Chci přispět X

Řešením problému s bydlením nejsou ubytovny, nýbrž koncept veřejného bydlení

Setrvalý nárůst počtu lidí bydlících na ubytovnách je důsledkem chybného konceptu privatizace bytů a deregulace nájemného. Je třeba vypracovat a realizovat koncept veřejného bydlení nepodléhajícího logice trhu.

Linda_sokacova

Linda Sokačová

24.04.2013 10:59

Související

Podle Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) bude v České republice kvůli nepříznivé ekonomické situaci vzrůstat počet těch, kteří si nemohou dovolit standardní bydlení, jak si ho představujeme dnes – tedy vlastní nebo nájemní bydlení. A jaký na to má ministerstvo podle nedávných slov náměstka pro územní a bytovou politiku Miroslava Kalouse (ODS) recept? Dotační program na výstavbu ubytoven městy a obcemi, s rozvinutými kontrolními mechanismy a povinnými sociálními službami pro jejich obyvatele.

Kam až to může zajít?
Obviňovat z kritického stavu sociálního a dostupného bydlení pouze tuto vládu by bylo nefér. Na současné situaci se podílela celá řada minulých vlád a počátek můžeme hledat už na začátku devadesátých let v hurá privatizaci veřejně vlastněných bytů a dalších nemovitostí, která v podstatě pokračuje dosud.

Československo a později i Česká republika si do svého erbu dala heslo “soukromý majetek nade vše”. A to i v oblasti jednoho ze základních lidských práv – bydlení. Plody tohoto přístupu jsme už začali sklízet. Nejsou prostory pro zařízení, jako jsou mateřské školy, jesle nebo radnice. A především nejsou obecní či státní, a tudíž finančně a prostorově dostupné byty pro ohrožené skupiny obyvatel, ale i střední vrstvy, které nevlastní (či nechtějí) vlastnit soukromé byty. Mnohdy pak lidé žijící v nájemních bytech s deregulovaným nájemným platí i vyšší nájemné, než je cena toho tržního. Logicky si pak takový luxus řada z nich nemůže dovolit nebo nebude moci dovolit v budoucnu díky snižujícím se příjmům, rostoucím nákladům a nezaměstnanosti.

Vzhledem k současnému stavu v oblasti nájemního bydlení je velmi těžké mluvit o veřejném bydlení, tedy bydlení, které je ve vlastnictví obcí či státu – ale mělo by se s tím začít. Experiment s preferencí soukromě vlastněných bytů a deregulací nájemného se nezdařil. Za zhoršující se postavení řady skupin v oblasti bydlení tak nemůže pouze nepříznivá ekonomická situace, ale také nefunkční bytová politika mnoha vlád a chování obecních politiků a političek, kteří svorně vsadili na jednu kartu – omezování veřejných a sociálních bytů. Současné Ministerstvo pro místní rozvoj v tom bohužel hodlá pokračovat a celý problém tak ještě prohloubit. Podpora sociálního bydlení se podle jeho náměstka M. Kalouse bude soustředit na tři základní oblasti: dotační program na výstavbu ubytoven městy, doplatek na bydlení a rozvoj povinných sociálních služeb v těchto ubytovacích zařízeních.

Dotování soukromého podnikání z veřejných zdrojů
Stručně řečeno, zaděláváme obyvatelům ubytoven i celé společnosti na pěkný problém. Zároveň tímto systémem vynikajícím způsobem dotujeme z veřejných rozpočtů soukromé podnikání. A to nejen majitelům ubytoven, ale i soukromým vlastníkům z řad jednotlivců i podnikatelů. Jen v Ostravě získá Zdeněk Bakala a jeho RPG byty ze státního příspěvku na bydlení desítky milionů ročně. RPG zprivatizovala na čtyřicet tisíc bytů během privatizace důlní společnosti OKD v Ostravě, Karviné, Frýdku-Místku a dalších městech. Nemohou si lidé dovolit deregulované nájemné? Neodpovídá možnostem nájemníků? Nevadí, nemusí dojít k jeho snižování, ale stát výpadek v soukromých příjmech vlastníků doplatí z veřejných zdrojů.

Aby nedošlo k nedorozumění, tohle není volání po zrušení doplatku a příplatku na bydlení, ale volání po radikální změně politiky bydlení v České republice a přehodnocení deregulace nájemného, která se neosvědčila a zcela selhala. Podle statistických údajů jsou výdaje na bydlení u lidí, kteří jsou příjemci doplatku na bydlení, vyšší, než u těch, kteří tyto příspěvky nepobírají. Platí tak, že čím chudší, tím vyšší náklady na bydlení.

Podle Českého statistického úřadu se průměrná výše vyplacených příspěvků na bydlení od roku 2004 stále zvyšuje. Domácnosti pobírající příspěvek měly v průměru o šest tisíc Kč za rok vyšší celkové výdaje na bydlení než domácnosti, které příspěvky nepobíraly. Výdaje domácností na bydlení se podle Českého statistického úřadu v roce 2011 meziročně mírně zvýšily, v průměru o 2 316 korun na domácnost za rok, na zhruba 62,4 tis. korun. To představuje růst o necelá čtyři procenta. Stejně tak vzrostl podíl příjmů, jež na bydlení domácnosti vynakládaly – průměrně na 17,3 procent.

