Organizátoři české expozice na připravovaném Expu 2010 v Šanghaji v čele s generálním komisařem české účasti Pavlem Antonínem Stehlíkem přišli nedávno s geniálním nápadem, nad kterým by se nejednomu mohl zatajit dech. Pro výstavu odlijí obrovskou slzu z ryzího zlata. Bude měřit 85 centimetrů a vážit tunu. Zlato má k tomuto účelu zapůjčit Česká národní banka, v níž prý ještě nějaké zlato zbylo. Což by mohlo nejednoho jedince obeznámeného s poměry v českých zemích přivést dokonce k úžasu.

Nápad je to famózní. Poslední zbytky svých zlatých rezerv povezeme na Expo do Šanghaje, abychom ohromili Číňany, kteří si prý jako obyvatelé všech velkých zemí potrpí na monumentálnost. A tak do Číny, země obrovské přehrady Tři soutěsky, organizovaného jásotu, země poručíme větru dešti, země optimálně se rozvíjejícího kapitalismu, jemuž se do cesty nekladou žádné podružné překážky, jako jsou lidská práva a práva zaměstnanců, do země neuvěřitelného stavebního boomu a astronomických investic, do země, která je největším věřitelem USA, poveze Česko tunu zlata. Jakože umění to taky prý bude. Jakýsi Čechoargentinec to všechno zhotoví a Číňan si z toho na zadek sedne. A možná se i večer na mapu podívá, kde to vlastně ti, jak se jenom jmenujou, no ano, Češi sídlí.

Slza má podle pana Stehlíka i hluboce symbolický význam. Je to prý „jedna z posledních věcí, s kterou se ještě v moderní společnosti neobchoduje“. Tak je to asi třeba rychle napravit. Já bych na rozdíl od Stehlíka ale řekl, že slza je odjakživa obchodní artikl velmi výživný. Podobně jako třeba strach nebo nenávist. Co se týče slz, stačí si vybavit některé podařené kusy hollywoodské továrny na sny a na slzy a je jasné, že Stehlík motá páté přes deváté. Nakonec jako spousta dalších manažerských hochštaplerů. Ve zlaté slze bude tržní hodnota slzy jen definitivně zmaterializována.

Se symboly a řečmi o nich by se taky mělo zacházet opatrně. Mají totiž jednu nevýhodu, že na sobě často hromadí množství významů mnohdy dokonce protichůdných. A tak by zlatá slza spíš mohla symbolizovat sklony k megalomanii nejen u pana Stehlíka. Může totiž také vyvolat otázku, zda-li slabostí pro monumentalitu netrpí spíš a častěji zástupci malých a nepatrných zakomplexovaných národů, jako jsou třeba Češi, a nikoli zástupci těch velkých. A i kdyby tomu tak nebylo, u těch velkých to přece jen nepůsobí tak komicky upoceně.

Pozoruhodný je také plán páně Stehlíka, jak se se zlatem v celém tom tvůrčím procesu naloží. ČNB ho zapůjčí, umělec slzu odlije a pak ji zase roztaví a vrátí ČNB opět v tradičních zlatých cihlách. Být centrálním bankovním domem se zkušenostmi s českou povahou za posledních dvacet let, měl bych se na pozoru. Protože až proces proběhne, mohlo by se třeba ukázat, že do celé tuny třeba dvě stě kilo chybí. A nikdo nebude mít ponětí, kam se ty dva metráky vlastně ztratily.

Zcela otevřeně se ovšem připouští ještě jiná možnost. Že si na Expu slzu vyhlédne nějaký movitý sběratel umění. To by se pak zlato do Česka nevrátilo vůbec. Ale zprivatizovalo už se u nás leccos, tak proč ne kus českého zlatého pokladu. A proč ne třeba v době hospodářské krize? Mohlo by se to nakonec jmenovat Slza propuštěného zaměstnance nebo bezdomovce vyvážená zlatem. Prostě takový pěkný symbol a velké umělecké dílo se sociálním obsahem. A až si to někdo koupí, budeme všichni, tedy těch dolních deset milionů, zas o něco víc potit krev.

Takže sečteno a podtrženo, doporučuji jednoduché řešení. Pana Stehlíka, který jeví příznaky přepracovanosti, ve funkci nahradit a pro jeho vlastní dobro poslat k psychiatrovi. Všichni víme, že v Česku všemožným funkcionářům v hlavě přeskakuje často. Řekl bych v průměru tak šestkrát za den. České národní bance pak doporučuji obrnit se hluchotou a tvářit se, že nikdo nic neřekl. Bude to pro nás pro všechny nejlepší.