Pravicové vlády v ČR od sametové revoluce následují axiomy, které už jinde v praxi propadly; levice napravovala, co se ještě dalo po odchodu pravice z vlády, než mohla po dalších volbách pravice v dílu zkázy pokračovat. Česká republika se nebránila likvidaci průmyslu skla a keramiky, nevyužitím nabídky zachovat RVHP jako nástroj pomoci Západu Východu se podařilo utlumit vývoz a následně výrobu investičních statků, zhoršením podmínek financování rozvoje venkova byla postižena zaměstnanost v agropotravinářském sektoru, destrukcí prošlo stavebnictví a likviduje se lázeňství. 

Základní úvaha je stále stejná: stát musí co nejméně ovlivňovat ekonomiku. Trh si lépe poradí sám. Mocichtiví politici jsou spíše odborníci v politikaření, manažeři bez prokázání občanské bezúhonnosti, finančního postavení, odborné znalostí a praxe. Redukce jejich kompetence na tzv. „politickou odpovědnost“ je odrazem vlastní neschopnosti vytvořit vizi rozvoje a řídit její uskutečňování.

Podle monetaristického přesvědčení pravicových ekonomů a politiků lze fungování a rozvoj ekonomiky řídit jednoduše množstvím uvolněných peněz v oběhu. Předpokládá se příliš zjednodušeně konstantní rychlost oběhu peněz; stačí pak upravovat výši úroků centrální banky a velikost povinných rezerv bank. Hrubý domácí produkt (HDP) jako jediná přibližná míra úrovně a růstu ekonomiky se sama zvýší k potenciálnímu produktu (s maximálním využitím výrobních faktorů: hlavně práce, přírodních zdrojů a kapitálu).

Je tedy údajně nutná urychlená privatizace, s minimem stanovených pravidel na jejím počátku; pravidla se doplňují až podle získaných zkušeností. Jenže: co není v parlamentní demokracii zákonem výslovně zakázáno, je povoleno. A retroaktivita se připouští jedině v případě, že ji lze opřít o jiné právní normy v chabě provázaném právním systému.

Politik neschopný reálné vize chápe, že minimalizace státní regulace a  oslabení veřejné správy snižuje jeho společenskou prestiž. Pokud neodejde z politiky, může využít části benefitů privatizátorů; k tomu je zapotřebí anonymity vlastnických vztahů a neexistence majetkových přiznání mimo veřejný sektor. Případná soudní řízení lze protahovat na míru v Evropě neobvyklou; nakonec pomůže amnestie.

Současná ekonomická recese se vysvětluje nesmyslným argumentem, že je třeba nejdříve snížit schodek a pak budou levnější státní úvěry. Byly ale k potlačeny investice, zásadní pro budoucí příjmy státu. Ministerstvo financí jako orgán odpovědný nejen vládě, ale i Evropské komisi, za hospodaření s prostředky EU nezajistilo kontroly ex-ante — ty ze své metodiky vůbec vypustilo. Ale nezajišťovalo ani kontroly v průběhu čerpání dotací. Kontrola až v etapě fakturace byla svým zvláštním zaměřením na kraje spíše nástrojem předvolebního boje.

Církevní restituce byly zřejmě koncipovány tak, aby umožnily další rozvoj developerství a podnikání daňově srovnatelného s jinými subjekty, nadto v té nejméně vhodné době.

Na druhé straně ČR nikdy nezavedla super-nízké sazby daně z přidané hodnoty, snížená sazba DPH je rozsahem položek proti EU omezena a zvýšila se na nejvyšší úroveň v EU, to vše v nesmyslné snaze dosáhnout jen jedinou standardní sazbu DPH. Stát neučinil nic proti masovému úniku i té části finančních toků, které vznikly v ČR a je možno zdaněním část z nich zadržet — neučinili jsme nic proti přesunu sídel českých podniků do zahraničí. I Mezinárodní měnový fond doporučil české vládě k nastartování rozvoje omezit škrty.

Pro opozici je výhoda, že může prokázat, za jakých ministrů financí a premiérů ke krokům vedoucím k propadu ekonomiky došlo. Pokud to neudělá, neprokáže své schopnosti analyzovat situaci a těžko také může přesvědčit voliče o svém programu a poté změnit kurs země.