Ubytovny jako trest pro chudé
I když MMR přiznává, že za nárůst osob žijících na ubytovnách může ekonomická situace, stále vychází z předpokladu, že ti, kdo nemají na úhradu nákladů na bydlení, si za to mohou pouze sami. A za svou neschopnost tak musí být náležitě potrestaní. Nechci tvrdit, že neexistují lidé, kteří si za to objektivně mohou sami, ale za takto vysokým nárůstem a celkovým počtem takových osob stojí především ekonomická situace a státní a obecní sociální a bytová politika. Nepohodlí a často i nevyhovující hygienické a kvalitativní podmínky na většině fungujících ubytoven tak mají být nejen sankcí, ale i motivačním prvkem k opuštění ubytoven.

MMR, ale i další aktéři politik jako úřady veřejné správy či politická reprezentace tak vycházejí z předpokladu, že lidé žijící na ubytovnách nemají dostatek kapacity a schopností žít ve standardně kvalitním bydlení, a je nutné je proto vystavovat intenzivní kontrole bezpečnostních kamer, přísných ubytovacích řádů a sociálních pracovníků a pracovnic.

Jako negativní motivace ubytovaných v tomto typu zařízení jsou interpretovány i nevyhovující hygienické a technické podmínky na ubytovnách. Velmi často se argumentuje tím, že se neplatí nájemné, ale příspěvek na ubytování, který se zvyšuje i poskytnutím kuchyňského vybavení nebo pračky. A navíc si přeci ten ubytovací poplatek neplatí z vlastní kapsy, ale doplácí to stát. Proto jde o falešnou starost a argumentaci. Že právě vysoký poplatek za bydlení v ubytovnách či v dalších nevyhovujících a drahých bytech je součástí začarovaného kruhu chudoby, některé zainteresované subjekty, mezi nimiž jsou bohužel i neziskové organizace, nezajímá.

Sociální služby a disciplinace
Součástí ubytoven mají být podle MMR, ale i řady již dnes fungujících koncepcí samospráv, i povinné sociální služby pro jejich obyvatele. Zatímco filozofií neziskových organizací je dobrovolnost sociálních služeb, v představě MMR i některých sociálních politik realizovaných městy jsou povinností, jejíž nenaplnění ze strany ubytovaných může vést i ke ztrátě bydlení. Opět zde hraje roli předpoklad, že lidé přišli o ubytování nikoli kvůli špatným ekonomickým podmínkám, nezaměstnanosti, růstu nákladů na bydlení a veřejným politikám státu, ale díky své vlastní neschopnosti. A proto se musí vychovat.

Tento fakt ještě posilují xenofobní a antiromské postoje české společnosti, protože dnes se bydlení na ubytovnách z velké části týká právě Romů a romských rodin, které byli a jsou prvními, jež zasáhla likvidace státu veřejných služeb. Do budoucna je však mohou nasledovat dlouhodobě nezaměstnaní, senioři a rodiny samoživitelek a další ohrožení lidé.

Závislost realizátorů sociálních služeb na městech a jejich požadavcích mění vztah relativní rovnoprávnosti mezi poskytovatelem sociální služby a tzv. “klientem” v nerovnoprávný a nucený. Dalším problémem dnešního modelu sociální práce, který je zatížen právě už zmiňovanou finanční závislostí, je, že se soustředí pouze na akutní a jednostrannou pomoc danému klientovi bez ohledu na strukturální podmínky a příčiny sociálních problémů. Jen některé neziskové organizace jsou ochotny vést případně i právní spory s městem či dalšími veřejnými institucemi a autoritami, když jednají v rozporu se zájmem klienta.

Co je ale tím největším selháním současné sociální práce, je právě zaměření se pouze na vztah sociální pracovnice/ pracovník – klient/ klientka a individuální řešení problémů. Neříkám, že je to jenom špatně. Sociální práce je prospěšná a má pozitivní dopady na životy těch, kteří různé sociální služby využívají. Jenže v důsledku individualistického pojetí sociální práce je řada problémů, které lidé zažívají, téměř neřešitelná, protože jejich kořeny jsou v systému. Jsou to sociální - a ne individuální problémy.

Mezi tyto problémy patří i případ ubytoven. Je sice možné posunout individuálně některé rodiny nebo jednotlivce, možná i desítky osob, někam do běžného, standardního bydlení za lepších finančních podmínek. Ale jejich místa brzo obsadí jiní. Bez systémového řešení není možné těmto problémům úspěšně čelit. Pokud tu budou ubytovny i nadále, pokud nebude fungovat veřejné bydlení a budou posilována úsporná opatření a rozpočtové škrty, tak budou narůstat počty lidí, kteří nebudou mít přístup ke stabilnímu a kvalitnímu bydlení.

