Účelová argumentace minulým režimem (resp. tím, co kdo za onoho režimu dělal nebo nedělal) je nepřijatelným, a přesto osvědčeným prostředkem české veřejné debaty. Všichni máme v živé paměti „kauzu Milana Kundery“, která účastníky domácí debaty ostře rozdělila na podzim 2008. Krátce před volbami v červnu 1990, abychom vzali příklad z druhé strany pomyslné časové osy, tehdejší náměstek ministra vnitra Jan Ruml obvinil ze spolupráce se Státní bezpečností předsedu Československé strany lidové Josefa Bartončíka. Kromě osobního soupeře tak zároveň poškodil i samotnou lidovou stranu.

„Ruml“ i „Třešňák“ jsou jen dvěma ze symbolů, které charakterizují soustavný tlak české pravicové publicistiky i politiky na své levicové protějšky ve veřejné debatě. Ilustrativní jsou v tomto ohledu stenoprotokoly z těch jednání Poslanecké sněmovny, během kterých byl na počátku tohoto volebního období schvalován zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů. Do doby mezi schválením zákona o ÚSTR a dnes diskutovaným návrhem zákona o třetím odboji patří i uvěznění L. B. Polednové. Stále nebyl odmítnut návrh na zákaz KSČM.

Tento trvalý tlak levici udolal. Iniciativy souměřitelné, nikoli ekvivalentní s těmi výše uvedenými neexistují. Dnešní pokusy etablovat se jako protikomunistická strana, navazující na tradice prvorepublikové ČSSDSD a poválečné stranické pravice (viz Jiří Paroubek na konferenci Sociální demokracie v osmačtyřicátém a dnes), pomíjejí skutečnost, že v ČSSD samozřejmě dodnes působí celá řada bývalých členů KSČ. A že nejde jen o ty z nich, kdo do strany vstoupili ve druhé polovině šedesátých let a s počátkem normalizace z ní odešli.

Připomeňme jen osobní historie Jiřího Hájka (anebo třeba Jiřího Lederera) z let 1946-48, kdy pracoval pro sloučení strany s KSČ, 1968, kdy byl čelným představitelem pražského jara a 1977, kdy se stal signatářem Charty 77.

Pokud jde o polistopadové dějiny, je i historicky zpracováno, že ČSSD v této době nenavazovala na práci nomenklatury normalizační KSČ, ale na tradici levicového disentu (který měl za sebou přinejmenším z velké části stalinistickou etapu) a činnost řady neformálních občanských iniciativ.

Postupovat v debatě o minulém režimu výrazně ofenzivněji tedy česká demokratická levice může již dnes. Existují teoretické koncepty, které si může osvojit. Díky práci mnoha historiků a dalších odborníků je k dispozici i řada konkrétních příkladů, se kterými lze argumentovat ve veřejné debatě.

Nová definice vztahu sociální demokracie k letům minulého režimu by znemožnila neustálé napadání a mentorování ze strany zdejší pravice. Umožnila by ČSSD vystoupit z ghetta, do kterého ji uzavřeli její pravicoví souputníci. Výrazně ofenzivnějšímu postupu dnes brání především neochota vést tuto debatu ve vlastních řadách.

Ke „kauze Milana Kundery“ se tento týden svým číslem 4/2009 třemi texty vrátila revue Souvislosti. Levice spí.