Život po Woolwich aneb kdo se bojí cizích?

Nebojím se pákistánského prodavače ve své čtvrti. Bojím se imámů, kteří zkoušejí přesvědčit jeho syny, aby opustili rodinný podnik a dali se na cestu svaté války. A stejně se bojím i lidí, kteří chtěli ve středu večer podpalovat mešity.

Jakub-ryszko_-_orez

Jakub Ryszko

09.06.2013 01:01

Související

Ve čtvrtek ráno mi zavolal kamarád z Polska s otázkou, zda se cítím bezpečně. Šlo mu samozřejmě o středeční incident ve Woolwich – po poledni tam na ulici plné lidí dvojice banditů zaútočila na vojáka. Usekli mu hlavu a potom se nechali fotografovat. Svědkové události tvrdí, že vrazi během svého odporného činu provolávali Alláhu akbar.

Pokud někoho nešokoval samotný popis zločinu, mohl se ještě ten samý večer ve zprávách celostátní televize ITV podívat na krátký záznam natočený jedním ze svědků. Můžeme na něm vidět vraha se sekáčkem na maso v zakrvavených rukách, jak křičí:

„Přísahám na Alláha, že s vámi nepřestaneme válčit, dokud nás nenecháte na pokoji. Musíme s vámi válčit, protože oni útočí na nás. Oko za oko, zub za zub! Omlouvám se, že se na to museli dívat ženy, ale u nás se naše ženy musejí dívat na to samé. Nikdy nebudete v bezpečí. Svrhněte svou vládu, protože je nic nezajímá. Myslíte, že na ulici dopadneme Davida Camerona? Myslíte, že když začneme střílet, budou umírat politici? Ne, stane se to běžnému chlápkovi, jako jsi ty.“

Zveřejnění drastického záznamu okamžitě odsoudily další anglické stanice, a aby si jejich diváci mohli sami udělat názor, pustily ho také.

Ukázalo se, že mého známého neznepokojil nejvíc fakt, že se v Londýně odehrál krvavý zločin, ale to, že ho spáchali vyznavači islámu.

„Nebojíš se? Ve tvé čtvrti jich přeci bydlí strašně moc,“ zeptal se a zjevně očekával, že mu řeknu, jak se zrovna barikádují ve svém bytě a zpoza dveří poslouchám, jestli na ulici někdo nekřičí Alláhu akbar.

Jeho naděje na senační reportáž z obleženého města jsem bohužel musel zklamat. Ulicemi Edmontonu, kde bydlím, nejezdí vojenské hlídky, a muslimové, kteří tu bydlí, za nimi neběhají s šavlemi v rukou. Místo toho staří Turci tak jako každé ráno vytahují z nedalekého coffee-shopu křesla, pijí silnou černou kávu z malovaných sklenek a prohřívají si staré kosti na slunci, které nad Londýnem poslední dobou svítí tak málo. Lidé spěchající do práce kolem nich přecházejí lhostejně. Každý je zabrán do vlastních myšlenek a každý má dost vlastních problémů. Když vybíhám z domu pro tabák, tak kolem nich chodím také, a nevidím žádný rozdíl – přesto, co se stalo včera ve Woolwich, se mi jejich práskací kníry neodcizily. Právě takové nosil i můj otec, dokud mu lékař nenařídil si je před operací oholit.

V Edmontonu beze změn

Pákistánský prodavač mě vítá obvyklým salam alejkum, aniž by čekal, že mu odpovím alejkum salam. O zločinu samozřejmě slyšel. Ani to nemůže být jinak, když skoro celý prostor na prvních stranách všech deníků vyložených na pultě zaplňuje obrázek vraha se zakrvavenýma rukama.

„Idioti. Co na to mohu říct víc. To nebyli opravdoví muslimové,“ vzteká se, když mi vrací drobné.

„Měli je vyřídit na místě,“ přidává se žena v šátku stojící ve frontě za mnou.

„A navíc, teď půjdou tisíce liber na jejich léčení, a mohly jít na nějaké chudé děti,“ dodává ještě odbarvená blondýna, ale rozhovor pomalu utichá a přechází na počasí.

Pravda je, že lidé nevědí, jak reagovat na to, co se stalo. Nevědí, protože ten zločin se stal před jejich očima. Lee Rigby zemřel v jejich pokojích během nekonečného přímého přenosu, který britským divákům na více než dva dny předepsaly všechny zdejší zpravodajské televize. Nevědí, protože Michael Adebolajo, který se jim se zakrvavenými rukama zpovídal ze svých činů, nevypadal jako vousatý tálibánec z jejich představ. Z televizních obrazovek se na ně díval obyčejný, v džínech a bundě oblečený kluk, kterému by jinak nikdo nevěnoval větší pozornost.

Nakonec, co čekat od obyvatel Londýna, když zdejší vláda také sama neví, jak na tu situaci reagovat. Krátce poté, co se zpráva o zločinu dostala na veřejnost, ministerstvo obrany doporučilo vojákům v ostrovních posádkách, aby kasárna opouštěli raději v civilním oblečení. Rozvaha se mu vrátila až za několik hodin a další zpráva už vojáky nabádala, aby se za své uniformy nestyděli.

