Ariel Pink: malá mořská víla se strništěm

Zuzana Přikrylová

Znáte to, když jste před patnácti lety pustili v přehrávači kazetu, nahranou z kazety, nahranou z kazety, nahranou z rádia? Přesně takhle zní Ariel Pink.

Nejdřív máte sto chutí vylepšovat poměr výšek, středů a basů na svém přehrávači, případně ho napojit na audio soupravu domácího kina, potom hystericky zvyšujete hlasitost, abyste k nahrávce přece jen pronikli blíž a když se to nelepší, tisknete si reproduktor k uchu, než na to rezignujete a začnete ho za ten zvuk milovat.

Anebo nezačnete, pokud nejste tolerantní k lo-fi projektům. Já jsem k nim nejen tolerantní, ale i nakloněná, takže patřím k první skupině. A kromě hudby oceňuji i jeho videa s perlovým leskem zlatých kostýmů osmdesátých let, kdy se Ariel s chutí obléká a líčí jako žena. Proč ne, když mu to sluší.

Ariel Marcus Rosenberg je jedenatřicet let starý rodák z „Beverlywoodu“ v Los Angeles. Nejdřív chodil tam, kam chtěla chodit asi každá holka (a nejen holka) v devadesátých letech, co měla doma televizi — na Beverly Hills High School. Ale namísto chození do Peach Pitu poslouchal metal — Metallica, Anthrax a Sepultura mu prý změnili život, dál si dokola přehrával Christian Death, Bauhaus, The Sisters of Mercy a The Cure — což je dodnes jeho nejoblíbenější kapela:

„Žiju ve skladbě Charlotte Sometimes,“ vypráví. Sám začal písničky skládat v deseti letech, střídal žánry a psaním textů si ulevoval, jako většina dětí a umělců, od školní a rodinné reality. V pubertě jednu dobu dělal naschvál takovou hudbu, kterou podle něj nikdo nechtěl poslouchat. Od osmnácti let skladby nahrával na kazety a dnes má na kontě kolem pěti set nahrávek.

Na California Institut of the Arts se zabýval surrealistickými groteskními kresbami a jeho rodiče prý podle něj za jeho studia zbytečně vyhodili peníze, protože se tam nenaučil nic, co by nenašel ve veřejné knihovně. A první věc, co mu na univerzitě řekli, bylo to, že nejspíš nikdy nebude žít ze svého umění.

Naštěstí neměli pravdu — i když vystavuje jen občas, měl dokonce výstavu s Edem Raschou a Jimem Shawem. Není sice zámožný a občas musí pro peníze vykonávat prapodivné práce, nebo ho z problémů vytáhne jeho manažer či rodiče; díky své skromnosti a malým životním nárokům se ale může oddávat tomu, co dělá nejradši — hudbě.

Jako adolescent byl vášnivým posluchačem a hudebním archeologem — miloval nevydané a raritní nahrávky svých oblíbených interpretů, stejně jako naprosto neznámá jména a styly. Kupoval si tuny hudebních časopisů a desek, věčně něco poslouchal a prodával v několika hudebních obchodech.

Někde v tomto období zřejmě hledejme jeden z klíčů k jedinečnosti jeho hudby — Ariel Pink hraje „všechno a nic“. Zná, obdivuje a stále, i když v menší míře, objevuje spoustu nových stylů, protože je lačný po tom, co ještě neslyšel — i když dnes je to prý stále těžší.

Prvky všech těchto stylů a projektů, od metalu přes Abbu a Michaela Jacksona po etiopskou hudbu sedmdesátých let, se odráží v jeho hudbě. Sice je pro ni obecně charakteristický zaprášený sound a nestálé kytary desek sedmdesátých let, Ariel Pink je ale mimo veškeré trendy a zdá se, že se nezabývá ani svým zaškatulkováním, ani ironizováním nebo odborným popisem svojí tvorby.

Říká, že proces skládání hudby je pro něj konstantní děj, myšlenkami mu stále probleskávají melodie, někdy i měsíce převaluje v hlavě skladbu, než ji nahraje. Z devadesáti devíti procent dá na intuici.

