Včera se 140 poslanců rozhodlo, že požádají prezidenta, aby rozpustil Poslaneckou sněmovnu. Mnoho z nich pořádalo verbální orgie před mikrofony a kamerami, hodně toho napovídali i členové Nečasovy vlády, v čele s nezničitelným vyznavačem zemanovirózy Miroslavem Kalouskem.

Jak se zdálo, Kalousek byl tentokrát relativně střízlivý, takže ani moc nežertoval na téma, že TOP 09 je ochránkyní demokracie, protože bojuje proti nedemokratickému prezidentovi. O tom, že TOP 09 naopak demokracii poškozuje bezdůvodným napadáním státních zástupců a policejních vyšetřovatelů, jen aby zamezila vyšetřování vlastních kauz, se Kalousek kupodivu také nezmínil.

Včerejším děním byla nastartována předvolební kampaň. Vyprázdněná slova poslanců a jejich stokrát opakované floskule, vydávané za myšlenky, zdobí v hojném počtu titulní zprávy a reportáže českých médií. Snad nikdy nebyla naše politika - a média, která jsou s ní až příliš spjatá - tolik plná povrchností, jako nyní. V této disciplíně suverénně vede ČT24, která svou povrchnost násobí tím, že jí naplňuje vysílání po celý den a podstatnou část noci, stále dokola, jak ten pověstný mlýnek.

V tomto světle si můžeme lehce usmyslet, že kdokoli by byl pro dělání politiky lepší než politici, ti naši, současní. A jelikož jsme posedlí odborníky a odborností, je na místě otázka, zda by odborníci, které do politiky prosazuje na prvním místě prezident Miloš Zeman, byli lepší.

Vláda odborníků

Miloš Zeman je přesvědčen, že vláda odborníků je to nejlepší, co se nám může přihodit. Stejně hovoří někteří novináři. A také, což je jistě velmi zajímavé, odborníci z různých oborů kladou na odbornost vysoký důraz. Jsme zkrátka obklopeni poptávkou po odbornících, kterou generují především odborníci sami, v čele s prvním prognostikem Milošem Zemanem.

Na hlubší zamyšlení není v obyčejném sloupku příliš místa, popišme to tedy alespoň ve zkratce, snad se najde někdo důmyslnější, kdo stejnou věc podá lépe než autor těchto řádek, který se mezi odborníky popisovaného typu nepočítá.

Společenské vědy

Upírat společenským vědám, že jsou vědami, by bylo nefér. Jistě vznikly s úmyslem postupovat vědecky. Slovem „vědecky“ mám na mysli zkoumání a popisování takového stavu věcí, jaký je, s důrazem na objektivitu.

Vědci se přitom netváří, že věda dovede ještě cosi navíc. Netvrdí například, že dovedou předpovídat či předvídat nějaké dění. To žádná věda neumí. Mohou to „umět“ jen ti vědci, kteří se dali na spekulování - to sice může být lépe placené a více proslavit, ale k vědě to nepatří.

Vědci si také nedovolí (jistě ne vědomě) zamořovat vědecké zkoumání ideologiemi, jelikož takový přístupe ke vědě je založen na předem vytvořené konstrukci, do níž se vědec snaží napasovat výsledky svého zkoumání. To má mnohem více společného se šarlatánstvím než s vědou.

Velký počet dnešních odborníků na společenské vědy ovšem vystupuje, přinejmenším v běžných médiích, v roli kartářek, jasnovidců či, ještě hůře, ideologů. Ekonomové, psychologové, sociologové, demografové, historikové, politologové atd. v médiích často spekulují, namísto toho, aby prezentovali výsledky své vědecké činnosti.

Dobrým příkladem jsou někteří psychologové a psychiatři, kteří v médiích posuzují chování známých osob, většinou celebrit či politiků, aniž se s nimi kdy osobně setkali a měli možnost je vyšetřit.

Velmi široce rozvětvenou ideologizaci společenských věd potvrzuje naše specialita, kterou jsou levicoví či pravicoví odborníci. Přitom výrazy „levicový“ a „pravicový“ vědeckost přímo vyvracejí. Vědec se nesmí při své práci řídit žádnými ideologiemi, protože v tom případě by nezkoumal věci a dění takové, jaké jsou, ale vykládal by je na základě svého subjektivního pohledu na život a svět, který nemá s vědou co do činění.