Smrt je strašná věc
To, co se stalo ve Woolwich, je samozřejmě strašná věc. Zavražděný Lee Rigby po sobě zanechal dvouletého syna, který si, až vyroste, nebude z času stráveného s otcem příliš moc pamatovat. Děsí také zvířecí brutalita, s jako pachatelé konali, a bezstarostnost, se kterou se po vraždě člověka ucházeli o pozornost médií. Pamatujme si ale, že Rigby nebyl jediným britským vojákem, který poslední dobou zemřel na ostrovech, protože měl na sobě uniformu. Před čtyřmi lety v severoirském městečku Antrim teroristé z Pravé IRA (radikálního křídla IRA založeného v roce 1997 odpůrci velkopáteční dohody) chladnokrevně zastřelili ženisty Marka Quinseye i Patricka Azimkara. Vojáci byli neozbrojení, a když útočníci zahájili palbu, stáli před kasárnami a čekali na pizzu. Potom vrazi přišli ke svým obětem, aby popravu dokončili zblízka. Ten zločin samozřejmě také otřásl britskou společností a slova odsouzení přišla téměř z celého světa. Ale pozornost, která mu byla věnovaná, je těžko srovnávat s tím, co se děje teď. Stačí připomenout, že polská média zajímala na celém případu v Antrimu nejvíce skutečnost, že během střelby byl zraněn třicetiletý polský emigrant.

Lee Rigby také není první a s jistotou bohužel ani ne poslední osoba, která letos zemře na londýnských ulicích. Před necelými dvěma měsíci byl dvě ulice od mého domu zastřelen devatenáctiletý Mohammed Hussein. Letos šlo už o sedmou oběť války gangů v Londýně. Kvůli ní od roku 2005 zahynulo dohromady 152 mladých lidí – třikrát tolik, kolik jich za tu dobu v hlavním městě Spojeného království zahynulo rukama islamistů. Může být těžké si to představit, ale někteří z nich se museli rozloučit se životem za mnohem drastičtějších okolností než zavražděný voják. Jejich smrti ale nikdo nevěnuje tolik času. Proč? Jednou z odpovědí na tu otázku může být fakt, že ani katolíci z IRA, ani mladí gangsteři nám nepřipadají tak cizí. Strach z neznámého je přeci jedním z nejstarších lidských pocitů.

Molotovem na mešitu
Během živého vstupu BBC z místa činu jedna z novinářem oslovených žen řekla, že se druhý den bála odvést své děti do školy. Bála se, protože je muslimka a nevěděla, jak se budou chovat jejich spolužáci ze třídy.

A možná se bála ještě z jednoho důvodu. Jen několik hodin po tragédii ve Woolwich se objevili krajní nacionalisté z Anglické obranné ligy (EDL) vedení svým vůdcem Tommym Robinsonem. Směrem k hlídkujícím policistům začali létat lahve, někdo se pokoušel zapálit nedalekou mešitu. Samotný Robinson lahvemi neházel. Místo toho v jednom z blízkých pubů zorganizoval tiskovou konferenci.

„Řeknu to jasně. Všichni už toho mají dost. Problémem je politický islám, který se šíří celou zemí. Kolik toho ještě Britové mohou snést? Islám se šíří naší zemí a víte co? Nás to uráží a uráží to celou naši zemi. Urážejí nás lidé křičící Alláhu akbar,“ říkal shromážděným novinářům obklopen členy EDL s kuklami na hlavách.

Bojím se
Známého, který ve čtvrtek ráno zavolal, je těžko podezřívat z nacionalistických názorů. Něco ho ale přivedlo k přesvědčení, že mi ze strany mých muslimských sousedů může hrozit nějaké nebezpečí. Právě proto bych ho chtěl ujistit, že se nebojím pákistánského prodavače ve své čtvrti. Bojím se imámů, kteří zkoušejí přesvědčit jeho syny, aby opustili rodinný podnik a dali se na cestu svaté války. A stejně se bojím i lidí, kteří chtěli ve středu večer podpalovat mešity. Když si to totiž nakonec vyřídí s muslimy, jsou na řadě Hindové a milion na ostrovech žijících Poláků.

Musím se také přiznat, že stejně jako členů EDL se bojím Tomasze Terlikowského (polského katolického novináře, pozn. red.). Bojím se ho, protože den po strašné londýnské vraždě pověsil na svůj web tendenčně vybrané citáty z koránu, kterými chtěl dokázat, že islám je náboženství vrahů. Bojím se také Poláků, kteří v Białystoku zkoušejí podpálit byty imigrantů

Někdo se může zeptat, jak mohu takový pubertální exces srovnávat s useknutím hlavy člověku na rušné ulici. V Białystoku se přeci vlastně nic nestalo, skončilo to trochu ožehnutými dveřmi. Ale já se ptám, jaký je v tom rozdíl? Nakonec se přeci může někdo neprobudit, protože neucítí dým.

Proto si nakonec myslím, že to, co se ve středu odpoledne stalo na londýnské ulici, není vnitřní věcí Britů. Nelze samozřejmě schovat hlavu do písku a tvrdit, že čím dál hlubší radikalizace muslimů není problém. Je ale třeba se zamyslet, jestli nejde ruku v ruce s čím dál intenzivnější islamofobií a jestli se oba dva pocity navzájem neposilují. Jak mému známému nakonec přišla na mysl otázka mojí bezpečnosti?

Text vyšel v úterý 28. května ve varšavském Dzienniku opinii pod názvem Życie po Woolwich, czyli kto się boi obcych?
Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

Přeložil Patrik Eichler.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.