Pan Nesmělý: Můj život s MHD

Mariana Otterová

Pohádka o jednom dopravním podniku, o velkém městě s pozoruhodnými zastupiteli, o těžké době a taky o lásce a štěstí.

Byl jednou jeden nesmělý pán, který toužil po lásce. Ženy, které se mu líbily, však nejevily zájem o něj, a z žen, kterým se líbil on, ho žádná nezaujala. Až jednoho roku se na něj přece jen usmálo štěstí. Dopravní podnik hlavního města Prahy totiž vymyslel báječný projekt — každou středu mezi dvanáctou a druhou hodinou odpolední vyhradil poslední vagon metra pro nezadané cestující.

Panu Nesmělému se ten nápad v první chvíli vůbec nelíbil. Čím déle o něm ale přemýšlel, tím víc ho lákalo do zmíněného vozu ve zmíněnou hodinu alespoň nahlédnout. Narafičil to vždy tak, že do metra dobíhal na poslední chvíli jako obyčejný cestující, který nutně potřebuje stihnout právě tento spoj.

Někteří lidé se s láskou potkají, když někomu nadbíhají, jiní, když k někomu dobíhají. Pan Nesmělý se doslova srazil s jednou dívkou ve vagonu. Rozsypaná nákupní taška slečny neznamenala pouze začátek seznámení s životní láskou. Rajče rozšlápnuté na podlaze metra jako by pokrevně ztvrdilo i osudový vztah s Dopravním podnikem. Uchvácen rozhovorem s krásnou dívkou zapomněl docela na své trampoty s jízdním dokladem.

Tou dobou mu měla vypršet měsíční Opencard. Na této krásné kartě nebyla platnost časové jízdenky vidět pouhým okem a pan Nesmělý většinou poztrácel doklad o koupi, kde to bylo natištěno. I ostatní údaje o cestujícím v ní byly uloženy tak zázračně, že ani její vlastník netušil, co všechno kontrolor při jejím načtení vidí. Jako v pohádce.

Panu Nesmělému těsně po zavření dveří metra blesklo hlavou, že dnes už možná jede „načerno“ a že by měl hned vystoupit, ale… taška s nákupem, vyděšený výraz, omluvy a ruměnce, krásný úsměv, hluboké oči, ještě jedna omluva, nevadí, máte to daleko? Nebudu zabíhat do detailů, co z oné tašky ještě vypadlo a jaká společná témata se tím otevřela. Zkrátka rozhovor se ubíral pro oba zajímavým směrem a pan Nesmělý si ještě nikdy tak dobře neporozuměl s ženou, když se ozvalo: „Kontrola jízdenek.“

Ouvej! Pan Nesmělý byl čestný muž a nebylo mu vůbec příjemné, že byl přistižen bez jízdenky, navíc ve společnosti tak zajímavé dámy. Koktal ze sebe něco o propadlém kuponu a nepozornosti, vždyť si to přece platí každý měsíc! Ale zároveň nechtěl před slečnou vypadat jako hádavý jeliman, nechal si tedy vypsat složenku na pokutu a smířil se dopředu s o pár set korun lehčí peněženkou.

V hlavě mu hučelo pořád dokola „Martina. Martina. Martina.“ Věděl, kam se večer chystala. I on tam měl namířeno. Náhle znervózněl. Nesmělost lamentovala v mysli nad všemi jeho neduhy. Bůh ví proč zrovna v ten den překročil pan Nesmělý svůj stín, vstříc setkání se vydal a se ženou se blíže seznámil. Po nějakém čase si ji vzal a měli spolu dvě děti. Chtělo by se říct, že zazvonil zvonec…

…ale pohádky ještě nebyl konec. Cinkání se ozývalo z tramvaje, která právě vyjížděla ze zastávky. Byl teplý letní večer, zdaleka ještě ne noc a lidé se mačkali ve vagonu. Byla tehdy velká krize a šetřilo se, kde se dalo. Tramvajové vozy jezdily často jen s jedním vagonem. Pražáci se naučili čekat na další spoj, i jim se teď stávalo, že se někam už nevešli.

V tomto zmáčknutém prostředí narazila Martina na Roberta. Na první pohled okouzlující muž v této ženě probudil něco, co už dlouho nezažila, možná nikdy. S panem Nesmělým měli krásný vztah, ale působili spíše jako dobří přátelé než jako partneři. Vášeň s nimi v jednom bytě nebydlela. Martina se dostala na křižovatku a váhala, kterým směrem pokračovat.

Panu Nesmělému se vrátily pocity méněcennosti a vyklidil pole bez boje. V takové konstelaci nebylo divu, že rozvod na sebe nedal dlouho čekat a že pan Nesmělý nakonec souhlasil i s tím, aby ona i děti zůstaly tam, kde žijí, že si sám něco najde.

