Nečetní zastánci těžby břidlicového plynu v České republice zpochybňují všeobecně uváděná rizika, jako je třeba možnost zničení důležitých zdrojů pitné vody či celých oblastí v okolní krajině. Jsou přesvědčeni, že hlavní příčinou odporu veřejnosti je banální a rozumem nepodložený strach lidí ze všeho nového, neznámého.

Mohou mít částečně pravdu, lidé se někdy skutečně bojí neznámého už z principu. Ovšem ten strach nemusí být zase tak iracionální: je též projevem předběžné opatrnosti, důsledkem tisíciletých zkušeností lidstva. Ať tak či tak, sám bych rozhodně jako příklad iracionálního strachu z nového nepoužil právě obavy z těžby břidlicového plynu, protože tady i  odborníci určitá rizika připouštějí, zvláště když má jít o těžbu v malé, hustě osídlené zemi. Až panický strach mají někteří lidé třeba z větrných elektráren, připisují jim téměř démonické účinky na všechno možné. V  internetové diskusi na toto téma se jedna dáma vyjádřila, že by se méně bála atomové elektrárny za humny než „větrníků“.

Důkazem iracionálnosti protestů je prý jejich absence v oblastech, kde jsou lidé na těžební činnost už zvyklí, třeba na Českomoravské vysočině (uran). S tím nelze souhlasit. Jednak to neplatí zdaleka stoprocentně, třeba odpor lidí k rozšiřování povrchové těžby uhlí v severních Čechách vychází právě ze zkušeností s ní. A pokud jde o ten uran v Dolní Rožínce a jinde, tolerance lidí může mít řadu důvodů, třeba obavu o pracovní místa a ochotu snášet kvůli jejich udržení i leccos nepříjemného.

Ale existuje i silný psychologický mechanizmus, stejně iracionální, jako může být neodůvodněný odpor. Tak jako nový, neznámý podnět vyvolává strachovou reakci, tak naopak návyk otupuje i racionální obranné mechanizmy. Bystrý pozorovatel lidského chování to kdysi trefně vyjádřil rčením, že člověk si zvykne i na šibenici.

Jako velmi ilustrativní příklad může posloužit třeba rozdílné vnímání nebezpečí vyplývajícího z automobilové dopravy a nebezpečí hrozícího při pádu stromů. Ačkoliv ročně zahynou při automobilových nehodách jen u nás stovky lidí a tisíce jsou těžce zraněny, je strach z aut daleko menší než strach z padajících stromů, u nichž je přitom nějaký tragický následek záležitostí zcela ojedinělou.

Tak ojedinělou a výjimečnou, že když k nějaké tragédii dojde, mluví se o ní ještě celé roky a  celé roky slouží jako účinný strašák. Například když je třeba se nějakého stromu zbavit a nedostává se jiných argumentů. Důkazem budiž více než čtyři roky stará, ale v obecném povědomí stále živá zlínská kauza, při níž dva muži zahynuli při pádu pajasanu žláznatého.

Naproti tomu argument, že automobilismus je snad nejnebezpečnějším oborem lidské činnosti s největším počtem obětí, se obvykle setkává pokud vůbec s nějakou reakcí, tak nejčastěji s pokrčením ramen. Lhostejným? Rozpačitým? Mrtví a zmrzačení při autonehodách už téměř nikoho neděsí. Paradoxně větší strach mají lidé, sami většinou automobilisté, z dopravního hluku a smogu, z frekventované dopravy ve svém bezprostředním okolí. Jedině proti tomu se bouří.

Musíme se zkrátka smířit s tím, že lidé jsou nedokonalí, že neuvažují a nejednají vždy zcela racionálně — reklamní průmysl o tom ví své! Měli bychom s tím počítat, ale neměli bychom toho využívat k účelovému zpochybňování legitimity jejich názorů a postojů.