Už vím, jak je to s těmi pomníky Mistra Jana Husa. Poučil mě historik Jan Kalivoda. Skutečně nevznikaly jako vztyčené milníky na cestě věřících křesťanů k pravdě Ježíše Krista. Sekularizovaná společnost si Mistra Husa přivlastnila jako bojovníka za pravdu obecně sdílenou, jíž může být i jiný ideál, s nímž Hus nijak nesouvisí. Stal se symbolem statečnosti a pevných postojů proti každé zlé moci, která člověka nutí k porobě, k životu ve lži. Proto oproštěn od církve stal se Hus ještě sdělnějším a všeobecně použitelnějším v různých emancipačních snahách, bojích i šarvátkách napříč dějinami, a jak by se dnes řeklo — politickým spektrem.

Souhlasím — bylo by škoda Husa nevyužít, takových osobností nemáme mnoho. Pak i jeho ztvárnění nemusí jeho podobě odpovídat, jde toliko o jeho jméno. Nakonec podobně je na tom i Masaryk; také se stal obecně sdělným, aniž by se jeho dílo příliš četlo — ostatně psal dost kostnatě.

Od Jana Kalivody jsem se také dozvěděl, že Hus při své cestě do Kostnice si nedělal naději na návrat. Král Zikmund ho ale nezradil, jak se traduje, pouze mu zaručil bezpečnost při cestě do Kostnice a zpět — pokud by se snad vymanil z moci církve, k níž přináležel. Koncil — ovšem pod nátlakem Zikmundovým — vyřešil schizma tří papežů, čímž upevnil rozkližující se autoritu církve. V rámci toho nebylo možné liberalizovat církev přijetím Husova učení, byť i mezi preláty Hus měl své sympatizanty a zastánce. Představuji si, jak krčí rameny řkouce: „Mistře, zajisté máte pravdu, ale račte pochopit, že teď na to není doba.“ Hus věděl, že odvolá-li, stejně zůstane ve vězení a živ se domů nevrátí. (Ve vazbě vážně onemocněl, a patrně by ani dlouho nežil.)

Církev ve své historii měla více osobností, ba mnohé duchovní řády, řehole, které ovšem před Husem i po Husovi usilovaly vlastně o totéž — o život v pravdě Kristově, podle Nového zákona. Jako další Kristovi učedníci se vzdali mnohých pozemských požitků a snažili se kráčet po jeho spravedlivé cestě. Nemluvě o svatém Františkovi z Assisi, který se „zasnoubil s paní chudobou“ a spolu s jedenácti druhy, v prostotě a pokoře kázajících slovo Boží, založil řád menších bratří, minoritů; připomeňme také sv. Augustina, biskupa a církevního učitele. Svůj pastýřský úřad vykonával čtyřiatřicet let ve znamení spravedlnosti, nestrannosti a péče o blaho lidu. A nebo náš — můj — svatý Prokop, kolem jehož poustevny vznikla mnišská osada, z níž se vyvinul Sázavský klášter. A nebo další poustevník: náš česko-německý Vintíř, vlastně Prokopův souputník. A nade všemi pak svatá Anežka!

V živé církvi v každé době vždy byly proti její mocichtivosti obrodné proudy, které ji vracely k původnímu poslání. Zvláštní postřeh má Naděžda Mandelštamová ve svých vzpomínkách na Osipa Mandelštama: „O. M. se trochu bál starozákonního Boha a jeho strašlivé totalitní moci. Říkal, že učením o Svaté Trojici odrovnalo křesťanství Mojžíšovu samovládu. Přirozeně, že jsme měli ze samovlády strach.“

A my jsme se v době totality upínali jednak k našemu Mistru Janovi a jednak (nemluvě o svatém Václavovi) také k svatému Vojtěchu, Slavníkovci, zhruba souputníkovi Prokopa a Vintíře, jehož hlavu v Prusku narazili na kůl.

Zvláštní je, že dějiny křesťanství se bez církve neobejdou stejně jako samo Evangelium. Když je vyrvete, jako by ztrácelo sílu. Vyloženě se mu nevede ve školních osnovách, vykládat je bez víry jako pochybně historický příběh ani nemá smysl. Kupodivu zatím není lepšího hlasatele Evangelia, věčné inspirace k alternativnímu, řekl bych trvale udržitelnému způsobu života, než je ona zkostnatělá, konzervativní církev, jedna, druhá, třetí…

V této době, drtící nás tisíci různými pravdami, často téměř nerozpoznatelnými od lží, se vracím k původnímu Janovi a jeho obhajobě té nejpodstatnější pravdy v Kostnici. Člověk, společnost když tápe, musí se vracet k původnímu. Nejde o útěchu, ale o posilu jak čelit poklesle siláckým slovům a gestům, s nimiž nová, sebevědomá politická garnitura hodlá převzít moc. Bohorovnost a papalášská dikce dere se ze všech děr, její neomalenost bere dech. Nejde toliko o komunisty, ale o nepřijatelné způsoby chování a jednání, které jsme přisuzovali garnituře nejsebevědomějších komunistů. Jde o cosi, co odpuzuje už svou chůzí po chodbě či ledabylou montáží slov do vět. Té chlubivosti a pohrdání! I normalizační soudruzi chovali se uměřeněji k situaci po „poučení z krizového vývoje“. Kde se to vzalo a proč, a co se proti tomu dá dělat, Mistře Jane? Vykuřovat jako proti dýmějovému moru?

Údiv předstírám, sám mám vysvětlení, k němuž jsem v minulé úvaze „Náš život v pravdě“ nedospěl. Kladl jsem otázku, komu co ta zavrhovaná církev v posledních dvaceti až padesáti letech udělala špatného. Navážu otázkou, komu co dříve vládnoucí komunistická strana v posledních padesáti, šedesáti letech udělala špatného…. A přesto komunisty stále více volíme.

Mám vysvětlení, že podobně jako v případě Husova pomníku už nevnímáme komunistické militantní učení a činy, pochopitelně nechceme, aby komunistická moc věšela a žalářovala, ale komunisté jako takoví jsou nám symbolem síly, rasance, revolučního kvasu i jasu, rozkarbování zahnívajících vod a možná i nějaké přijatelnější podoby diktatury proletariátu, kdyby se nějaký objevil. Na rozdíl od husákovské normalizace tento stav si sami žádáme.