Existuje cesta ven?
Ubytovny nejsou vysněným bydlením téměř pro nikoho. A to i přesto, že je lepší, než kdyby “ti lidé skončili na ulici”. Podle jiných jsou ubytovny pohodlným bydlením, které v nich žijící lidé nakonec oceňují a jsou rádi, že nemají odpovědnost za vlastní život. Podle mého jde ale o zcela liché představy. Při výzkumu, který jsem na konci roku 2011 realizovala společně s Edit Szénássy na Šluknovsku (Analýza migračních trendů na Šluknovsku je ke stažení ve spodní části této webové stránky Agentury pro sociální začleňování), jsme se i lidí na ubytovnách ptali, jestli jim toto bydlení vyhovuje. Jednoznačně odpověděli, že ne. Lidé poukazovali na ty, kterým se podařilo městské ubytovny ve Varnsdorfu opustit, jako na své vzory.

Obdobně se ke své budoucnosti vyjádřily i děti prostřednictvím svých kreseb, které jsem viděla na výstavě organizované Člověkem v tísni v Ústí nad Labem. Na obrázcích nebyly žádné ubytovny, ale rodinné domky, drahá auta, rap, babičky, dědečkové a rodiče. Co těm, kterých jsme se ptali, chybělo, byly prostředky a vůbec možnosti se někam jinam přestěhovat. S čím však souhlasím, že řadě lidí chybí motivace a převládá beznaděj a objevuje se i rezignovanost.

Cesty ven pro ty, kteří dnes na ubytovnách bydlí, i těch, kteří tam možná jednou bydlet budou muset, existují. Vyžadují však zásadní změny v systému bytové a sociální politiky a změny v politickém uvažování obecně. Pokud se tak nestane, bude se nás s problémem nekvalitního bydlení potýkat mnohem víc. A nepůjde jen o tolik neprávem nenáviděné Romy.

Především bychom neměli mluvit jenom o sociálním bydlení, ale o veřejně či kolektivně vlastněném bydlení obecně, které se bude vyznačovat dostatečnou dostupností z hlediska prostorového, ale také finančního. Veřejné bydlení chápu jako bydlení, které je ve vlastnictví státu nebo obcí a není v soukromých rukou jednotlivců či firem. Je nesmyslné, když je v obecních bytech nájemné dražší než na trhu s bydlením, a když se vyhledávají nájemníci do tohoto typu bydlení na základě metody “kdo dá víc”. Principem by zde měla být ekonomická a sociální potřebnost.

Přístup k veřejnému bydlení by měl být postaven i na filozofii preference vybraných skupin obyvatel, které je vhodné podporovat: mladé rodiny s dětmi, seniory, rodiny samoživitelů atd. Některé z forem tohoto bydlení mohou být i časově omezené, např. i podle výše dosaženého příjmu či definice toho, kdo ještě spadá mezi mladé rodiny. Sociální bydlení by pak mělo být pouze součástí tohoto veřejně vlastněného bydlení a mělo by být prostorově rozptýlené. Rozhodně by neměla vznikat nová ghetta, byť dobře vypadající, nově postavených a prostorově segregovaných sociálních bytů. A ubytoven už vůbec ne. V případě takto fungujícího systému bytové politiky by nebyly potřeba ani tolik využívané doplatky na bydlení. Je jasné, že současný bytový fond ve veřejném vlastnictví je zdecimovaný. Cestou k novým veřejným bytům ale může být jejich výstavba nebo i deprivatizace, s kterou už některé obce mají zkušenosti.

Dalším a nezbytným krokem ke zlepšení situace je opuštění deregulace a opětovné zavedení regulace v nájemních bytech vlastněných obcemi či státem. Bydlení je základním lidským právem, a nikoli tržním statkem.

Dotační program na výstavbu nových ubytoven městy připravovaný MMR cestou z problému není. Povede akorát k jeho zakonzervování a růstu zisků obcí z tohoto zcela nevyhovujícího typu bydlení. Zrušit ale ubytovny v současné době bez přemýšlení, kde se budou moci ubytovat na nich žijící lidé, není možné. Ani ve jménu lidských práv. Stejně tak by mohlo být problematické zrušení doplatku a příplatku na bydlení, o čemž se v některých kruzích také hovoří. Lidé, kteří jsou na něm závislí, by skončili na ulici, nebo ve spirále zadlužení. A to je nepřijatelné.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Ivan Sommer - Brno

Sociální bydlení pro milionáře ? Sobota, 27.Dubna 2013, 15:52:0

V Brně může rodina bydlet v městském bytu, i když má k dispozici další byt (dům) ve vlastnictví. Zdůvodnění úředníků, že nejde o nějaké porušení vyhlášek, je následující. Oficiální nájemcem městského bytu je pouze matka (babička) a její syn (vnuk), který s ní bydlí, není tedy nájemcem městského bytu, a může proto vlasnit další byt. Mohli by v něm oba docela dobře bydlet. Jenže ho pronajímají, a tak na městském bytu vydělávají. Přitom město naříká, že nemá sociální byty. Možná by stačilo přezkoumat vlastnické poměry osob žijících v městských bytech a nenechat v nich bydlet milionáře, vlastnícího další byt.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.