Gumový medvídek za každou spapanou lžičku jogurtu

Saša Uhlová

Nedostatkem jídla naše děti naštěstí netrpí, problémem je spíše jejich nadváha. V každém případě platí, že jíst by měly moci tolik a jen tolik, kolik chtějí — množství spotřebovaného jídla nemá morální rozměr.

Nadváha trápí třetinu Čechů, jsme jeden z nejtlustších národů. V České republice přibylo školáků, kteří trpí obezitou nebo nadváhou. Malých tlouštíků přibývá, za patnáct let se jejich počet zčtyřnásobil, hlásají titulky novin. Zdá se, že Čechy trápí obezita a také pocit, že jejich děti málo jedí. Aspoň se to tak jeví z mého velice nezúčastněného pozorování na veřejných prostranstvích.

Babička, která honí svého vnoučka po hřišti a cpe mu lžičkou do pusy sladký jogurt, a za každou lžičku ho odmění gumovým medvídkem, je příkladem sice extrémním, ale jednak jsem to nedávno opravdu viděla, a jednak historka vyjadřuje onen zvláštní vztah k jídlu a stravování, který nás formuje už od dětství.

Neurotický vztah k žaludkům našich potomků je snad projevem kolektivního traumatu. Někde jsem četla, že je to pozůstatek z války, kdy byl opravdu hlad, nebo snad nedostatků ještě dřívějších. Jestli to opravdu trvá tak dlouho, než se kolektivní trauma zhojí, tak se máme na co těšit. Máme jich totiž celou řadu. Snaha přecpávat děti může být také vyjádřením něčeho jiného, čeho se nedostává. Strach z emocí a citové výchovy může vést k tomu, že chceme ukázat, že je přeci o děti dobře postaráno: Vždyť prospívají!

Děti toho přirozeně využívají a tak přibývá malých expertů, kteří jedí jen za určitých okolností, třeba když se dívají na pohádku, nebo zas jedí jen smažené, potkala jsem dokonce chlapce, který jedl jenom jeden druh sušenek. V oblastech, kde je skutečný nedostatek jídla, žádné dítě podobnými manýry netrpí.

Od koloběhu, kdy děti nutím do jídla a ony zas nutí mě vyvádět nejrůznější psí kusy, aby vůbec jedly, mě uchránily tři zlaté zdroje. Prvním byla věta v příšerně drahé a nesnesitelně zdravé kuchařce, jejíž recepty jsem nedokázala použít, ale koupě se vzhledem k moudru, jehož se mi dostalo, vyplatila. Předávám v parafrázi dál, a to zcela zdarma: Za množství jsou odpovědné děti, za výběr rodiče.

Druhou inspirací mi byla francouzská psychoanalytička Françoise Dolto, jejíž knihou jsem si u přátel na návštěvě listovala a dočetla se tam, že děti nejedí hezky ani ošklivě, ale jedí tolik, kolik potřebují. Množství jídla, které dítě zkonzumuje, nemá totiž morální rozměr. Není lepší, pokud sní hodně knedlíků (nebo cizrny) a není horší, pokud jí málo.

Nu a třetí větu, kterou jsem si po letech připomněla a ráda ji opakuju, pronesl Spejbl, když se spolu s Hurvínkem a Žerykem ztratili v lesíku a dostali hlad. Tentokrát cituju přesně: „Když má člověk hlad, tak si nevybírá.“

Zda jsem své děti do života uchránila od obezity, netuším, protože se mi zdá, že jedí hodně. Ale přístup, který simuluje, že život je boj o přežití, mi ušetřil celou řadu trápení a způsobil jen pár trapných chvil, když třeba jeden můj syn na návštěvě okomentoval velký výběr jídla: „To je jídla, to je jídla, na to nejsem zvyklý, my doma k večeři jíme jenom zbytky.“ (Pro sociálku, která vede můj spis, dodávám, že to tvrzení se nezakládá na pravdě. Ke zbytkům je vždy ještě něco dalšího. Třeba ředkvička.) Nebo když se další zvedl od jídla, přirozeně také na návštěvě, a pronesl: „Jdu jenom na záchod, mami, prosím tě, nesněz mi to!“

