Úkol nebo prestiž?

Vztah moci a umění nemůže být nikdy skutečně vyrovnaný, moc umění podporuje pouze tehdy, když jí nepřekáží. Kapitalismus potom vnáší do tohoto vztahu rozměr soutěživosti – ani ta ovšem nenastoluje dobré podmínky pro uměleckou tvorbu.

Když jsem psala minule o sebevraždách příslušníků avantgardy, kterým se jejich sny o spravedlivější a také lidštější, veselejší společnosti rozpadly jako v nějakém céčkovém televizním thrilleru, v němž se lidská bytost působením smrtonosné zbraně promění v klubko svíjející se odporné a jedovaté hmoty – měla jsem málo času a nevyjádřila jasem se přesně.

Od té doby mi to leží v hlavě, takže teď už můžu říct, co jsem si mezitím zformulovala: umění a kultura jsou moci dobré jenom tehdy, když s ní spolupracují, v těch případech je nechává být, baví se na jejich produkcích, obdivuje jejich mistrovství, případně je i podporuje. Ve chvíli, kdy začnou vést svou a ta se nehodí zrovna do mocenského krámu, jsou odkázáni do nicoty, zbaveni podpory, publikačních příležitostí, veřejného účinkování. Míra autoritativnosti režimu se pozná i podle míry jeho respektu k podivným projevům uměleckého nadání a nezávislosti. .

Jinak řečeno – umělci jsou režimům dobří pouze k tomu, aby je reprezentovali a dodávali jim lesku, všechny ostatní funkce umění jsou moci v nejlepším případě lhostejné a v jen mírně horším případě je nesnášejí. Výmluvným příkladem je role „veřejného nepřítele“, kterou hraje s tímto periodikem spjatý dramatik a kritik Roman Sikora, aniž by pro tuto jeho pověst existoval dostatečně vyargumentovaný obžalovací spis.

Tento základní stav se v čisté podobě vyskytuje pouze v dobách přebírání, respektive upevňování moci (stav po únoru 1948, normalizace po srpnu 1968). V poněkud normálnějších poměrech už věci nejsou tak absolutní a existuje prostor pro vzájemnou podporu a různé mimosystémové aktivity (samizdat, underground, amatérské hnutí). Ty režim nepodporuje, ale ve společnosti se daří nacházet jiné zdroje, velkou roli hraje svépomoc, mecenášství, dobrovolnost nejrůznějšího druhu.

Naše věčné tápání pokud jde o podporu a financování kultury a umění vlastně řeší otázku, jak nahradit přirozeně vzniklé struktury podpory umění proti autoritativnímu režimu strukturou, která podporu demokratickému režimu poctivě umožní. Neboť ve slušné, neautoritativní a pluralitní společnosti má každý hlas stejnou cenu a zaslouží si stejný respekt, bez ohledu na to, jaké politické seskupení momentálně vládne.

Divadelní ředitel a senátor Jiří Šesták v Divadelních novinách volá po zrušení příspěvkových organizací státu a měst, protože to vede ke korupci, intrikánství a destruktivním postojům uvnitř kulturních institucí: politické reprezentace, regionální ani státní, nemají být zřizovateli uměleckých těles. Ale nejsou jen národní kulturní instituce, většina uměleckých těles ve svém statutu tak vysoce reprezentativní úkol nemá. Protože ale činí náš svět zajímavějším, měla by je slušná společnost podporovat bez ohledu na praktickou užitečnost.

V občansky organizované společnosti tedy hledáme vlastně způsob, který spontánně funguje v totalitě. Jenomže v totalitě je kulturních aktivit přece jenom méně než ve svobodných poměrech, s dobrovolností a mecenášstvím nevyjdeme, prostředků se nedostává. Naším nepříliš dokonalým, drahým a neskladným nástrojem spravedlnosti, uznání a nezávislosti je v současné struktuře systém grantů. Má to dva důsledky – rozhodnutí a doporučení jejich komisí se nakonec realizují v režii moci, takže jsou stejně považovány za její nástroj. Ten druhý důsledek je nutnost podávat žádost a sepisovat projekt. A s tím projektem se zúčastnit soutěže o podporu.

Soutěž a konkurence jsou v samé podstatě kapitalismu, jsou dobré pro dynamiku společnosti, ale v míře, kdy se stanou ideologií a dogmatem, působí negativně. Obstát v konkurenci je silný impuls ke kreativitě a úsilí o kvalitu, záleží ovšem na tom, jak se ta kvalita definuje. A v definici kvality hrají objektivní kritéria mnohem menší roli, než bychom si mysleli i přáli. Například: jestliže za hlavní kvalitu v konkurenčním boji označím cenu, pak může vyhrát stejně dobře ten nejlevnější šmejd jako tentýž šmejd náležitě předražený. Poctivé slovo v dnešním médii a reklamou manipulovaném světě moc neplatí, je-li manipulací už samo zadání, ocitáme se v situaci jako v králi Learovi: zkoumá se kvalita prohlášení, nikoli kvalita obsahu.

V prostředí, v němž konkurenceschopnost je hlavním kritériem, musí cesta k cíli vést co nejvíc přímo, takříkajíc přes vrstevnice a bez ohledu na terén. V takovém zadání pak ovšem nemůže být k úkolu povolán nikdo, kdo o sobě pochybuje, žádný Mojžíš, který si uvědomuje tíži úkolu, se k němu nedostane, každá Cordélie, neschopná frází, je vždycky vyhnána za hranice země.

V autoritativním režimu často dobrou práci konají v pozadí lidé, kteří by nevyhověli ideologickému zadání, ale zato rozumějí věci a jsou jí oddáni. V konkurenčním prostředí k takovému chování není důvod. Následkem neustálé soutěže musí se ten, kdo stojí v čele, chovat jako vítěz, což je jiná role než vedoucí. V důsledku toho si tým, který by měl spolupracovat, připadá často podroben, pouze kontrolován, ve své kreativitě paralyzován, stahuje se do střehu a do obrany, začíná se starat víc o sebe než o společné dílo. Čtěme Bibli, tam to všechno je, nejtěžšího díla se nakonec dokáže zhostit nejlépe ten, kdo ho přijímá jako úkol, dokonce úděl, nikoli jako prestiž nebo odměnu (falešná rétorika se ovšem pozná).

Opravdu nevím, co si ministr kultury Besser sliboval od Vladimíra Rössela jako ředitele Národní galerie, a už vůbec nechápu, kde vzal Vladimír Rössel sebevědomí se o tu funkci vůbec ucházet.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.