťal nemohl hlásat své názory? Sice už většinou dopředu vím, co napíše, ale jinak mi to vůbec nevadí. Ani jeho "věčná pravda" mi nevadí. Já žádné pravdy nikomu vyvracet nehodlám. Mimochodem, o jaké pokoře to zase píše pan M. Kolařík? To slovo trochu nesnáším, je totiž takové postmoderní. Pan Kolařík má pocit, že se nehneme z místa, a já mám naopak pocit, že jsme vlečeni někam, kam nechceme. Asi proto, že jsme příliš pokorní.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Paní Hájková, Úterý, 3.Září 2013, 19:16:18

Určitě nemyslím tu, o jaké jste psala vy. Vzpomínám si na jeden aforismus (na jeho autora už bohužel ne):
"Vím, že nic nevím. Vím, že jiní mohou vědět ještě méně."
To je tak ta moje pokora. Neznám žádnou věčnou pravdu. Možná jen tu Sokratovu. Ale to neznamená, že se nechám někam vést. Další citát od zapomenutého autora:
"Nemusíš mě táhnout. Přesvědč mě a já půjdu sám."
Nenapsal jsem to moc jasně, ale snad pochopíte.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 3.Září 2013, 19:22:16

Dobře, taková pokora mi nevadí. Jsem na to slovo alergická, protože mám pocit, že se někdy zneužívá.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.