    Diskuse
    OH
    March 13, 2013 v 12.45
    paní Uhlová,
    Vylepšila jste mi den, hlavně tím posledním odstavcem .-))). Chechtám se, až slzím, i když se trochu strefujete i do mne .
    Představou, že děti musí jíst, nikoliv se teda přecpávat, kapánek stižena jsem. Sama jsem v dětsví prošla obdobím nejezení, že jsem tak vyhubla, až se mi páteř zhroutila do parádní skoliozy. A v dětské ortopedické léčebně v Brandýse nad Orlicí mi názorně předvedli, že množství snězeného jídla rozhodně morální rozměr MÁ - ovšem nejednalo se o gumové medvídky, ale o červené puntíky a červené puntíky v kolečku a černé puntíky a černé puntíky v kolečku. :-))))) - nebyla jsem tam podobně vychrtlá sama, takže asi existuje určitá skupina dětí, který jsou nutričně možná poněkud "nezodpovědný".

    P. S. Nepíše se "spapat"?
    JH
    March 13, 2013 v 13.57
    NIkdy mě nenapadlo,
    že by se "jí ošklivě" mělo týkat množství. Tedy množství snězeného jídla. Pro mě je to o množství vrtění, lehání na stůl, rýpání do jídla, padání ze židle a nápadně častého odbíhání kakat a čůrat. Ať se madame Dolto přijde podívat k nám domů, když je tak chytrá :-)

    Já jsem taky pro, aby se využívalo kuchařského umění pana Hlada, ale moje dobrotivá žena to občas špatně nese.

    P.S. Píše se "spapat".
    March 13, 2013 v 14.09
    Děkuji
    Už jsem to opravila. Na svou obhajobu musím napsat, že jsem ho nevymýšlela já. Mám teď takový frmol, že nejen perexy, ale i titulky, jsou v mém případě redakční. Jsem ráda, že jsem vás pobavila :)
    March 13, 2013 v 17.45
    Spapat není změna stavu. Řídila bych se spíš podle slova sníst, sežrat.
    March 13, 2013 v 17.47
    Hnidopišský komentář k skvělému článku
    Podle obecného pravidla pro psaní předpon by mělo být správně "zpapat", protože je změna stavu resp. ukončení děje, ne třeba směr shora dolů. Podobně jako třeba "zhltat".
    March 13, 2013 v 17.48
    Když byly naše děti malé a přišla návštěva, obvykle měla u nás jen malou šanci si něco urvat (třeba chlebíček nebo koláč). Děti si přisedly ke stolu a ládovaly se, jako když nejedly celý týden.
    March 13, 2013 v 17.51
    Ukončení děje
    pardon, upravil jsem to než to paní Hájková komentovala. Ono to ovšem není spisovné slovo, takže ani žádný správný pravopis nemá.
    March 13, 2013 v 18.02
    směřování dohromady
    Když jsme u toho hnidopišství: i nespisovná slova lze psát chybně. Jedení, hamání, papání, žraní bych chápal v souladu s PČP jako případ, kde "sloveso s touto předponou (a slova s ním souvisící) má význam směřování dohromady", podobně jako třeba schůze – pokrmy z různých talířů či obalů schůzují v jedněch útrobách.

    Opět pěkný článek.
    JH
    March 13, 2013 v 18.23
    Předpona s-
    má význam "dohromady, dolů, pryč". Sníst, spořádat nebo strávit jsou podobná slova. Naproti tomu je zbaštit, zkonzumovat,. Takže úplně jasné to není, ale podle mě je "zpapat" blbě.
    March 13, 2013 v 19.23
    Přílišná benevolence ani nucení nikam nevede
    Není to spíše tak, že děti méně jedí a jsou vybíravější, protože je dnes jídla dostatek a jen málokdy je k tomu nutí hlad? Navíc větší výběr v konzumní společnosti posiluje vybíravost. A nejsou potom do jídla "nuceni" proto, že mnozí rodiče se snaží neúspěšně vnést režim do oné vybíravosti?