Od roku 2000 do roku 2002 hrál se svým kamarádem coLem. O rok později byl na koncertě Animal Collective, se kterými měl shodou okolností stejného známého — Jimiho Haye. Dali se do řeči a Animal Collective byli tak nadšení jeho hudbou, že mu nabídli vydání jeho alba na svém labelu Paw Tracks. Tak se stal mladý Ariel Pink prvním interpretem, který vydával na Paw Tracks, aniž by byl jedním z členů Animal Collective nebo jejich vedlejším projektem.

O rok později mu tamtéž vyšla reedice alba, které nahrál s kapelou The Doldrums, původně z roku 1999. Stejně tak tam vydal další dvě reedice, a to Worn Copy a House Arrest. Jinak má ale s hledáním labelu, který by mu poskytl patřičnou podporu, veliký problém a spoustu alb si vydává sám. Dokonce spoustu alb ani fanoušci nikdy neslyšeli.

Poprvé jel turné v roce 2005 s kapelou The Doldrums. Také to bylo poprvé, co hrál jinde než v L. A. Roku 2006 vydal dvě alba — Lover Boy a Ariel Rosenberg´s Trash and Burn: Pre (reedice z roku 1998) a o rok později vyšla deska Scared Famous na labelu Human Ear Music.

Jenže když vystupoval sám, setkal se více méně s neúspěchem. Jeho hudba nahrávaná v pokojíku asi nebyla připravená na to, aby ji hrál na koncertech, obzvlášť, když ji pouštěl jen reprodukovaně.

Proto sehnal doprovodné hráče Garyho Wara, Tima Koha z WhiteMagic a Johna Mause a vystupoval živě s nimi. Spolupráce se spoluhráči se mu zalíbila a v roce 2008 dal dohromady formaci Haunted Graffiti, která v současné sestavě vypadá takto: Kenny Gilmore (klávesy, kytara, vokály), Cole M. Greif-Neill (kytara) a Aaron Sperske (bicí).

Téhož roku vydali jako album Oddities Sodomies vol. 1, jedno z jeho nejlepších alb vůbec. V této formaci vystupovali s Duchess Says, loni s Vivian Girls a loni podepsal smlouvu s 4AD Records.

Kromě všech výše jmenovaných vlivů ho velmi ovlivnil i jeho raný idol, rádce a hudební spolupracovník Stevie Moore. Ariel, který s ním začal komunikaci jako fanoušek a teprve později se stal jeho kolegou, se teď ve vší skromnosti zpětně snaží Moorea propagovat.

„Snažím se přetočit čas zpět. Je to zločin, že Moore není známý. Obzvlášť s ohledem na to, že mně se pozornosti dostává. Vy chlapi (míněno hudební publicisti, pozn. autorky) neděláte svou práci. Dal bych vám seznam třiceti jiných umělců, o kterých byste měli vědět předtím, než prohodíte pár slov se mnou.“

Postup nahrávání je také častou otázkou hudebních publicistů. Od prvních pokusů dodnes nahrává na osmistopou kazetu, nahrávku poté i několikrát mixuje a upravuje. Takřka všechny nástroje si nahrává sám, bicí vytváří většinou beatboxem (a prý občas podpaždím). V nahrávacím studiu to prý zkoušel také, ale nedokázal docílit svého charakteristického zvuku.

Styl jeho zpěvu se pohybuje od hlubokých poloh à la Nick Cave, přes vyšší, lehce maniakálně zabarvené vokály, podobné Robertu Smithovi až po vysokofrekvenční holčičí mňoukání. „Zkouším všechny možné hlasy, které pro mě nejsou nezbytné; jen zkouším různé přístupy dohromady v jedné skladbě a je to velký cirkus.“

Přestože jeho textům není moc rozumět, když se do nich zaposloucháte, je z nich cítit melancholie. „Jsem ten, co vidí sklenici do poloviny prázdnou. A to proto, že vím, že život už bude jen horší. Tak se snažím užít si každý den, jako by to byl můj poslední. Snažím se vyrovnat se smrtí tak často, jak je to jen možné, protože nemůžete žít život, jako by byli všichni mrtví, ale nemůžete ani úplně zapírat fakt, že lidé ve vašem okolí budou umírat, pokud vy neumřete první.“

Přesto se ale snaží to otočit na opačný pól a dělat optimistické věci — Ariel zastává jednoduchý, přesto vždy pravdivý názor, že lidé by se měli radovat ze života, dokud jim to zdraví dovolí. Doufejme, že on se radovat ještě nepřestal a bude stále tak produktivní, jako byl doposud.

Internetové stránky: www.arielpink.com