Pro určité okruhy politických představitelů je obtížné pochopit, že politika prostě není byznys. Není bez překvapení, že tyto osoby se nejčastěji rekrutují ze skupin vyznávajících především pravici blízký neoklasický přístup k ekonomice a politice. Občas se ale zdá, že jde spíš o otázku aktuálního postavení, kdy v prvé řadě ti úspěšní podporují zachování statu quo, zatímco motorem změny jsou hnutí v marginálním postavení.

Buď jak buď, zvlášní role v této hře každopádně připadá české Ústavě, která za základní stavební kámen českého parlamentarismu považuje svobodné soupeření politických stran a idejí. Asi bychom neměli přeceňovat sílu, kterou může jedno konkrétní ustanovení mít, nicméně političtí hegemoni jsou při své obhajobě schopni sáhnout k jakémukoli argumentu, který se jim nabízí.

A česká Ústava jim v tomto nepěkně nahrává ve svém pátém článku, který, čtěme pozorně, stanoví, že: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“

Není volná soutěž jako volná soutěž. Aby bylo jasno — politika není obchod, a řečeno konkrétněji, politická soutěž není soutěží ekonomickou, soutěží podle obchodního práva. Zastávat takový názor může pouze osoba bez špetky politické představivosti. Bohužel právě tento druh v naší, alespoň parlamentní, politice nacházíme až nepříjemně často.

Přece jen bychom proto znění tohoto článku mohli upravit a místo výrazu volná soutěž použít např. svobodná volba či střet. A namísto pouhých stran bychom mohli rovnou použít výraz politických programů či idejí.

Měnit kvůli takové maličkosti Ústavu se může zdát jako nadbytečný luxus. Ostatně českým politickým prostředím už sice delší dobu cloumá ústavní puberta, ale zjevně se řeší jaksi důležitější věci jako snová reforma volebního systému či flexibilní ústava pro ekonomický výkon apod. Ať už tento trend dopadne jakkoli, změna formulace v definici politické soutěže by v něm měla být zahrnuta též.

V prvé řadě bychom se tak alespoň mohli vyhnout těm pro každého občana nesmírně trapným okamžikům, kdy slyší politika zcela vážně tvrdit, že omezení výdajů a agresivních taktik politického marketingu zavání komunismem a ničí nám naši svobodnou společnost.