    Rozhodně se mi nezdá, že by obezita a vybíravost byla jednostranně zapříčiněna nucením do jídla v následku kolektivního traumatu. Tady možná bylo přání otcem myšlenky. Větší liberálnost povede jen ke stále větší vybíravosti, stejně jako tlačení a nucení do jídla. Co takhle prostě lepší režim, důslednost a management stravování? Mohli bychom se klidně vrátit k našim dobrým příručkám ze 60. let, ne vše, co vzniklo za socialismu je "fuj"...

    Nelze také podcenit genetiku. Některé děti mají prostě k vybíravosti a odmítání jídla sklony, jiné to mají naopak.
    March 13, 2013 v 20.13
    Každé pravidlo má své výjímky
    Je skutečně pozoruhodné, jak velkou pozornost rodiče věnují tomu, když dítě nejí a jak malou, když se přejídá i když obesita je obecně daleko větší problém. Mám pro to jednodušší vysvětlení než paní Uhlové: lidé obecně víc řeší akutní problémy než dlouhodobé. Když dítě nechce jíst tak je v tu chvíli opravdu problém, kdežto to, že z překrmovaných dětí vyrostou dospělí s nadváhou, které se často nemají šanci natrvalo zbavit, tak to je velmi dlouhodobý důsledek.

    No a ta výjimka: Jsou děti, které opravdu dobrovolně nejí úplně od malička. Pravidlo, že doktor Hlad vyléčí každé nechutenství má své výjimky. Poznal jsem děti, které skončily na kapačkách, když se rodiče řídili dobře míněnou radou takyodborníka, aby ho nechali vyhládnout, ten pud sebezáchovy se prosadí. Někdy taky ne a i malé děti jsou schopné umřít hlady i když mají co jíst.

    Samozřejmě jsou to výjimky, většinou je to s nechutenstvím tak, jak to popisuje Saša Uhlová, je to jakási hra, kterou děti hrají s nejistými rodiči a chytří a sebejistí rodiče jako paní Uhlová se tomu dokážou vyhnout.

    No a k tomu pravopisu: v Pravidlech č.j. je pravidlo, že "z" vyjadřuje změnu stavu nebo ukončení děje. A také jsou tam výjimky, kdy se slovo píše "podle ustáleného pravopisu" tak jak se to vyslovuje i když to tomu obecnému pravidlu odporuje. Mezi ně patří právě to paní Hájkovou zmíněné "sníst" a "sežrat". Dobře je to vidět tam, kde se ve slovech podobného váznamu "z" vyslovuje zněle. "Zdlábnout" nebo "zhltnout" - to je podobné tomu "zpapat", ale "shltnout" nebo "sdlábnout" se píše jen omylem.

    Jinak si kladu otázku, co by paní Uhlová dělala, kdyby neměla tu touhu po blaženém nicnedělání, o které nedávno psala. Nejspíš by lámala skály, zreformovala školství a jen tak bokem se starala o dalších deset dětí.
    JH
    March 13, 2013 v 20.41
    Výjimky se najdou vždycky,
    ale předpokládám, že většině rodičů by došlo, že pokud dítě už druhý den nejí, tak to asi nefunguje :-)

    A přestože na Google lze najít "spapat" i "zpapat" (ovšem to první vede: http://www.googlefight.com/index.php?word1=spapat&word2=zpapat), tak Ústav pro Jazyk Český říká "spapat": http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?heslo=spapat
    March 13, 2013 v 21.03
    Ad Jiří Kubička
    Ano, určitě se i takové děti najdou. Pak jsou třeba taky děti autistické, které jedí jenom potraviny zabarvené žlutě, nebo potraviny kulaté. V takovém případě mi připadá praktičtější, než prosté nucení, vydat se cestou uplácení a manipulace (byť s těmito postupy ve výchově nesouhlasím a používám je jen při velké únavě.)

    Do sloupku jsem taky zapomněla napsat větu, že přílišné nucení může vyvolat reálné nechutenství.

