Po generace byl život v kyrgyzském Temir Kanat stejný. Vysoko v horách Ťan Šan žily tisíce vesničanů kočovným životem, horské pastviny spásali černí koně a ochočení orli pomáhali s lovem. Tento starobylý způsob života přežil útoky mongolských hord i armádu Sovětského svazu.

Nic pro ně nebylo hrozbou. Až odchod celých generací mladých mužů za prací do zahraničí zničil místní tradice.

Nezaměstnanost v Kyrgyzstánu dosahuje obrovské úrovně. Kyrgyzstán je nyní v indexu chudoby Organizace spojených národů řazen pod Rovníkovou Guineu a Guyanu. Jeho HDP dosahuje méně než tisíce dolarů na obyvatele, což je srovnatelné s Haiti nebo s Čadem.

Proto 800 tisíc Kyrgyzů, převážně mužů ve věku mezi osmnácti a pětatřiceti lety, přesídlilo do  rostoucích ekonomik sousedního Ruska a Kazachstánu. Tam začali pracovat za mizerných podmínek na stavbách, tabákových farmách a manufakturách od Petrohradu po Sibiř. Často pracují nezákonně.

Z horských komunit tak odešlo až pětasedmdesát procent pracovní síly, což rozvrací tradiční kulturu a zvyky, jako byla například výroba nápoje z kvašeného kobylího mléka kumys. Protože jsou vesnice osídleny převážně buď velmi starými, nebo velmi mladými lidmi, stávají se z nich vesnice duchů.

Stále se snižuje počet lidí schopných a ochotných pokračovat v tradici. Osmasedmdesátiletý vesničan Salamat Omurov strávil život jako pastýř na pastvinách okolo vesnice. Reportérovi Independentu Cahalovi Milmovi si posteskl: „Dříve se znalosti pastýřství, lovu a jezdectví předávaly z děda na vnuka. Které dítě je dnes ochotné strávit čtyřicet let na stejném místě, aby se staralo o lovecké orly?“

Čtyřiasedmdesátiletá Kaken Kyrgyzovová mu řekla: „Můj syn odešel za prací do města. Je mojí povinností postarat se o tři vnoučata. Syn nemá peníze, které by nám mohl poslat, proto žijeme z mého malého důchodu o výši šestnácti set som (sedm set korun). Jíme jen nudle a čaj, protože jsme ztratili takřka všechny plodiny. Vytápíme sušeným trusem. Tak vypadá náš současný život.“

Její vnoučata se střídají ve dnech, kdy mohou navštěvovat školu. Třináctiletý Bolsunbek chce také opustit tuto oblast, až bude dospělým. „Chci se připojit k mému otci jako stavitel. Půjdu za ním,“ řekl.

Kvůli odchodu tak velkého počtu lidí je nyní Kyrgyzstán jedním ze států, které jsou nejvíce odkázany na peníze ze zahraničí. Částka, která je za rok do země poslána, se z necelých pěti set milionů dolarů v roce 2004 zvýšila v roce 2008 na 1,2 miliardy dolarů, což představuje sedmadvacet procent HDP.

Charitativní organizace ale informují, že velmi málo z těchto peněz získají nejchudší lidé. Eppu Mikkonene-Jeanneret, regionální zástupce charitativní organizace Help Age International, řekl: „Panuje představa, že rozvojovým zemím migrace pomáhá, protože získávají peníze ze zahraničí. Problém Kyrgyzstánu ale je, že tyto peníze nezískají ti, kteří je nejvíce potřebují.“

Prohlubují se sociální rozdíly mezi bohatými a nemajetnými. Například v rámci tradic musí členové komunity přispět drobným příspěvkem na každou svatbu a pohřeb. Ti, kteří si to nemohou dovolit, což jsou většinou ti starší, mohou skončit v sociální izolaci.

Třiasedmdesátiletý Batyrkanov Zarylkov řekl: „Život na vsi se velmi změnil. Dříve si byli lidé rovni, brali na sebe ohledy. Teď jsou někteří velmi bohatí a jiní velmi chudí. Ti, co mají peníze, mají respekt od všech ostatních. Ti chudí mají spoustu problémů. Proto jsme poslali své děti pryč, i když je ztratíme.“

Autoritativní režim ale odchod mladých mužů vítá, protože odešla ta část společnosti, která se mohla stát jejím největším kritikem. Teprve nyní se vláda začíná snažit zastavit migraci. Minulý měsíc přidala dvě stě som na důchody, aby vyrovnala čtyřsetprocentní zvýšení cen za elektřinu. Existují plány probudit v zemi cestovní ruch. Ale mnohé vesnice již rezignovaly a snaží se pouze přežít.

Další informace:

Independent Kyrgyzstan: Where have all the men gone?

Galerie (10)