Odborníci se vyvracejí navzájem

„Díky“ stavu, v jakém se nacházejí společenské vědy (tedy vědci sami), jsme velmi často nuceni konzumovat i navzájem se vyvracející „vědecká dobrozdání“ o společenském dění, kterými nás zásobují odborníci zleva či zprava - namísto toho, abychom se od nich dozvěděli stav zkoumaného předmětu a patřičné souvislostí.

Novinář, když chce něco zdůraznit, napíše do článku o politice či společenském dění, že podle odborníků je to tak či onak. Fakt, že jiní odborníci tvrdí opak, je novinářům ukradený, nebo s ním naopak vhodně pracují: zveřejní opačný odborný názor ve stejném článku či pořadu jako protiváhu.

Čtenáři, posluchači či diváci tak konečně mají šanci dozvědět se pravdu, jelikož odbornost je naší civilizací vydávána za pravdotvorný prvek. Sám fakt, že odborníci mají protichůdné názory, tomu kupodivu nijak nepřekáží.

Ideologizace myšlení

Ekonomové nás zásobují levicovými či pravicovými teoriemi, namísto toho, aby (krom mnoha jiného) tyto teorie zkoumali z pohledu reálného i podpovrchového dění: jak se která teorie ne/osvědčila v té které situaci, jak se chovají ekonomické i další subjekty i odpovědní jednotlivci v rámci té které teorie (teoretického systému převedeného do praxe)… Ke zkoumání je tu toho nekonečně mnoho, ke spekulování nic, přesto to v médiích probíhá naopak.

Příkladů bychom mohli uvést mnoho, včetně onoho jasnovideckého zázraku v podobě sociologických průzkumů veřejného mínění či demografických i jiných prognóz (včetně prognostiky samé). Obojí odborníci trpí nedostatkem soudnosti, na to, že působí v disciplínách, kde je velmi mnoho „proměnných“ či „neznámých“, jsou si příliš sebejistí, občas ani žádné pochybnosti nepřipouštějí. A opět: taková „vědecká podpora“ povrchnosti, plytkosti je jistě dobrá k obživě, ale s vědou má společného pramálo.

Bůžkové

Mediálně vzato, průzkumy veřejného mínění i prognózy se v naší civilizaci staly bůžkem. Víry, které se točí kol jejich mocného břuchu, jsou vydávány a následně i pokládány za slovo Boží. Nic naplat, že mnohé agentury průzkumy samy již dávno zdiskreditovaly posluhováním politickým stranám a dalším zadavatelům. Novináři tyto průzkumy potřebují, proto o jejich kvalitě mlčí, či dokonce přímo jejich výsledky překrucují, když kupříkladu zaměňují výsledek průzkumu s volební prognózou.

Média se nezajímají o

•počet, sociální a geografickou strukturu respondentů průzkumů,

•to, jak byli respondenti vybíráni — způsob provádění průzkumu (telefonicky, přímo, náhodně, tomu samému vzorku, co minule…), 

