Během své bezmála šestileté pedagogické praxe na soukromé střední škole jsem na něco podobného pomyslel několikrát. Být organizován v odborech mi vždy přišlo jako projev alespoň elementárního třídního vědomí každého zaměstnance. Nicméně na naší škole se nikdy nesešlo dost těch, kteří by byli myšlenkou založení odborů nějak hlouběji zaujati. Nejblíže jsem byl po jednom z maturitních večírků, kde jsem si od několika společensky unavených kolegů vyslechl pár plamenných slibů, ty však zmizely s ranní kocovinou.

Poslední dobou jsme s několika aktivisty obnovili pravidelné schůze odborů a protivládních iniciativ. Zástupci školských odborů však příliš neparticipovali, a to přesto, že právě učitelé jsou nyní těmi, kdo čelí velmi brutálnímu útoku na zbytky našich sociálních práv. Současně jsem si také uvědomil, že má mzda za posledních pět let nominálně klesla alespoň o 10% a užší spolupráce s odbory by snad tento trend mohla pomoci zbrzdit. Tyto i spousty dalších faktů rozhodly a já se vydal do Domu odborových svazů.

Zde jsem však narazil na problém. Pokud bych zvolil z důvodu absence základní organizace na svém pracovišti individuální členství, v podstatě bych tím nic nevyřešil, měl bych pouze nárok na právní pomoc. I kdybych však přemluvil své kolegy a na pracovišti bychom odbory vytvořili, nebylo by možno je uznat. Proč? Dle zákona musí jít o dlouhodobé zaměstnance, nejlépe se smlouvou na dobu neurčitou. O tom se nám ale může jen zdát, protože většina z nás nikdy neviděla ani tu smlouvu. Pracujeme na dohodu o provedení práce, ti šťastnější z nás pak na dohodu o pracovní činnosti, z které mají alespoň zdravotní odvody. Vedení zkrátka v souladu s trendem prekarizace práce poskytuje dohodu od září do června s tím, že přes léto jsme na úřadu práce a na přilepšenou doplňujeme potraviny v supermarketu.

Bylo mi tedy doporučeno obrátit se na své kolegy z gymnázií a vstoupit do již fungující základní organizace při jiné škole. Dobrá varianta, nicméně nejsem si jist, zda někdo z mých kamarádů-učitelů vůbec v odborech působí — vzhledem k faktu, že najít a udržet si práci není jednoduché a nikdo nechce moc vyčnívat. V případě problému na svém pracovišti bych však v takové situaci stejně pomoc využít nemohl. Předsedkyně odborů rozpačitě pokrčila rameny a podotkla, že počty učitelů organizovaných v odborech se neustále snižují. Tu se zruší průmyslovka, tady se sloučí dvě školy — a základní organizace se rozpadá. Učitel je rád, že jej minulo propouštění a do zakládání další se raději už nepouští. Když je nějaká demonstrace, učitel je rád, že po opravení písemek a přípravách na další týden zvládne v sobotu vytáhnout děti na výlet. Na cestu do Prahy a pochod Václavákem už prostě nezbývá energie ani čas.

Při té příležitosti jsem si vzpomněl na neuvěřitelně hloupou a ubohou kritiku ze strany neoliberálů — odbory prý už netáhnou, jejich členská základna slábne a nikdo o ně nestojí. Přitom, i kdybychom odmysleli ty desetitisíce pracujících, kteří do odborů nevstoupí ze strachu z vyhazovu (například prodavačky v obchodních řetězcích), stále nám zůstávají desetitisíce těch, kterým v tom brání neplnohodnotné pracovní úvazky.

S tím také souvisí další z argumentů odpůrců všeho veřejného. Soukromé prý funguje efektivněji a spravedlivěji, než kolektivní či státní. Nyní už chápu, že tento argument nemá za cíl nějaké ekonomické ospravedlnění neregulovaného trhu — je čistě politický. Čím více soukromých škol, tím více izolovaných, atomizovaných a bezmocných jedinců, kteří budou mít skoro nulovou možnost kolektivně bránit své zájmy. Vzhůru do reforem! Svoboda nemá alternativu!