Bohužel ze života mu nezmizela jen žena a více méně děti, spolu s nimi ho opustilo i štěstí. Sotva se zabydlel v příjemné garsonce na kraji města, přišel mu ještě na starou adresu úřední dopis. Stálo v něm, že dluží devadesát tisíc. Zíral na tu cifru a pak na své jméno a myslel, že jde o nějaký omyl. Teprve po několika hodinách si vzpomněl na seznámení s Martinou.

Tu složenku v zamilované roztržitosti určitě nezaplatil! Matně si teď vybavoval nějaký jiný dopis, který mu přišel kolem jejich stěhování, ale byl přesvědčen, že po prvním upozornění už částku uhradil. Bylo to už ale tolik let, že si těžko vybavoval detaily a špatně by mohl cokoli dokázat. Bohužel v Čechách tehdy kvetl nepěkný zvyk - neuhradil-li černý pasažér částku co nejdříve, přestal být upozorňován na dluh, dokud částka nenabyla s lety takových rozměrů, aby začala být pro věřitele či exekutora zajímavá. České úroky a brilantní práce advokátů a exekutorů způsobovaly, že za jednu jízdu bez platného dokladu mohl člověk zaplatit částku v řádech desetitisíců korun. To byl vskutku evropský unikát.

Panu Nesmělému začal okamžitě odcházet veškerý plat rovnou do chřtánu exekutora. Když připočteme alimenty, nájem, energie a jídlo, nepřekvapí nás nový životní kurs: půjčování peněz u kamarádů — špatný zdravotní stav — menší úraz - ztráta práce — nouze — bezdomovectví. Na ulici potkal hned několik lidí s vesměs podobným příběhem. 

Byl by si rád našel novou práci, ale kdo by ho takhle zaměstnal? A komu by připadly všechny peníze, které by vydělal? Nějakému pánovi, který je živ z toho, že nějací lidé jeli někdy v minulosti „načerno“ a nechá je v tom pěkně vykoupat? To tedy ne. Bral příležitostné brigády s výplatou na ruku. Jednoho dne, kdy byl obzvlášť úspěšný, si koupil obálku, známku a lístek na tramvaj. Lístek poslal na adresu Dopravního podniku hlavního města Prahy a připojil vzkaz: „Jsme vyrovnáni.“

Přestal se nadobro cítit komukoli něčím povinován. Věděl, že z ulice už se těžko dostane, „dluhy“ se jistě rozrostly, neměl šanci je někdy splatit. Na druhou stranu si uvědomil, že už po návratu do takového světa ani netouží.

Sotva si pomalu zvykl, že ho náctiletí synkové zbohatlíků nazývají „vodpadem“ a snaží se ho hrubými výrazy k něčemu vyprovokovat (snad aby si vybili frustraci z toho, že na ně rodiče nemají čas), přišlo další nemilé překvapení. V předvolebním období si chtěli někteří političtí představitelé připsat plusové body a lákali voliče na svou stranu sliby, že zatočí s bezdomovci v MHD. Jedni o nich „pouze“ ošklivě mluvili, aby na ně přenesli pozornost od předražených zakázek kamarádů ve straně. 

Doba byla těžká, většina domácností chudla, proč nenasměrovat hněv lidí na „nepřizpůsobivé“ a povaleče bez domova? Jiní politici dokonce nabízeli „řešení“. Nechali sestavit tým terénních pracovníků, kteří ve spolupráci s Dopravním podnikem sváželi bezdomovce do sprch, aby jejich přítomnost neobtěžovala slušné lidi.

Pan Nesmělý o tomto opatření nevěděl, byl proto překvapen, když se jej chystali vyvést a pořád opakovali: „Smrdíte. Smrdíte.“ To bylo totiž hlavní kritérium pro naoko charitativní projekt. Nehádal se. Pár dní se nemyl, dostal zrovna nějakou kožní vyrážku, tak to s vodou v oněch dnech nepřeháněl. „Máte pravdu, smrdím,“ zakroutil nevěřícně hlavou. Jen mu zatrnulo při vzpomínce na babičku, kterou kdysi také naháněli do sprch, ta už se z nich ale nikdy nevrátila. Ošklivá asociace, silou vůle ji zahnal.

Přenesl se přes všechny hrubosti a ponižování „nápravného týmu“. Díky Dopravnímu podniku se seznámil s Martinou a díky němu je teď čistý, zasmál se v duchu. Vzpomněl si na rozšlápnuté rajče v metru. Mohl by nosit připíchnutou placku ve tvaru rajčete s nápisem „S Dopravním podnikem na věčné časy“. Ušklíbl se. Zadíval se na modrou oblohu, s dlouhým zívnutím se protáhl a šel za Lojzou.