    A nakonec bych chtěla říct, že příklady nelenivé přílišné energie znám ze své rodiny a mohou z toho vzniknout velké věci, stejně jako to může mít na okolí dopad destrukční. Já sice nerada pracuju, ale vždycky se věnuju nějaké oblasti, ráda se dovzdělávám. Když se mi narodilo první dítě, přečetla jsem například všechny populárně naučné příručky a odborné knihy o výchově, které byly na českém trhu. A to všechno proto, abych nakonec zjistila (a potvrdili mi to i mnozí autoři těchto knih), že nejlepší je při výchově být sám sebou.
    March 14, 2013 v 0.45
    Zatímco
    se zde vedl boj o "s" a "z" ve spapaném jogurtu, nepovšimnuto zůstalo měkké "i" v mém perexu u dětí, které by mělY moci... Už jsem to opravil.
    Dvě chyby v jednom titulku a jednom perexu jsou - aspoň tedy doufám - silný nadprůměr. Všem a Saši zvláště se omlouvám. Ranní spěch...
    March 14, 2013 v 14.05
    Chybky
    Ty děti jsem, Honzo, nějak periferně zaznamenala, ale ještě Ti unikla chyba v textu. Žerik (asi podle vzoru Erik) je ve skutečnosti Žeryk. Už jsem to opravila.
    JJ
    March 14, 2013 v 14.52
    ještě k pravopisu
    Někdy není třeba dlouze dumat:
    spapat - dok. dět. a expr. (co) k papat; sníst: musíš to s., děvenko (Slovník spisovného jazyka českého V, r-s, Academia, Praha 1989)
    March 15, 2013 v 5.49
    Když už se tato diskuse zvrhla v diskusi o pravopise, tak by mě zajímalo, proč někteří lidé pravopisné chyby v textu ihned vidí, zatímco jiní musí o tom uvažovat a občas oprášit pravidla - např. zda se jedná o pohyb tím či oním směrem, nebo vytáhnout slovník. Myslela jsem si, že je to frekvencí četby (hlavně knižní) dotyčného, ale není to prý pravda. I někteří dobří čtenáři knih (a velmi inteligentní lidé) s tím údajně mají stále problémy.
    Mně třeba bylo jasné hned, že není "zpapat", ale "spapat", ale přiznám se, že když jde o jiné, v písemném projevu málo frekventované slovo, kupříkladu o slovo "zpatlat", tak tam si nejsem jistá, zda není lepší "spatlat". Možná může být obojí. Nemohl by se pan Jaroš podíval do slovníku spisovného jazyka českého?
    JJ
    March 15, 2013 v 11.01
    s/zpatlat
    Paní Hájková, souhlasím s Vaší první úvahou - alespoň podle vlastní zkušenosti. Většinu slov mám zkrátka od dětství "načtenou", na spapat jsem se dívat nemusel, to byl jen doklad do této snad ne moc zvrhlé diskuse. Variantou spatlat versus zpatlat jsem si nebyl jistý, z knihovny jsem tedy vyjmul díl se "s" i "z" - a je to tak, lze psát oboje. Jen doufám, že jste poslední větu nemyslela ironicky (na tomto místě už jsem zvyklý dávat smajlík, zůstává asi jen otázkou času, než se tento prostředek objeví i v tradičních tištěných médiích). Hezký den i víkend!
    Sdílet
    March 15, 2013 v 15.50
    Já většinou ironii nepoužívám, jen lehký humor (při tom se ten smajlík opravdu docela hodí, jakožto emocionální vyjádření); ovšem není vyloučeno, že to ode mne občas někdo chápe jako ironii. Pro jistotu se všem omlouvám - jak za všechny minulé, tak i budoucí případy, neboť to nikdy nemyslím zle. Na ten slovník jsem byla opravdu zvědavá. Já totiž slovníky miluji, ale bohužel, právě slovník spisovného českého jazyka doma nemám. V archivu asi nějaký bude, ovšem nejspíš z roku jedna dvě.
    March 16, 2013 v 11.58
    Stanovisko ústavu pro jazyk český
    Zdá se, že z jeho hlediska (volal jsem tam) neměl úplnou pravdu nikdo z nás. Ta předpona skutečně vyjadřuje ukončení děje stejně jako u zhltnout nebo zdlábnout, ne směr dohromady jak se domnívají pan Špína a další. Ale jelikož je to slovo expresivní, tak se píše, jak se vyslovuje.



    OH
    March 16, 2013 v 16.29
    Pane Kubičko,
    Já jsem věděla, že když budu mít trpělivost, tak se zde k definitivní odpovědi na svoji otázku za čas pročtu :-)))))).

    Děkuji.
    + Další komentáře