•podobu otázek, zda jsou, či nejsou manipulativní či předjímající,•to, kdo ten který průzkum zaplatil a zda jsou agentury poplatné zadavateli, či nikoli. Novináři se tedy nezabývají úrovní a kvalitou těchto průzkumů a tím, nakolik je ta která agentura pro výzkum veřejného mínění skutečně seriózní. Jejich průzkumy však rovnou vydávají za opěrný bod posuzování věcí a dění, který čtenářům, posluchačům a divákům předkládají jako nezpochybnitelnou pravdu. Co se týče prognóz, média si kupříkladu zvykla po některých demografických odbornících opakovat, že vymíráme - slýcháme to již tolik let, ovšem k vymření se pořád ne a nemáme. Je přitom jasné, že demograf, který tvrdí, že národ postupně vymírá, až, v roce XY, vymře úplně, nepodává vědecké dobrozdání, ale sděluje své subjektivní přesvědčení. Odkud by mohl vědět, že za 15-20 let nebudou převažovat rodiny s větším počtem dětí? Vymírání by vědec mohl označit za skutečnost jen tehdy, kdyby se Češi, muži a/či ženy, stali neplodnými. V každém jiném případě musí každá prognóza počítat s různým počtem neznámých a proměnných faktorů, které vědci neumožňují tvrdit něco stoprocentně. Platí zde přímá úměra: čím více neznámých a proměnných, tím menší pravděpodobnost pravdivosti prognózy. A opět, v médiích je to obráceně: prognóza je „vědecká pravda“, od níž se následně odvíjí další odborné výroky (čti: spekulace). Média tak mají svou potravu k oblbování konzumentů, vědcům a odborníkům vůbec roste renomé i příjmy. K úhoně přichází jen ta věda, která už nezajímá ani vědce samé.Selhání odborníkůNeotřelý myslitel Nassim Nicholas Taleb se ve své knize Černá labuť (Paseka, 2011) zabývá následky vysoce nepravděpodobných událostí, které se udály (říká jim černé labutě), k nimž počítá i krizi finančního trhu v roce 2008. Nejen na jejím příkladu ukazuje, proč bychom neměli věřit odborníkům, kteří svět do této krize přivedli a udržovali ji při životě svými omyly. Na závěr poměrně obsáhlé knihy vyjmenovává deset principů, jak zvýšit odolnost společnosti vůči „černým labutím“. Každý z bodů uvozuje vtipnou metaforou. Z nich jsou, pro náš případ, nejzajímavější tyto dva:3. Lidé, kteří řídili autobus se zavázanýma očima (a havarovali), by neměli dostat nový. Ekonomická obec (univerzity, regulační orgány, centrální bankéři, vládní úředníci a různé organizace s četným ekonomickým personálem) přišla selháním systému v roce 2008 o legitimitu. Věřit, že nás titíž lidé z problémů zase dostanou, je nezodpovědné a hloupé. Nezodpovědné je rovněž naslouchat radám „expertů na řízení rizik“ a akademikům z ekonomických fakult, kteří i nadále propagují metody, jež selhaly (například Value-at-Risk). Najděme inteligentní lidi s čistým štítem.10. Udělejme z rozbitých vajec omeletu.Krize z roku 2008 je problém, který nelze zahladit kosmetickými úpravami, tak jako není možné pár nouzovými záplatami opravit shnilý lodní trup. Potřebujeme postavit nový, z čerstvého (a odolného) materiálu; budeme muset předělat celý systém dříve, než se předělá sám. Učiňme dobrovolný krok k odolnější ekonomice tím, že pomůžeme k samovolnému pádu tomu, co padnout musí, dluhy převedeme na čistou hodnotu, upozadíme roli ekonomického a akademického establišmentu, přestaneme s udělováním Nobelových cen za ekonomii, znemožníme převzetí firem financovaných dluhem (tzv. LBO transakce), bankéře přesuneme tam, kam patří, vezmeme si nazpět prémie těch, kteří nás do stávající situace dostali... Tolik Nassim Nicholas Taleb.Lichá sázkaNa závěr snad ani nelze říci nic jiného, než že sázka na odborníky, politická i mediální, je sázkou lichou. Naši odborníci na společenské vědy nejsou z velké části schopni popsat skutečnost, zato nás dovedou zručně zásobovat svými subjektivními závěry a pocity - a to pod odborným, vědeckým krytím. Jak mnohdy dopadá jejich působení v praxi, popsal na příkladu dobře N. N. Taleb (v jeho knize je ovšem těchto příkladů přehršel).Sázka na současné české politiky asi není lepší, ale ti alespoň mají mandát voličů. Ten získají odborníci na společenské vědy jen tehdy, když si přestanou hrát na vědce a stanou se tím, čím dosud doopravdy byli - lidmi, kterým je bližší společenské angažování se než vědecké zkoumání. Tedy, když kandidují či jsou momentálně vládnoucími politickými stranami povoláni na ministerský úřad. Je samozřejmě lepší, když je politik zároveň odborníkem. Ale i v tom případě musí věci posuzovat politicky. Nikoli úzce odborně, přisáti se na teorii, o níž se ani neví, jak funguje v praxi, jelikož odborníci, kteří by to popsali, spekulují, ideologizují a do politiky se před vědou schovávají.